The Whole Story-Stony(část druhá)

29. Laura

Clint

Uhnul jsem před letící knihou a schoval se za čalounění gauče. Alespoň na malou chvíli jsem si připadal v bezpečí. Zhluboka jsem se nadechnul a odvážil si vystrčit hlavu zpoza opěradla. To jsem ale neměl dělat. Laura měla vždycky dobrou mušku. Než jsem se stačil zase schovat, trefila mě do čela okrasným těžítkem. S bolestivým zasyčením jsem sebou plácnul o podlahu obývacího pokoje. V hlavě mi tepalo a oči se nepříjemně rozjížděly do stran. Sebral jsem z podlahy nějaký kus látky, asi jedno z triček, co na mě házela před chvílí a přitlačil si je na krvavé místo. „Tak dost! To už opravdu stačí!" Nikdy jsem na svou ženu nekřičel. Byla pro mě pokladem, snesla mi z nebe krásné děti a starala se o náš malý úkryt. V poslední době jsme si ale vjížděli v jednom kuse do vlasů, jako by ji prostě něco hryzlo do zadku! Nevím, co ji zase tak naštvalo, že to skončilo takhle. Její ruka se zasekla uprostřed pohybu, nějaké z dalšího vybavení knihovny tupě dopadlo na dřevěnou podlahu. Viděl jsem rozmazaně, hlava se mi točila, byl jsem z toho vytočený. Potlačil jsem vlnu agrese, která mi nepříjemně napovídala, ať vrátím úder, sebral jsem klíče od auta a odešel z obývacího pokoje pryč, třískaje vchodovými dveřmi.

Nastartoval jsem auto a seřídil zpětná zrcátka. Nerad bych zase zhodil nějakou laťku jen proto, že nevidím za sebe. „Ty zbabělče! Jen si utíkej! Běž, ale už se nevracej!" Z domu vyběhla brunetka, držela se za kulatější bříško a vřískala do všech stran. Díky bohu, že děti jsou u babičky. Šlápnul jsem na plyn a s řevem starého motoru jsem zmizel prašnou cestou pryč.

---

Cesta, co mi normálně zabere půl hodiny mi trvala více jak hodinu. Auta kolem mě mě předjížděla a řidiči hlasitě troubili. Jejich zlostné obličeje, tiché výhružky a vztyčené prostředníčky mě však míjely jako Lauřiny nadávky.

Zajel jsem na jedno z parkovacích míst u krajnice a položil si těžkou hlavu na volant. Proč se to musí vždycky takhle pokazit?! Protřel jsem si unavené oči. Hluk uvnitř mé hlavy nechtěl zeslabit, ale alespoň tepavá bolest povolila. Otevře jsem dveře a s námahou se vyškrábal z auta. Tričko jsem nechal někde na zadním sedadle a jen s klíčky v kapse jsem se motavou chůzí vydal k blízkému činžáku.

Jména na zvoncích mi nešla přečíst. Všechna písmenka mi splývala do rozteklých cákanců šedé barvy. Zmáčknul jsem druhé tlačítko zprava a zapřel se do těžkých vchodových dveří. Jak se dostat dovnitř jsem se za poslední měsíc naučil tak skvěle, že bych to zvládnul i poslepu. Reproduktor zapraskal a z druhé strany se ozval zrhublý hlas. Jeho majitel musel ještě před malou chvílí spát. „Pustíš mě dovnitř?" „Laura?" Mlčel jsem. Oba jsme věděli, že jinak bych sem nejezdil. Bzučák u dveří mi oznámil volnou cestu a za malou chvíli už mě pohltila tma chodeb.

---

„Sedni si, vypadáš hrozně. Čím tě to prosím tě trefila?" Pod sebou jsem cítil tvrdost kuchyňské židle a na tváři mokrou utěrku. Zručné úzké prsty mi stíraly zaschlou krev z čela. „Byla to nějaká okrasa do poličky." „Máš štěstí, šít se to nemusí." Na malý okamžik mi látka z obličeje zmizela, aby o pár chvil studená voda znovu přejela po mé tváři. „Děkuju. Co bych si bez tebe počal." „Byl bys mrtvý." Zadržel jsem posměšné odfrknutí a naklonil havu na stranu, aby měla dívka lepší přístup. „Chceš čaj? Kávu?" Přemázla mi ránu nějakou mastí a obvázala ji pružným obinadlem. Slyšel jsem, jak vymývá zakrvavělou utěrku a staví konvici s vodou na plynový sporák. „Jen čaj, dík."

Tak jsem se rozhodla vám udělat radost a dát sem další kapču už dneska, jste rádi? Budu ráda, pokud se kouknete na nový příběh, co mám na prfilu a třeba ho i kladně zhodnotíte, hm? Jsem ráda za hvězdičky a komenty, tak budu ráda i teď, pokud nějaké dostanu a budu se těšit zase příště!

Vaše Tiranis!