The Whole Story-Stony(část druhá)

49. Všechno v normálu

Clint

(Omlouvám se za skok ve filmu, ale vy stejně víte, kde se nacházíme.)

Quinjet se bez větších potíží podařilo zaparkovat opodál domu mezi stromy. Všichni jsme na tom byli špatně, byli jsme zranění, a to nejen tělesně. Pro všechny by bylo lepší, kdybych přistál hned před domem, jenže jsem nechtěl riskovat, že by šel tak velký aeroplán vidět. V šeru listnáčů to bude bezpečnější.

Podepíral jsem Natashu pod rameny, tatím co Thor a Tony jistili zrzku zezadu, kdyby se jí udělalo více nevolno, než doposud. Vzadu za námi šel kapitán a poslední doktor Banner, co celou dobu sotva chodil. Přeměna v Hulka ho zcela vyčerpala, stejně jako všechny. Ta čarodějka a ten rychlý zmetek našemu týmu pěkně poblbli hlavy. Ale zdálo se mi, že jsem je už někde viděl. Nemůžu si pomoct, ale ty stříbřité vlasy jsou mi zkrátka povědomé.

„Co je to za místo?" Thor se rozhlížel nedůvěřivě okolo, v ruce tisknul rukojeť kladiva. Modlil jsem se, aby děti nevyběhly odněkud ze strany, jinak by bylo asi po nich. „Útočiště... že jo Clinte?" Stark taky nebyl uvolněný. Šlo na něm poznat, jak se stres z nedávných situací nahromadil v jeho ramenou. Obličej křivil v bolestném úšklebku a v očích měl takový ten bezmocný strah, jako když vám bába na pouti vyvěští vaši smrt. „Doufejme."

Ano, nevím přesně co čekat. Tohle místo je pro silnou vycvičenou jednotku jako jsou Avengers sice bezpečné, ale rozhodně není jisté. Od doby, co mě Laura vykopla jsem tady nebyl. Netuším, jak se bude tvářit na můj příchod, natož pak když sem přivedu celou partu hledaných supehrdinů. Budou tady trochu jako sloni v porcelánu.

A bojím se i o své děti. Avengers mají z napadení té ryšavé iluzionistky pocukané nervy a s hlukem a randálem kolem by se mohlo stát, že někomu nechtěně praskne strunka trpělivosti. Nad představou, jak Thorovo kladivo proletí stěžejní zdí domu jsem se nepříjemně oklepal. Nesmím myslet na tak černé scénáře.

„Zlato? Jsem doma?" Nejistě jsem vešel do kuchyně, pouštějíc Natashu, kdyby na mě Laura zase chtěla něco hodit. Opatrně jsem nakouknul přes zídku do chodbičky ke kuchyni. Slyšel jsem, jak se Stark směje na můj účet. Já mu dám podpantofláka, osel jeden. A Thor se ještě přidal?!

„Clinte?" Laura vyšla z prádelny a jakmile mě viděla, rozeběhla se proti mně. Prvně jsem měl chuť zbaběle utéct, ale výraz v jejím obličeji mě donutil stát na místě. Skočil ami kolem krku a políbila mě na tvář. „Tolik jsem se bála! Fury říkal, že vás napadli!" „Jsme v pořádku. Počkej...Fury?" „Volala jsem na ústředí. Nevracel ses tak dlouho domů... začala jsem se bát." Z jejího omluvného láskyplného pohledu mě zahřálo na srdci. Objal jsem ji a krátce ji políbil. „Tak parto, tohle je Laura..." v tu samou chvíli se vyřítily zpoza rohu děti a hned se vrhly k mým nohám. „... a tohle jsou děti. Pozdravte návštěvu."

--

Byla noc, když jsem se konečně dostal do postele. Děti se nakonec namáčkly do jedné postele, Starka a Rogerse jsem přicpal k nim do pokojíku. Pokoj pro hosty si zabrala Nat, který sdílela s Bannerem. Te spal na gauči. Thor nakonec zmizel někam neznámo kam, ale pro případ, že by se vrátil, jsme mu nechali volné místo v obýváku.

Laura dávno poklidně spala na své straně a v dlaních žmoulala cíp peřiny. Po krátké sprše a převlečení do pyžama jsem si lehl k ní a konečně nechal pokoj padnout do tmy. Přes okno probleskávalo jen letmé světlo hvězd a stříbrného měsíce.

Stříbrného, asi tak jako vlasy toho rychlíka. Nemohl jsem si pomoct a stále se vracel k střetům, kdy jsem ho viděl. Byl jako vítr, nešel téměř ani vidět, natož chytit. Jen asi dvakrát se mi podařilo podívat se mu do tváře. Byla mi tak povědomá, jako bych skutečně toho kluka znal. Mohl být ode mě o pět, sedm let mladší. Nevzpomínám si, ale jsem si jistý, že ho znám. Kdybych znal alespoň jeho jméno, třeba bych si vzpomněl. Třeba... třeba se to všechno samo vysvětlí.
Zdravičko! Jak se vám líbí dneska? Já doufám že je vše Ok a dostanu od vás hvězdičky a komenty!
Vaše Tiranis!
PS: Zítra je poslední kapitola!!!!!!