The Whole Story-Stony(část druhá)

22. Kavárna ze vzpomínek

Steve

Přistavil jsem motorku k obrubníku a pomalu sesednul na pevnou zem. Nebylo třeba spěchat, byl jsem tady skoro o půl hodiny dřív. S ujištěním, že jsem vše řádně zabezpečil, jsem se vydal do útrob malé kavárny. Byla nenápadná a hezky zařízená. Barvy ladily do příjemně béžových tónů a stoly i židličky byly posazené téměř u země. Chápal jsem, proč si Stark vybral zrovna tuhle kavárnu. Byla jako vystřižená z mojí doby. Dokonce i z rádia hrála stará jazzová hudba a servírky kolem měly prošívané bílé zástěry. Připomnělo mi to až bolestně moc pravdu, že jsem to vše ztratil. Postupem času mi ale začalo docházet, že toho nelituju. Zachránil jsem přeci svou dobu a nyní mohu spolupracovat s neskonale silnou skupinou stejných odvážlivců, jako byl já sám.

Posadil jsem se dozadu až do rohu kavárny a koukal se z okna. Na ulici bylo plno hluku, lidé se předháněli a každý s telefonem u ucha se hnal jako splašený za svým cílem. Tohle místo naproti tomu bylo jako zastávka v čase, taková brzda, kde se dá na chvíli zpomalit a vnímat krásu dne. S úsměvem jsem stočil pohled ke dveřím a pozoroval, jak sem a ven proudí rodinky s dětmi. Byl jsem tady vlastně jediný úplně sám. Nasednou jsem měl takový divně nepříjemný pocit. Posmutněle jsem stočil zrak raději do nápojového lístku, stahujíc koutky úst příkře k sobě.

Za mojí doby, zkrátka jsem nebyl příliš žádaným kandidátem u žen. Kterákoli by nade mnou ohrnula nos a odešla co nejrychleji pryč. Vypadal jsem jako nedorostlé dítě, malý špunt, co ho nechtěli v dětství krmit. A když jsem se pak stal Kapitánem Amerikou, byl ze mě jen šašek, co skákal po jevišti a mlátil Hitlera do obličeje. Peggy pro mě byla vždy dobrou přítelkyní a když jsem se rozhodnul, že ji někam pozvu, zamrznul jsem v ledu. Asi to bylo znamení. Rogers má zůstat sám, ale teď je úplně jiná doba, smí se prakticky cokoli. Třeba mi bude souzeno najít někoho pro život v téhle spěšné době.

„Eh, neruším?" Zmateně jsem vzhlédnul od lístku a málem se mi na chvíli zastavilo srdce. Tony, on vypadal...prostě jako Howard. Měl jsem dojem, že mám vidiny. V tom flísovém obleku s motýlkem a leštěnými boty...prostě jako by přede mnou skutečně stál můj starý přítel se svými vždy dokonalými vlasy a knírkem, s typickým Starkovským úšklebkem a vždy výstižnou narážkou. „N-ne, jistě že ne. Posaď se, ahoj." Tony se upřímně zasmál mému zmatenému chování, ale nakonec se posadil na židli proti mně. „Chápu, proč jsi to tady vybral. Bylo to kvůli mně, nebo to tady máš jenom rád?" Pozorně jsem se díval, jak brunet vykouknul zpoza lístku a mává na servírku kousek od nás. „Nikdy jsem tady nebyl, ale Jarvis říkal, že by se ti tady mohlo líbit. Dokonce jsem se na to i oháknul, tak si toho važ vojáku." Krátce se zasmál, než k nám docupitala mladá zrzka s blokem a zářivě růžovou tužkou. Tony jí nadiktoval dlouho sáhlý seznam dobrot a nápojů, co tady hodlá zkusit a já si objednal jen kávu s mlékem a věneček. „Kde jsme to skončili? A, už vím, tak jak se ti tady líbí?" Usmál jsem se a rozhlédnul se znovu po již známém interiéru. „Je to tady opravdu moc hezké. Připomíná mi to staré dobré časy." „Ano, tak nějak to tady taky má vypadat. Tetě by se tady líbilo." Pozvednul jsem zvědavě jedno obočí. Tony nikdy moc o své rodině nemluví a když už začal sám, rád bych slyšel i něco víc. „Znáš ji Steve, myslím Peggy. Už jsem za ní strašně dlouho nebyl. Má se dobře?" Při zmínce o Peggy se mi zase stáhnula tvář do posmutnělé grimasy. „Je to s ní čím dál horší. Mívá i světlé dny, jenže většinou si už ani nepamatuje kdo jsem. Víš, že o tobě často mluví? O malém Tonym, co jí Howard slíbil, že jí ho brzy přivede ukázat." V té divné kaluži pocitů, co se odehrávala za Starkovou maskou jsem se nedokázal vůbec vyznat. Cvíli tak zavládlo ticho, kdy jsme oba byli ponořeni ve svém světě. Vyrušila nás z přemítání až obsluha s tácem plným dobrot, že se to skoro nevlezlo na stůl. „Dobrou chuť pánové." Popřála nám a zase byla pryč.