The Whole Story-Stony(část druhá)

23. Stevuv výpadek

Tony

Seděl jsem v té načančané kavárně, vidličku s kusem zákusku jen pár centimetrů od úst a nedokázal jsem se ani pohnout. Jako by mě zamrazilo. Všechno vypadalo tak dobře! Stevovi se tady přece líbilo, smál se! Proč sakra zmizel?! Zase jsem to podělal, co jiného bych taky čekal, že? Já to s Rogersem musím podělat vždycky. Ale, nic jsem vlastně neřekl, tak co ho tak rozhodilo?

V rychlosti jsem do sebe nacpal další tři zákusky, než jsem hodil servírce na stůl peníze a vyrazil ven z kavárny, jako by mi za patami hořelo. No dobře, možná ne až tak rychle. Cestou jsem se přerazil o židli. „Jarve, co se tam sakra stalo?" „Vypadá to, že kapitán Rogers prodělal menší záchvat úzkosti, pane." Naskočil jsem do auta a ihned se hnal za Stevem do Brooklynu. Bylo mi jasné, že určitě jel domů, otázkou je, v jakém stavu ho tam najdu. Sám si procházím těmihle stavy celkem často a rozhodně to nezvládám dobře. Budím se politý studeným potem, vnitřnosti stáhnuté do malých švestiček, srdce jako v sevření železné pěsti. Jestli má Rogers třeba jen poloviční příznaky jako já, a většina lidí to tak má, pak teď rozhodně nemůže být sám.

Pneumatiky auta hlasitě zakvičely na staré asfaltové cestě. Vypadalo to tady tak klidně, že se mi nechtělo věřit, že jsem teď ještě pořád v New Yorku. Chápu, že to tady má Steve rád, i když bez těch bezdomovců by to bylo lepší. Rozhodně to tady ale vypadá jako slušné místo pro výchovu dětí a pro klidný rodinný život.

Vystoupil jsem z auta a rozhlédnul se kolem. Stála přede mnou řada panelových domů a já si ani za boha nemohl vzpomenout, ve kterém z nich má Rogers byt. Naštěstí si to pamatovat nemusím. Moje úžasná umělá inteligence mě má tak přečteného, že mi udala směr. Zazvonil jsem na zvonek a čekal. Minuta, nic, tak jsem to zkusil znovu. Další minuta a pořád nic. „Pane, kapitán zřejmě nechce být rušen." Nechtěl jsem to vzdát. Zazvonil jsem na vedlejší zvonek a čekal. „Prosím? Kdo tam?" „Zdravím, nesu letáky. Mohla byste mě prosím pustit dovnitř?" V reproduktoru zapraskalo a o vteřinku později už mě bzučák dveří vpouštěl dovnitř. „Třetí patro pane."

Sotva jsem popadal dech, jak jsem ty schody vyběhnul. Sakra, začíná mi ochabovat fyzička. Budu muset začít trénovat. Zaklepal jsem na dveře a doufal, že mě blondýn vpustí dovnitř. „Steve sakra otevři ty dveře!" Bouchnul jsem pěsti do dveří a opřel si o ně zničeně čelo. Zaslechnul jsem těžké kroky a šramocení zámku. „Tony, jsem rád, že jsi mě přijel zkontrolovat, ale chci teď být sám." Vypadal hrozně. Tvář měl pobledlou a strhanou, dech těžký a držení těla ve vzpřímené pozici mu dávalo zabrat více, než jsem si kdy mohl myslet. Nedbal jsem jeho slov a protáhnul se kolem něj do bytu. Naštěstí blonďák zřejmě rezignoval a jen za mnou zabouchnul dveře.

„Ihned do postele." „Sakra Tony, co tady děláš?" „Do postele!" Nekompromisně jsem ukázal ke dveřím do jeho ložnice a zatím, co se jako mrtvola ploužil tím směrem, postavil jsem vodu na horký čaj a už si to mířil za ním. Ležel v posteli, vyčerpaný, že se ani nepřikryl a jen visel půlkou těla z postele. Opatrně jsem ho posunul na posteli, abych si dokázal vedle něj sednout a přehodil jsem přes něj měkkou peřinu. „Jdi pryč Tony, nemám a nebe náladu." „Přišel jsem ti pomoct ty jeden tvrdohlavej mezku, tak si nechej pomoct!" Přisednou jsem si k němu a lehce ho objal kolem ramen. K mému vlastnímu překvapení se ke mně Steve více přimknul a položil si hlavu do mého klína. V jiné chvíli by to bylo asi nepatřičné, ale teď jsem byl rád za cokoli pozitivního. Zajel jsem rukou do těch neskutečně jemných poddajných kadeří a slastí přivřel oči. Byly přesně takové, jaké jsem si je představoval. Rogers jen zapředl jako kočka a přitisknul se ke mně ještě víc než předtím. Pomalými konejšivými pohyby dlaní jsem se ho snažil uklidnit a sám jsem si tu chvíli užíval plnými doušky.

Jsem zpět a dávám sem tu dlouho očekávanou slaďárnu! Snad se líbila! Další kapitolu asi budu muset předělat, protože se mi za boha nelíbí, jak vypadá, ale prozatím jsem vás už dál nechtěla napínat. Dejte mi hvězdičku a koment!

Vaše Tiranis!