The Whole Story-Stony(část druhá)

33. Trest nebo odměna?

Loki

(upozorňuji, že v této kapitole se vyskytují scény, jež by mohly slabší povahy znechutit, přeci jen jde o bráchy)

Ležel jsem rozplácnutý na posteli, z očí mi stékaly slzy a v pravidelných cestičkách odkapávaly na povlečení. Právě jsem si zničil život definitivně. Poslední zábava, co jsem tady ještě měl mi zmizela pod rukama během deseti sekund. Možná že je to sobecké, ale kdo by se v téhle chvíli nelitoval? Vždyť já tady budu po zbytek věčnosti zavřený úplně sám! Zblázním se z toho! Třísknul jsem pěsti do nočního stolku. „Já jsem takový hlupák!" Padnul jsem obličejem do peřin a začal křičet, musel jsem vybít tu zlost na všechno kolem sebe a nerozmlátit si zase celý pokoj. Pokrývky a matrace tlumily mé výkřiky, a tak jsme si byl jist, že se ty tiché nadávky ztratí mezi výkřiky ostatních vězňů. Nervy jsem už nedržel na uzdě. Magie, co mým tělem koluje jako životodárná síla se dostala na povrch a vybuchla v záchvatu mého počínání. Celou vířil silný vítr, papíry a malé lehké věci se vznášely ve vzduchu a kroužily kolem středu čili mé postele. Nevnímal jsem, necítil. Mé emoce jednaly za mě, jako ohňostroj vybuchly a ovládly potemnělou noční oblohu. Nevím, jak dlouho jsem řádil, než jsem se vyčerpáním skácel na zem a propadnul sladkému nevědomí.

„Loki? Loki! Prober se, Loki!" Kdosi se mnou třásl ze strany na stranu. Bolelo mě celé tělo a třeštila mi hlava. Musel jsem se do ní bouchnout, když jsem omdlel. Nespokojeně jsem zamručel a namáhavě se ohnal po narušiteli. „Díky Odinovi, jsi živ." Cítil jsem, jak mne někdo bere do náruče a pokládá na pohodlnější povrch. Moje postel pomyslel jsem si a v duchu děkoval tomu muži. „Musím s tebou hovořit. Je to naléhavé." Jen jsem si odfrknul a pokusil se převalit na bok. Moc mi to nešlo, tak jsem to po delším snažení vzdal. Bolest v hlavě pomalu ustupovala a mě se pozvolna začaly navracet síly. „To už se Thor rozhodnul, že bude lepší mne popravit?" Otráveně jsem zamručel a přinutil své oči, aby se otevřely. Je vážně nepříjemné a neslušné mluvit se svou návštěvou aniž by ji člověk viděl.

Zarazil jsem se ihned poté, co silné světlo ozářilo postavu přede mnou. Posunul jsem se namáhavě co nejdál od blondýna a skrčil se na posteli. Proč je tady? Přišel si to se mnou vyřídit osobně? Hnusím se mu? „Loki...můžeme si promluvit?" Modré oči, vždy odhodlané a neohrožené jako Asgárdský národ, byly plny nejistoty. Snad nikdy jsem ho takto neviděl. Pln pochybností jsem kývnul ale v rozporu s tím jsem se snad ještě více natisknul na čelo postele. „Já...omlouvám se. Neměl jsem tak utéct." Hromovládce sklopil svůj zrak na dlaně v klíně s jejímiž prsty si nervózně pohrával. „Proč jsi to udělal?" Uhnul jsem pohledem. Jak mu to vysvětlit? Nevím, proč jsem to udělal. Prostě jsem chtěl. Vždycky jsem dělal, co jsem chtěl, tak proč by to teď mělo být jiné? „Prosím odejdi." Cítil jsem, že mne oči opět zrazují a nechtěl jsem, aby mne Thor viděl znovu brečet. Dny, kdy jsem byl k němu otevřený a nezměrně upřímný byly dávno pryč. Slyšel jsem, jak se silné mužské tělo zvedlo z postele a v duchu jsem slavil, že mne alespoň jednou v životě poslechne. Jak jsem se mýlil jsem poznal vzápětí, kdy si blondýn kleknul přímo přede mne a chytnul mé dlaně. Pokusil jsem se mu vytrhnout, ale jeho síla nad mou vítězila všemi deseti. Po líci mi stekla první slza. Chce mne snad takto mučit? „Pusť." Pokusil jsem se dostat své dlaně zpět. „Ne." Obě mé dlaně uvěznil v zajetí pouhé jedné jeho pracky a druhou vztáhnul k mé tváři. V očekávání úderu jsem instinktivně zavřel oči, ovšem nic takového se nedostavilo. Zhrublá dlaň mi přejela po linii čelisti a setřela slzu z mých očí. Udiveně jsem se podíval do tváře svému bratru. Odrážela se v ní jen čirá lítost a tichá prosba. „Thore..." zoufale jsem zakňučel a přitáhnul si kolena až k bradě. „Já...Loki, to...ahhhh." Thor frustrovaně zavrčel pouštěje moje ruce za zajetí. Pohotově jsem si je přitáhnul k tělu. Nečekal jsem však, že si přisedne těsně ke mně. A nečekal jsem ani, že si mne vtáhne do objetí. Zaraženě jsem se nechal objímat, visel na něm jako hadrová panenka. Netušil jsem co dělat s touhle zamotanou situací. Po zádech mi přejelo příjemné zamražení, když znovu promluvil jen kousek od mého ucha. „Udělej to znovu." „Thore..." Vydechnul jsem vzduch zadržovaný v plicích a odtáhnul se lehce od tepla druhého těla. Díval jsem se mu do tváře hledaje jakékoli známky nesouhlasu. Žádné tam nebyly. Přejel jsem pohledem celou tvář od ostře rýsované čelisti, přes úzké rty schované za světlými vousy, podél linie nosu až k pomněnkově modrým očím a zase zpět. Ruce jsem přesunul za jeho krk, kde jsem se spojil do pevného pletence. Nahnul jsem se těsně k jeho tváři, dávaje mu poslední šanci k úniku. Dýchal jsem mu teplý vzduch do tváře, hypnotizoval jeho rty. „Udělej to znovu." Zavřel jsem oči, klidnil tak cosi nesnesitelně křičící v mém nitru a zhluboka se nadechnul. Prolomil jsem pomyslnou bariéru mezi námi a vpil se do měkkých rtů. Vyšel mi vstříc a přitáhl si mě těsně k sobě. Jeho vousy mě příjemně škrábaly na tváři a dlaněmi mi skoro až drtil pas, za který si mě přitahoval stále těsněji a těsněji k sobě. Podvoloval jsem se jeho jistým pohybům a nechával se unášet pohyby rtů proti těm svým. Srdce skryté v mé hrudi slavilo triumf. Cítil jsem se, jako bych konečně dostal celý život unikající dárek. Vydechnul jsem mu do úst zadržovaný zbytek vzduchu a odpojil se pro načerpání nového potřebného plynu. Navzájem jsme si splašeně dýchali do tváře. Slyšel jsem jeho rychle tlukoucí srdce, cítil jsem tu touhu v jeho dotycích. „T-tohle není správné. Je to zvrácené." Naklonil jsem se k jeho uchu, zajal mezi zuby citlivý lalůček a používaje jazyk. Slyšel jsem, jak se trhaně nadechnul a jedna z jeho dlaní sama sjela na můj zadek. Dokonalá to chvíle, alespoň pro mne. „Já ale nejsem tvůj bratr, zapomněl jsi?" Držel jsem se tak blízko, jak jen to naše těla dovolovala a vnímal tak každou reakci druhého muže. Chloupky na zátylku se mu pod příslibem těch slov zježily. „Zopakuj to." „Nejsem tvůj bratr. Nejsem tvůj bratr." Byl jsem unášen touhou, jako propuštěn po sto letech z okovů jsem se hnal jak nejdál to šlo od té stěny sebeovládání. Chtěl jsem všechno a ještě víc, cítit Thorovy dlaně, tělo, jeho, všude a už nikdy se toho pocitu nepustit. Toužebně jsem vrčel ta slova stále dokola a zajížděl při tom dlaněmi do dlouhých blond vlasů.

Byl jsem prudce svalen do polštářů. Jeho rty vyhledaly ty moje. Usmíval jsem se blaženou spokojeností. Vždycky dostanu, co chci.

Ehm, tak snad se líbilo. Prakticky tam nebylo nic nepřiměřeného, tak jsem vás snad nezhnusila. Teď si asi budu dávat na nějakou dobu pauzu, tak v blízké době nečekejte novou kapitolu. Od Té bitky, co se včera odehrála na mojem účtu jsem trochu v křeči. Uvažuju, že s Wattpadem úplně seknu, ale nechtěla bych vás zase takhle kopnout do zad, protože někteří z vás určitě tohle rádi čtou. Dejte mi proto prosím nějaký čas na zotavení a otřepání se z téhle zkušenosti. Slibuju, že to nebude dýl jak týden.

Budu čekat na vaše hvězdičky a komentáře, nějte se hezky a prosím, už mi nenadávejte, bolí to.

Vaše Tiranis!