Invasion of the Moonstone

*4*

*Harry*

Už uběhl téměř měsíc od toho, co nějaká neznámá existence začala útok na naši Zemi. Od doby, co poprvé napadli Los Angeles a taktéž naši základnu, už se o žádný útok nepokusili. To však neznamená, že bychom usínali na vavřínech. Za tak krátkou dobu jsme stihli rozšířit základnu v podzemí a rozmístit po celém městě po nocích další pasti a kamery. Nyní byla budova opravdu nedobytná a nikdo neměl šanci se dostat dovnitř, ale ani ven, pokud by to bylo třeba. Při každé cestě ven jsem měl zakrytý obličej a na očích to podivné zařízení, které ukazovalo skryté. Avšak od jisté chvíle, kdy začala padat další a další města, mě nechtěli pouštět z budovy ven. Prý jsem až příliš důležitý pro přežití, že nebudou riskovat, aby mě ztratily.

Dokonce se za tento názor postavili i mí nejlepší přátelé a já tak neměl na výběr. Celé dny jsem pomáhal s rozšiřováním úkrytu a vymýšlením, jak zachránit ten poslední zbytek obyvatel, kteří zůstali naživu. Po světě se vytvořily podobná útočiště tomu našemu, avšak nebyly tak zabezpečené jako toto. Dokázali jsme zřídit komunikační linku mezi ostatními městy, kterou ti tvorové neměli šanci zachytit. Nejvíce informací jsme si předávali s Londýnskou základnou z prostého důvodu. Mí rodiče. Potřeboval jsem vědět, že jsou v pořádku. Naštěstí byli v jedné ze základen, avšak pro můj neklid v té nejméně zabezpečené. 

Na světě zbývalo už jen pár míst, která ještě nebyla napadena pro nás podivnou formou života. Naše pevnost sdílela všechna možná opatření k tomu, aby byly úkryty alespoň trochu podobné tomu našemu. Stále jsme nedokázali přijít na to, proč na nás vlastně útočí. Jen víme, že si říkají nějak People Of The Silver Prince. Mají nadlidskou sílu a vidí ve tmě. Před ničím se nezastaví a téměř nic je nezastraší. Útok na Los Angeles byl jediný, který se jim nevydařil a oni byli přinuceni se stáhnout. Za ten pouhý měsíc nás tady v budově přibylo nespočetné množství. Všichni mají strach o svůj život a není divu. Většina míst, odkud přišli, byla zdevastována a lidí přežilo opravdu málo. 

Pořádaly se výpravy, které měli na starost mapování okolí a taky samozřejmě ochranu lidí, kteří se potřebovali schovat, či k dohlédnutí, že se potřebné materiály dostanou do budovy v bezpečí a požadovaném množství. Podařilo se nám vytvořit i podobné zařízení, které jsem dříve zabavil od zajatce, tudíž nehrozilo riziko toho, že by nás napadli nepřipravené. Chyběl mi už čerstvý vzduch a modré nebe. Celé dny jsem byl zavřený mezi čtyřmi stěnami, ale ani tak se na chvíli nezastavil. Každý potřeboval s něčím pomoct a nebo můj názor na to, zda se to oplatí postavit, jak zužitkovat všechny materiály, schválení misí, další stupně ochrany a podobné věci. Musel jsem být téměř u všechno, jelikož mě delegovali jako hlavu základy.

Nikdy jsem to nedělal proto, abych se stál nějakým vůdcem. Chtěl jsem ochránit sebe a své přátele. Samozřejmě, že jsem chtěl pomoct i ostatním lidem, ale tohle byla prvotní myšlenka toho všeho. Teď tady sedím v něčem, co se podobá zasedací místnosti v čele všech, kteří zde jsou. 

*Louis*

Už nám zbývalo jen pár míst k tomu, abychom ovládli celou planetu Zemi a mohli na ní začít budovat novou civilizaci naší říše. Část obyvatelstva, ta hlavní, by žila samozřejmě na naší rodné planetě a ostatní bychom jednoduše přestěhovali na tuhle. S tím, že by samozřejmě mohli navštěvovat svou rodnou zemi. Přeci bychom je nenechali tvrdnout někde, kde by nebyla možnost útěku. Až Zemi dobyjeme, mám s ní v plánu ještě hodně věcí.
Jenže mě stále užíralo jen to jedno jediné město. Ono město, co se proti nám vzepřelo a vydalo do protiútoku. Aby toho nebylo málo, nám vojáka zajali a navrch mu k tomu všemu podstrčili nějaké pochybné zařízení.
Hlavou mi vrtalo, jak LA ovládnout a položit ho na lopatky. Radil jsem se snad se všemi možnými lidmi a hledal různé způsoby, kterými bychom to město porazili klidně a bezproblémovým způsobem, hlavně, abychom přišli o co nejméně lidí, avšak nic se mi nedařilo.
Boty jsem musel mít určitě ošoupané od ustavičného pochodování po lodi a chození dokolečka bez jakéhokoli vhodného výsledku.

Pomalu jsem vzdával mé pracné přemýšlení a raději si zavolal své dva kamarády a nejlepší společníky, na které se mohu vždy spolehnout a vím, že mě nezradí.
,,Co myslíte, že bychom měli dělat teď?'' zeptal jsem se a pohledem skákal z jednoho na druhého. ,,Útočit jen na to Los Angeles, které nám ale bude jistou přítěží, neboť se nejspíš bude opět bránit, nebo se raději stáhnout zpět a vymýšlet něco lepšího, zatímco bychom dodělali zbytek míst, co nám ještě chybí?" zasmál jsem se, avšak bez známky pobavení v hlase. ,,Klidně i vy něco navrhněte, jsem vážně v nouzi." ,,Mohli bychom použít tu druhou verzi plánu. Ta by snad mohla být o něco bezpečnější a poté bychom se vrátili a v plné síle dobyli LA." navrhl Zayn a se zvednutým obočím a pokřiveným úsměvem se na nás díval. ,,Dobře, to by mohl být dobrý nápad. Co myslíš ty, Nialle?" zaměřil jsem pohled i na svého druhého přítele. Ten vypadal, že usilovně přemýšlí a nemůže se rozhodnout. S armádou to uměl, ale na přemýšlení nad složitými rozhodnutími ho moc neužilo. ,,Já nevím, ta druhá verze vypadá dobře, ale nebylo by jednodušší prostě jen porazit Los Angeles a poté dodělat ostatní?" Nad jeho odpovědí jsem se musel usmát. Nejspíš jsem podobnou odpověď i podvědomě čekal.

,,Máš i nemáš pravdu, ale hlavně si musíš uvědomit, že LA není tak slabé jako ostatní města, která jsme už ovládli. Zranili nám několik lidí a přestože to byly pouze zvláštní, staré modely zbraní, stále fungují." usmál jsem se na ně a nakonec se rozhodl též pro onu druhou verzi mého plánu. Snad se nám to vydaří.  Situace se sice o něco málo prodlouží, ale budiž. ,,Děkuji vám, kluci, připravte tedy armádu na další útoky. Rozdělte je do několika skupin a každý z vás si nějakou vezme. Jste mí nejspolehlivější přátelé, tak na vás spoléhám a hlavně ať se vám nic nestale." rozkázal jsem s úsměvem a nechal je odejít splnit mé rozkazy. Tohle bude ještě dlouhá cesta, než se stane něco pořádného a my dokončíme naši misi.

Ahoj, všichni.

Jsem tady s další kapitolou tohohle úžasného veledíla. Just kidding. Do toho má tenhle paskvil opravdu daleko. Nicméně jsem nadšená. Nejenže se mi vyplnilo přání a dostala jsem se přesně tam, kde jsem se dostat chtěla, ale navíc mi jedna věc vrátila chuť ke psaní.

Možná si budete myslet, že jsem opravdu hodně velký cvok, ale může za to jen hloupá písnička. Je skvělá a naprosto jsem se do ní zamilovala. Jmenuje se Wonder od Shawna Mendese a o můj bože. Skvost. Každopádně díky tomu jsem dokázala napsat asi 3 kapitoly za jediné dopoledne, kdy jsem se nudila na přednáškách.

Já doufám, že se Vám díl líbil a že se uvidíme i u toho dalšího! Nakonec malá otázka. Stalo se Vám někdy, že Vás něco nebo někdo naplnil úplně skvělou energií a máte pocit, že dokážete všechno? Jsem zvědavá na odpovědi.

VeaStylinson ❤️💙💚