I Hate You Because I Love You✅

✨27✨

Uběhly dva týdny od našeho rozchodu. Je to těžší, než jsem si myslela. Celý dny trávím v posteli se zmrzlinou a koukám jen na filmy. Bez Olivera se cítím tak prázdně. Jako bych neměla pro co žít. Mamka i Paul pro mě dělají všechno, jen abych nebyla smutná. Vážím si toho, ale nefunguje to. Miloval mě vůbec? Kdyby mě miloval, tak by mě nedokázal opustit, ne? Celý ty dny jsem jen ve své hlavě. Hraju si se špatnými myšlenkami a nedokážu přestat. Věděla jsem, že život není růžovej, ale s Oliverem byl i přes ty špatný věci dokonalej. Nejhorší je, že o něm nikdo po tom rozchodu neslyšel. Prostě zmizel. Ani Bethany neví kde je, ale mrtvej rozhodně není, protože Layla zmizela taky. Mám v sobě takovou zlost. Nedokážu to popsat. Paul mi kvůli mé agresivitě namontoval do pokoje boxovací pytel. Je to šílený. Nikdy jsem se necítila tak mizerně.
"Zlato?" Vytrhla mě z mého přemýšlení mamka.
"No?" Otočila jsem se na ní a utřela si slzu.
"Máš tu Bethany." Řekla a do pokoje vešla moje nejlepší kamarádka. Běžela jsem jí obejmout.
"Konečně jsi tady." Znovu jsem se rozbrečela.
"Vicky moje." Pohladila mě po vlasech. Šly jsme si lehnout do postele, protože tam mi je nejlíp.
"Jak se cítíš?" Zeptala se.
"Upřímně? Furt stejně na hovno." Odpověděla jsem.
"Máš o něm nějaký zprávy?" Zeptala jsem se.
"Ne, absolutně nikdo nic neví. Ani jeho rodiče. Dokonce ani Jace, Grace a ani Cole. Zeptala jsem se různých kamarádek od Layli a říkaly, že nemají ponětí." Odpověděla a já zuřivě vzala skleničku z nočního stolku a silně s ní hodila o zem.
"Vicky... V klidu." Beth vyletěla z postele.
"Chci tetování." Řekla jsem z ničeho nic.
"Vážně?" Zarazila se.
"Jo." Odpověděla jsem. Vůbec jsem nepobírala co to říkám, ale vůbec mi to nevadilo.
"Jdeme?" Podívala jsem se na Beth a ta překvapeně kývla.
"Co ta sklenička?" Zeptala se. Zakroutila jsem panenkama a posbírala střepy, které jsem následovně vyhodila do koše.
"Už můžeme." Řekla jsem.
"A jdeš v tomhle?" Prohlédla si mě.
"Pravda." Začla jsem se prohrabovat ve skříni a vytáhla krátké kraťasy a Oliverovo triko.
"Vicky, to není dobrý nápad." Ukázala na to triko.
"Já ho chci. Prosím nech mě." Řekla jsem a ona odstoupila. To triko stále voní po něm. Chybí mi..
Potom jsme šly do obýváku kde byla mamka s Paulem.
"Můžu si nechat udělat tetování?" Zeptala jsem se. Oba se na sebe podívali s rozzářily se jim oči.
"Jasně zlato." Odpověděla mamka s radostí v hlase.
"Děkuju." Řekla jsem a šla pro kabelku.
"Mějte se." Beth se usmála a zamávala na rozloučenou.
"Tak můžeme jít." Otevřela jsem dveře. Beth kývla a šly jsme k jejímu autu. Nasedly jsme a vyjely za dobrodružstvím. Momentálně tetování vidím, jako tu nejlepší možnost.
"Můj kamarád Simon dělá úžasný tetování. Máš představu co chceš?" Zeptala se Bethany.
"Jo, mám." Sebevědomě jsem se usmála.
"A co?" Zeptala se zvědavě.
"Uvidíš." Mrkla jsem na ní.
"Bojím se za tebe." Zubatě se usmála.

***

Bethany zaparkovala před malým salonem, který byl jako pěst na oko. Černý salon mezi světlými budovami.
Beth se na mě usmála a já se jí snažila ten úsměv oplatit, jenže to opravdu nešlo.
"Tak pojď." Chytla mě za ruku a vešly jsme dovnitř.
"Čau Simone." Řekla Beth tomu ultra potetovanému klukovi.
"Čus Bethany, co ty tady?" Zeptal se Simon.
"Tady Vicky je po rozchodu a rozhodla se, že chce tetování." Ukázala na mě.
"Ahoj Vicky, jsem Simon." Podal mi ruku.
"Ahoj." Trochu jsem se pousmála.
"Máš teď čas?" Zeptala se Beth.
"Jasně. Co chceš abych vykouzlil, Vicky?" Usmál se.
"Chtěla bych krásnou mořskou pannu na pravé stehno, šlo by to?" Zeptala jsem se. Beth spadla čelist. Tušila jsem, že bude reagovat nějak takhle.
"Samozřejmě. Najdeme nějakou fotku mořské panny." Řekl a sedl si k počítači. Šla jsem k němu a hledali jsme ideální ozdobu na celý život. Po chvíli jsem zahlédla dokonalou mořskou sirénu, která měla u hlavy medúzu.
"Tahle." Ukázala jsem na fotku.
"Dobrý výběr. Jdu si to nakreslit. Chceš to přes celý stehno?" Zeptal se.
"Jo." Odpověděla jsem.
"Fajn. Tak si zatím sedni k Beth a za chvíli to bude." Usmál se a já kývla.
Posadila jsem se vedle Beth a zhluboka se nadechla. Co to sakra dělám.
"Proč mořskou pannu?" Zeptala se Beth.
"Cítím se, jako bych byla v hloubce pod vodou, ale i přes to dýchám. Jo a taky se mi to líbí." Odpověděla jsem.
Podívala jsem se na Beth bříško. Těším se na toho drobečka.
"Kde je Lucas?" Zeptala jsem se.
"Vybavuje společný bydlení, ale nechci ti o tomhle povídat v tuhle chvíli." Odpověděla a já jen uhla pohledem.
Často přemýšlím, jestli existuje Bůh, ale jestli existuje, tak proč tohle dopustil. Nemyslím si, že nějak hřeším. Maximálně jsem byla hnusná na mojí babičku, která ani není moje babička. Nechápu nic. Život není fér.
"Můžeme se do toho pustit, Vicky." Řekl Simon a já kývla. Nervozita stoupá, ale těším se.
Lehla jsem si na takové lehátko a modlila se ať to tolik nebolí.
Beth si přisunula židli a sedla si vedle mě. Silně jsem jí stiskla ruku a to ani nezačal.
"Dobře, tak připravená?" Zeptal se.
"Jo." Odpověděla jsem rychle a zavřela oči. Cítila jsem to, ale nebylo to tak strašný. Spíš to bylo příjemný. Uklidňovalo mě to. Cítila jsem konečně fyzickou bolest a ne jenom psychickou. Proč jsem se k tomu nedokopala už dřív. Je to úžasný.
"V pohodě?" Zeptala se Beth.
"Jo." Pousmála jsem se.
"Jen tak dál. Tenhle úsměv mi strašně chybí." Pohladila mě po vlasech.
"Vicky, chápu tě, rozchod není nejlepší záležitost, ale nesmí tě to omezovat. Přijde někdo další." Řekl Simon.
"Nechci nikoho dalšího, chci Olivera." Odpověděla jsem se slzami v očích.
"Nebreč." Řekla Beth a setřela mi slzy z obličeje.

Po dvou hodinách

"Hotovo." Řekl Simon.
Vstala jsem a šla k zrcadlu. Zůstala jsem v šoku. Bylo to perfektní.
"Miluju to." Řekla jsem.
"Je to fakt krásný." Přidala se Beth.
"Kolik jsem ti dlužná?" Zeptala jsem se.
"Nic. Ber to jako dárek na lepší náladu." Řekl Simon.
"Ne, to teda ne. Zbláznil ses?" Zarazila jsem se.
"Ne, myslím to vážně." Odpověděl.
"To je šílený. Můžu tě obejmout?" Zeptala jsem se.
"Klidně." Zasmál se a já po něm skočila.
"Děkuju, děkuju, děkujuuu." Opakovala jsem za sebou.
"Nemáš zač. Fakt potřebuješ být šťastnější. A jinak jsem rád, že jsem tě poznal." Řekl.
"Jo, nápodobně a ještě jednou děkuju." Usmála jsem se.
"No neee. Vidím úsměv. Simone, dobrá práce. Povedlo se ti to." Zasmála se Beth a objala mě.
Rozloučily jsme se a s Beth jsme jely zpátky ke mně.

***

"Mami." Zavolala jsem hned po otevření dveří.
Mamka s Paulem hned přiběhli a zůstali s otevřenou pusou.
"To je krásný." Řekla mamka.
"No páni. Na první tetování dost dobrý." Řekl Paul.
"Děkuju." Usmála jsem se.
"Úsměv! Paule, úsměv!" Mamka se začla radovat a všichni mě objali.
"No dobrý, my půjdeme ještě nahoru." Řekla jsem a s Beth jsme se vydaly do mého pokoje. Šla jsem k velkému zrcadlu. Nemohla jsem z toho tetování spustit oči.
"Hej Beth. Kolikátého vůbec je? Kvůli té karanténě to mám popletený." Zeptala jsem se.
"Dvacátého devátého, myslím." Odpověděla Beth.
"To už? Před týdnem jsem měla dostat menstruaci a furt nic." Odpověděla jsem, ale moc jsem tomu nevěnovala pozornost.
"Vicky!" Beth zvýšila hlas a stála zaskočeně.
"Co je?" Nechápavě jsem se podívala.
"O můj bože." Chytla se za hlavu.