The Whole Story-Stony(část druhá)

15.Kdyby se někdo ptal, najdou mě tady

Sam

Už hodiny sedím na nepohodlném plastovém křesle v desinfekcí nasáklém nemocničním pokoji a tupě pročítám jeden a ten samý přihlouplý časopis pořád dokola. Už znám nazpaměť skoro každý článek. Je fascinující, že něco tak nudného, jako je technický pokrok ve výrobě elektronických kartáčků, se může vlézt na celých sedm stran A4kového papíru a přitom dokola omýlat jen nově stavěnou nasazovací hlavici s malou spotřebou energie. Nicméně, pokud to čtete už po dvacáté, třicáté, začne vám to opravdu připadat zajímavé. Na straně dvacet čtyři byl oproti tomu jen jedno stránkový popis nějakého výbuchu na ropné plošině v Tichém oceánu. Podle zdrojů, kterých bylo skutečně málo, se tam našly i stovky výbuchem roztříštěných kovových a titanových součástek z nějakých strojů, nebo krytů. Člověk nemusí být žádný Einstein, aby pochopil, že se jedná o součástky z obleků nejmenovaného miliardáře. Tak Iron Man se činí i mimo jednotku Avengers a SHIELDU, nu což o to, to Steve taky, ale Stark teď na nemocničním lůžku neleží, takže vyvázl asi bez větších zranění. Při této myšlence, co se mi prohnala hlavou, jsem se otočil na stále nehybného blonďáka v bílé nemocniční košili. Pohmožděniny a podlitiny už se mu více méně zregenerovaly, ale podle doktorů se mu dostalo do plic spousta vody a bodná rána na břiše se hojí velmi pomalu. Snad bude v pořádku. Svět by o takového hrdinu přijít neměl. Otočil jsem časopis na další stránku a snažil se plně soustředit na článek o bylinkářství. Potřeboval jsem vytěsnit t otravné pípající přístroje ze své mysli. Ať jsem se ale snažil sebevíc, ani play list mých oblíbených písniček tomu nepomáhal.

Byl jsem u konce rubriky o spoření, když se vedle mě pohnula osoba na lůžku a sotva slyšitelným hlasem mi vykouzlila na tváři úsměv. „Pozor vlevo." V tu chvíli jsem ho chtěl alespoň přátelsky obejmout, nebo nejlépe vyběhnout na chodbu a pokřikovat na doktory, že se konečně probral, ale zůstal jsem na místě, jen se pitomě usmíval a kýval hlavou. Je zpátky a je v pořádku. Kámoš a běžecký parťák se mi vrátil. „Neříkej to." Pozoroval jsem, jak se blondýnova tvář křiví do drobného úsměvu smíšeného s bolestnou grimasou. Nebylo třeba nic moc říkat. Oba jsme věděli, že tím zátahem proti hydře to neskončí a taky že teď už ho v tom samotného nenechám. Bude si muset zvykat, že bude mít za zády jednoho okřídlenýho černocha. A já, že mi bude dávat rozkazy sto letý fosilní chlap v trikotu z Americké vlajky.

Kratší, ale přece. Jak se líbí? Dejte vědět. A hlasujte!

Vaše Tiranis!