The Whole Story-Stony(část druhá)

35. Nebezpečný program

Steve

Můj pokoj byl obrovský. Celý byt ve kterém jsem bydlel by se sem vlezl alespoň třikrát a to jsem se seznámil teprve s ložnicí. „Tony, tohle nemůžu přijmout, je to obrovské!" Rozpřáhnul jsem ruce a zacouval ještě o dva kroky víc do prostory. „Máš pro sebe celé parto kápo, je to moje přání. Navíc, Bruce je hned nad tebou, budete se vídat ve společném patře." Brunet do mě zapíchnul svůj nesmlouvavý pohled. Zvednul jsem ruce k hlavě ve znamení toho, že se vzdávám a jen se musel zasmát. Tony si nikdy nepotrpěl na maličkosti. „Uvidíme se na oběd ve dvanáctém patře. Jarvis tě navede." Mávl mi na rozloučenou a zmizel na dveřmi výtahu. Dlaní jsem si protřel tvář, vydechujíc obsah plic. Co se to v poslední době děje? Už aby mě Bruce vyšetřil, cítím se strašně divně.

Posadil jsem se na postel a znovu se rozhlédnul po prostoru. Pokoj byl opravdu velký, prosvětlený, minimum nepotřebných věcí, jen vkusně bíle laděný nábytek. Přesně tak nějak jsem si představoval, že bude mé ubytování vypadat. „Zdravím kapitáne. Přejete si ode mne nějaké služby?" Ze stropu se ozval příjemný robotický hlas. Jarvis. Už dříve jsem se s ním setkal, a i když se pokaždé celý napnu, když na mne promluví, je mi jeho přítomnost chvílemi i velmi milá. Je dobrým společníkem, dá se s ním konverzovat a skvěle nahrazuje tu samotu, která v tak rozlehlé věži panuje. „Jarvisi, dobré odpoledne. Mohu se zeptat, kde zde najdu budík?" I po několikanásobném obhlídnutí prostoru jsem žádnou takovou krabičku nenašel, tudíž mi nezbývalo než se zeptat. „Ten zde nenajdete kapitáne. Veškeré alarmy mám na starosti já. Budete-li chtít, nastavím vám váš režim." „Děkuji, to by bylo skvělé. Obvykle vstávám v-„ „Pět hodin ráno. Obědy máte vždy v poledne, spát chodíte brzy, pan Stark by řekl ještě ráno, ačkoli je to devátá hodina večerní. Pravidelně chodíte na okružní trasy kolem města. Po běhu snídáte toasty, vajíčka nebo cereálie. Pokud budete chtít, mohu vám najít nejoblíbenější běžecké trasy v této oblasti."

Zaraženě jsem hleděl do stropu. Bylo až děsivé, co všechno dokázal tento stroj odpozorovat. Představa, že by se do Jarvisova kódu naboural nějaký šílenec a tyhle informace zneužil, kdo ví, co vše by bylo v sázce. „Děkuji, budu ti vděčný." „Za málo pane. Pro špatné počasí je ve věži několik tělocvičen a posiloven včetně boxovacích pytlů. Nasměruji vás, až bude třeba." Kývnul jsem se sehnul se ke kufru. Nebudu si tady nijak zvlášť vybalovat, nehodlám tady bydlet dlouho, ale pár kousků si vytáhnout můžu. „Můžu se zeptat, kde je teď doktor?" „Právě vešel do budovy pane. Má jej informovat, že se po něm sháníte?" „Buď tak laskav, děkuji."

---

„Tak jak ses zabydlel kápo?" Tony seděl na kamenné lince baru a cpal se nějakou nezdravou věcí z krabičky. „V rámci možností bych řekl, že mám hotovo. I tak mi to přijde zbytečné. Vystačil bych si s malou ložnicí Tony, nemusel jsi mi dávat celé patro." „Ále, neomílej to pořád a dej si čínu." Stark se posunul a poklepal na desku vedle sebe. Odmítavě jsem pokroutil hlavou a s krabičkou nějaké Číny? Jsem si sednul na židli u ostrůvku. Tony tak na mě shlížel shora a očividně se mu to moc líbilo podle jeho výrazu. „Fajn, jak chceš. Odtud je taky dobrý výhled." Na tváři se mu usídlil provokativní úšklebek, když si opřel boty na opěrku židle vedle mě. Občas se choval jako malé dítě.

„Kdy začneme s prohlídkou doktore?" Otočil jsem se na Bannera, co seděl v rohu sedačky pár metrů od nás a nepřítomně se prohrabával nudlemi. „Cože? A-asi dnes kolem třetí hodiny. Musím ještě projít všechny laboratoře a vyhledat potřebné přístroje." Kývnul jsem na srozuměnou a pustil se do jídla. Nebylo ani zdaleka tak špatné, jak jsem čekal, ovšem nic se nevyrovná zdravé doma připravené stravě. Zítra budu vařit já, to mi bylo hned jasné.

Jsem tu! Omlouvám se za ten výpadek, vůbec mi nedošlo, že se tahle kapitola ještě nezveřejnila. Měla vyjít už před třemi dny, ale při vydávání mě vyrušila sestra, tak jsem na to úplně zapomněla. Omlouvám se!

Vaše Tiranis!