The Whole Story-Stony(část druhá)

4. Muflon

Tony

Pomalu jsem se vznášel nad Německou krajinou. Už z dálky jsem viděl dav lidí, velkou spoustu ustrašených tváří. Bylo to ještě ale hodně daleko, nebyl bych schopen je v tento moment zachránit. Z opačné strany přilétal Quin jet a z něj vyskočila jakási namodralá postava. Ještě jsem kapánek přidal, abych nepřišel o veškerou zábavu. Kochal jsem se nebojácností toho modráska i zuřivostí toho vesmírného. Podle všech těch stovek záznamů a skriptů, co jsem v noci přelouskal, by to měl být sám v čase ztracený Kapitán Amerika a mimozemský Loki, bůh klamu a iluzí. Už jsem byl dost blízko, abych toho zmetka mohl zasáhnout. „JARVE, pošleme agentům zprávu, nemyslíš?" „Jistě pane." V mikrofonu mi zapraskalo a já uslyšel klidný vyrovnaný hlas Romanovové, jak si neví rady. Byla to zvláštní situace slyšet ji bezradnou. Ona vždy měla plán B a možná i C a D v záloze. „Zdravím agentko. Chyběl jsem vám?" Uslyšel jsem menší zasmání, ale dost možná to mohla být i rušení v přenosu. Prozatím jsem mikrofon utlumil a soustředil se na přistání. Ten zlatý byl tak mimo z mého epického příletu, že byl snadnějším cílem, než popelnice vzadu za mou vilou v Malibu. Srazil jsem ho k zemi a zároveň ho odhodil alespoň o dva metry dozadu. Kapitán se nám pomalu zvedal ze země, tak jsem mu trochu pomohl. Pak jsem namířil své zbraně na toho Lokiho a přikotvil si ho jak se říká k zemi. „Jen se hni muflone." Ta zlatá nádhera se přímo před námi přeměnila ze své zbroje zpět do „normálních" šatů a vzdala se. Bylo to nějaké divné. Měl přece vesmírné lasery a ty svoje iluzionární sračičky, proč by se vzdával tak snadno? Takhe už asi srandu nezažiju, jaká škoda. Na povrch své pocity však nepustím a jen pronesu další ze svých typicky povýšeneckých vět. „Chytrej tah." Za tu dobu už i modrásek sesbíral síly a došel za námi. „Pane starku..." Uschoval jsem své zbraně zpět do kovové zbroje „Kapitáne." Netřeba více slov. Pan Rogers i já jsme oba dobře věděli, že mi neslovně děkuje. Musel jsem se zasmát nad představou toho vojáka rozpláclého vesmírným laserem na silnici.

Na zpáteční cestu jsem si chytil vzdušného taxíka. Chtěl jsem s hrdiny ještě něco probrat. Stáli jsme tam jako idioti za zády agentů a poslouchali rozkazy jednookého černocha v koženém plášti. Rogers se ke mně strašně „nenápadně" přiklonil. Zřejmě chtěl něco probrat, ostatně já taky. „Nelíbí se mi to." To mě taky ne. „Co? To že se ten Kissák tak snadno vzdal?" „Takhle snadný to nebývá." To máš pravdu frajere, nebývá. „Má ještě dost síly." Ale ty seš mi taky k světu. Přejel jsem ho nenápadně pohledem. Pěkný vypracovaný tělo, samý sval a bezchybná tvář, tedy alespoň to, co šlo z pod masky vidět. „No ty seš taky ještě docela čipera, na svůj věk." Podíval jsem se na něj přímo a sjížděl ho pohledem. Vážně vypadal dost dobře. „Co děláš, pilates?" Tak divně se na mě podíval. „Co je to?" To si fakt ze mě děláte srandu. On neví, co je pilates? „Takový cvičení. Asi ti pár věcí ušlo, když jsi.....v tom ledu dělal rampouch." Nastala dlouhá pauza, během které jsem stačil zaznamenat hned několik nepříjemných pohledů ze strany hopsala. „Fury mi neřekl, že tě povolal." Au, to fakt bolelo kámo. „No, on ti neříká spoustu věcí." Udržovali jsme s modráskem oční kontakt. On ani já jsme očividně nehodlali z našeho malého boje ustoupit. Až prudký otřes letounem nás rozhodil, jelikož si Kapitán nehlídal rovnováhu. Teoreticky jsem to vyhrál, ha a máš to. Podíval jsem se směrem, kudy se teď náš hrdina díval. Náš malý padouch se v sedačce doslova krčil. „Copak? Bojíš se snad blesků?" „nelíbí se mi, co po nich následuje." Co následuje po blesku? To je sakra nějaká ujetá mimozemská hádanka? Vtip, nebo snad přísloví? Podíval jsem se na svého kolegu, ovšem ten byl asi tak chytrej, jako ta zrzavá vepředu. Ani ne minutu po té zapeklité větě našeho vězně se celé letadlo otřáslo a cosi přistálo s mohutným zaduněním na střechu. „Co to bylo? Blesk?" „ne, to nebyl blesk." Natáhnul jsem se pro helmu a Kapitán zase někam oskočil pro své udělátka. Praštil jsem do tlačítka na otevření zadních hydruláků a mířil si to rovnou za oním vetřelcem. Tohle mude další ufonek. Tak se pojďme poavit, přeci jen si dneska zrasím oblek. „Co to děláš?!" Ani jsem se neohlédl a chtěl po té hromadě svalů střelit. Nečekal, jsem, že bude mít až takovou sílu. Odhodil mě dobrých pět metrů dozadu do lodi, chňapl to zeleno-zlaté vychrtle a byl v čudu. Sakra! „Ten nám tu chyběl." „To je další Asgarďan?" „Je to spojenec?" Kapitán se konečně stihnul přichystat, wow. S touhle rychlostí už by mohl být mrtvý. „To je jedno. Ať už Lokiho pustí nebo zabije, přijdeme o teseract, navíc.......ukradnul mi zajatce." „Starku! Potřebujeme plán útoku!" Protočil jsem oči nad tou vojenskou disciplínou. Nesnáším vojáky. Nenávidím je už od.... Zabolelo mě ve vzpomínkách. Ne, do téhle etapy života se nehodlám znovu vracet. „Já už mám plán. Útok." Zapnul jsem trysky a než stačil hopsálek něco říct, byl jsem fuč.

Tak jsem po nekonečně dlouhé době zase zpět s další částí. Opravdu se vám omlouvám, vím že na to čekáte dlouho, ale už jsem opravdu potřebovala dokončit Spideypool, které už mám předepsané až do konce. Snad mi to odpustíte a nebudete se moc kabonit. Doufám, že jsem to teď alespoň trochu odčinila. Budu ráda za komenty, hvězdičky, přečtení, odběry a všechno, co tak ještě asi vůbec jde. Nezapomeňte mě doporučit svým kamarádům a šířit tenhle příběh dál. Bez přečtení a hvězdiček není motivace a bez ní nejsou kapitoly, tak na to nezapomeňte!

Vaše Tiranis!