The Whole Story-Stony(část druhá)

48. Ještě pár minut

Thor

Poslední týdny byly složitější, než bych býval očekával. Celý život jsem se zaměřoval především na svou silnou stránku a dovednosti v boji. Když jsem měl nyní převzít království a vystřídat otce, nevěděl jsem vůbec co dělat. Ve vladaření a dějepravě vždy vynikal můj bratr, tedy vlastně Loki. Celé je to zvrácené. Je mým sluncem, denně se zamykám dobrovolně do věznice, abych mohl být s ním. Udělám, cokoli mu na očích uvidím, slíbím, na co si jen vzpomenu. Mé city k němu narostly příliš velkých rozměrů, než aby je šlo dále přehlížet. Chci z něj učinit mě rovného, osvobodit jej z okovů vězně a připoutat jej k sobě mnohem silnějším poutem, než jsou železné obroučky nebo magické mříže. Poutem manželským, tím neporušitelným a věčně oddaným. Jen otec o tom nechce ani slyšet. V jeho očích je Loki stále zločincem, pouhý vězněm a kdyby ne, stále jsme formálně bratři.

Celý den jsem byl opět zavřen v knihovně a vtloukal si dějepravu do hlavy. Učitelé se kolem mne střídali po jednotlivých hodinách ve snaze dostat do mé tvrdé palice více jak jednu podstatnou informaci. Byl jsem zasypán učebnicemi, dostal spousty úloh, jež si mám nastudovat ve volném čase a připravit je na další den! Bylo toho tolik, že snad nejsem schopen ani jít spát, pokud chci vše přečíst. A já rozhodně nechci.

Mimo jiné mne zítra čeká teorie panovnická, budu se učit politické postupy a vyjednávání s jednotlivými zřízeními a planetami. Mám jedinečné zkušenosti s taktikou dobyvačnou, ovšem za tou kompromisní jsem na bodě mrazu.

Jen co mne propustil postarší učenec ze svého zajetí a já mohl po dni studií odejít, vyletěl jsem ze dveří studovny rovnou směrem strážnice a vězení. Dlouhá řádka schodů a temných chodeb mi nikdy netrvala proběhnout tak krátkou dobu. Zastavil jsem se celý zadýchaný a orosený potem až před prosvícenou celou. Na mé přání přemístili Lokiho do lepší části věznice, v okolí byly samé prázdné cely a navíc byla tato mnohem světlejší a prostornější. „Thore? Běžel jsi snad maraton?" „Zrovna mne propustili ze studovny. Pro dnešní den jsem již prý otupělý, než abych vstřebal něco nového." Usmál jsem se a vstoupil do příjemně prohřátého prostoru nasyceného černovláskovou osobitou vůní. Pár kroky jsem překonal vzdálenost a vtisknul si zelenookého muže do svého obětí. „Chyběl jsi mi. Nedokázal jsem celý den myslet na nic jiného, než až tě zase uvidím." Zavrněl jsem mu do ucha a pohladil ho po pažích. „Taky jsi mi chyběl. Co říkal Odin, stále je nerudný?" „Nechce o tvém propuštění ani slyšet." Smutně jsem se pousmál a políbil ho na líce a poté na čelo, na nos, až jsem konečně vyhledal jeho rty. „Chybí mi svět venku. Chybí mi přátelé a... prostě bych chtěl ven." Vyhupnul jsem si černovláska do náruče a posadil se s ním na měkkou postel. „Já vím, dělám, co se dá, věř mi." Probíral jsem se dlouhými černými kadeřemi a splétal je pomalu do copu. Loki si pobrukoval nějakou melodii prastaré písně. Vzpomínal jsem si, že nám ji matka zpívávala před spaním.

Zatím co já se zabýval prameny vlasů, Loki pletl. Nikdy bych si nepomyslel, že královský syn jako on, vychováván k boji a poznání se naučí splétat vlněné nitě. Pravdou ale bylo, že tolik dní samoty a nudy naučilo i mého bratra trpělivosti a pečlivosti stehů. „Co to bude?" „Čepička." „Růžová?" Loki kladně pokýval hlavou a dál si pobrukoval ukolébavku. „Je pro mou dceru." Smutně jsem pokýval hlavou a ovázal cop stuhou. „To že chceš ven... chtěl bys je vidět, viď?" „Jistě že ano! Jsou to mé děti... ať už si lidé říkají co chtějí. Miluju je všechny čtyři." Položil si hlavu na mou hruď a naklonil hlavu na stranu. Sklonil jsem se a zajal jeho rty v krátkém procítěném polibku. „Dostanu tě ven, zase uvidíš své děti. Slibuju."

„Vaše veličenstvo! Vaše veličenstvo!" Už z dálky jsme slyšeli, jak se strážný žene chodbou k černovláskově cele. Neochotně jsem se zvednul, ještě Lokiho krátce políbil a s omluvou vepsanou ve tváři jsem vyšel z pokoje ven. „Děje se něco?" „Povolává si vás Heimdall. Jde o Avengers." Krátce jsem kývnul a strážného propustil. Ten odešel za další prací a nechal mne v chodbě samotného. Ohlédl jsem se, Loki seděl na posteli se zamyšleným úsměvem a pletl jehlicemi růžový čepeček. Tyhle chvíle miluju, ty chvíle, kdy jsme spolu, jen my dva, nic nás neruší. Vešel jsem dovnitř a kleknul si před postel tak, abych se na Lokiho koukal zpříma.

„Děje se něco? Co chtěli?" Vztáhnul jsem ruku a pohladil černovláska po tváři. Miluju barvu těch jeho hlubokých jiskřivých zelených očí. Jako dva drahocenné smaragdy. „Budu muset jít, potřebují mě na Zemi. Brzy se vrátím." Přitáhnul jsem si tvář druhého muže k sobě a toužebně se vpil do druhých rtů. Jen ještě pár minut, snad nehoří.

Poslední ofocial Thorki kapitola této knihy! Doufám že jste si ji užili a dáte mi za ní nějaké hezké hvězdičky a komentáříky! Hoďte mi srdíčko na instagramu a očekávejte v nejbližší době zase nějakou anketku! Finišuju už druhý příběh, tak si zase zahlasujete co psát dál! Mimochodem, bu'dte zcela objektivní, líbí se vám styl jakým píšu, nebo bych měla zkusit třeba psaní z pohledu třetí osoby? Vpracovat tam citáty, básně, narážky a odkazy na starší díla? A nebo vám to takhle vyhovuje?

Vaše Tiranis!