The Whole Story-Stony(část druhá)

40. Jak zprovoznit televizi

Steve

Další z ran poslala pytel k zemi. Tento den už to byl asi čtvrtý, co nevydržel nápor mých pěstí. Pro dnešní den by to mohlo být dost, nechci tomu náčiní moc ublížit. Zvednul jsem pytel ze země a pověsil ho na své místo stejně jako těch pár před ním.

Hrudník se mi rychle zvedal z prožité fyzické námahy a tělo se lesklo čerstvým potem. V rohu tělocvičny jsem si nechal litrovou lahev s vodou. Teď už tam bylo jen pár kapek na dně, které jsem na jeden zátah zvládnul dopít. Stáhnul jsem ze sebe propocené tílko a otřel se příjemně měkkým huňatým ručníkem. Zajímalo by mě, kde Tony k těmhle ručníkům přišel. Ještě nikdy jsem tak měkký ručník dříve neviděl.

Nad rozjímáním o toaletních potřebách mě vyrušil zvuk zavírání dveří. Ani jsem nepostřehnul, že by někdo vešel dovnitř. Tázavě jsem se ohlédnul ke vstupu do tělocvičny a koutky úst se mi samy zvedly do lehkého úsměvu. „Ahoj Rogersi, tak kolik jsi jich zlikvidoval dneska?" Stark trhnul hlavou k hromadě kožených pytlů, co se mi podařilo poškodit a které tak musel Tony nechat zpravit. Nabízel jsem mu, že mu to zaplatím, razantně mě tenkrát odmítl s tím, že pár korun mu žíly z těl nevyrve. „Vlastně ani jeden. Dával jsem si pozor, takže jsou všechny v celku." Odhalil jsem zuby v širokém úsměvu a pošpiněný ručník si přehodil kolem krku. „Co že jsi tady?" Tázavě jsem zvednul jedno z obočí. Nižší brunet proti mně si založil ruce na prsou. Naštval jsem ho něčím? „Možná že jsi zapomněl, ale tohle je moje věž." „Tak jsem to nemyslel, jen že bych tě tady nečekal." Zvednul jsem ruce v obranném gestu a provinile svěsil koutky úst. Nechci se hádat, teď by k tomu byl naprosto iracionální důvod.

K mé úlevě se Stark rošťácky zakřenil, jako by mě právě chytil na nějaký skvělý žert, a sepjaté držení rukou povolil tak, že mu splývaly podél boků. „Vždyť já vím. Nedáš si pizzu, zrovna jsem se ji chystal objednat." S úsměvem jsem přikývnul, sebral prázdnou lahev a společně po brunetově boku zamířil do společného patra.

Výtah s cinknutím zastavil a vypustil nás ven. Byl jsem za to celkem rád. S Tonym jsem se v tak těsném prostoru necítil moc dobře, naprosto bezdůvodně mi více bušilo srdce a tváře nabíraly červenou barvu. Alespoň, že jsem to všechno mohl hodit na fyzickou zátěž s předešlého cvičení. „Dojdu nám pro něco k pití, zapneš zatím telku? Něco tam vyber." Rychle po mě hodil děkovný pohled a s mobilem u ucha se vydal za bar.

Byl jsem dokonale ztracený. Na stolku leželo alespoň pět nějakých přístrojů podobných ovladačům a k tomu nebyla v celé místnosti jediná televize! Jak mám s takovými podmínkami splnit jeho prosby?! „Ehm, Jarvisi? Mohl bys mi poradit, jak se zapíná televize a kde ji najdu?" Poníženě jsem vzhléhnul neurčitě ke stropu a modlil se, aby to umělá inteligence věděla. I když s její IQ by byla ostuda, kdyby ne. „Jistě kapitáne. Na stole proti vám leží oranžovo-černý ovladač. Na něm stisknete červené tlačítko ve vrchní polovině a namíříte jej proti oknu." Krátce jsem kývnul hlavou a uchopil daný ovladač do rukou. K mému velkému překvapení jsem skutečně zvládnul zapnout ten pekelný stroj, ale ani to mne neudivilo tolik, jako fakt, že televize byla ve skutečnosti celá jedna řada oken. „No páni Rogersi, nečekal bych, že dokážeš ten krám zapnout." Stark mi hravě šťouchnul loktem do žeber a naznačil, ať se posadím. Na stůl před námi postavil celý arsenál alkoholu, džusů a jiných tekutin, k tomu dvě sklenice. „Nevěděl jsem, co rád piješ krom čaje, tak jsem donesl od každého něco." „Díky... vybereš mi?"

Bylo mi to trochu trapné, ale neměl jsem tušení, co větší polovina lahví v sobě vlastně ukrývá. Cítil jsem se značně nevzdělaný, za dobu, co jsem tady v tomhle století už bych měl takové věci ovládat. Ale kdo si to má všechno pamatovat?

Stark se zasmál, ne nepříjemně nebo posměšně, prostě se jen zasmál. Šáhnul po nějaké zelené lahvi a nalil malý obsah na dno nízkých okrouhlých skleniček. Sledoval jsem, jak se jeho prsty hbitě pohybují nad stolem a míchají do sebe tekutiny z barevného skla. Je to jedna z mnoha věcí, co na něm budu obdivovat. Jak říkal, skutečně musí být jedním z nejlepších barmanů samouků v New Yorku. „Tady to máš." Rozverně na mě mrknul, vtlačil mi jednu ze sklenic do ruky a sám se rozvalil jen kousek ode mě na pohodlném gauči. „Díky Tony."

Badum! Divíte se, že vydávám už dneska? Já taky, ale chtěla jsem vás potěšit, navíc... už mám předepsáno do 46 kapitoly a za chvíli už to zakončím! Počítám s tím, že do konce týdnu dopíšu všechno včetně epilogu, tak co byste řekli na to, kdybych teď vydávala třeba každý den? A nebo si raději počkáte s napětím na závěr?

Dejte mi hvězdičku a koment!

Vaše Tiranis!