Dostaň ji

D3

Dny běžely. Ti pitomci do mě hučeli, až jsem je musel seřvat, ať si hledí svého, že si to udělám podle svého. Tohle totiž chtělo čas. Nebylo přeci možné druhý den přijít za Grangerovou a nakecat jí ty kraviny o lásce. A taky mi časový limit nedali.

Trvalo týden, než mi začala na pozdrav odpovídat. Další týden, než v mé přítomnosti vydržela víc než pár vteřin. Nedivil jsem se jí, že mi nevěří. Dělala dobře.

Přestal jsem ji urážet, dělat naschvály, i když mě svrběli prsty i pusa. Přestal jsem proti ní vystupovat a jen tiše pozoroval. Tiše se vkrádal do její přítomnosti. Přes den mi to nepřišlo, ale v noci jsem místy měl výčitky. Jenže ty jsem vždycky okamžitě zahnal. Byla to ostuda kouzelnického světa, takže co.

Tenhle týden jsem měl v plánu se jí omluvit. Vetřít se jí do hlavy. A postupem času i do toho jejího mudlovského srdce. Musel jsem se otřást odporem. Jestli tohle dám, tak už potom naprosto všechno.

Věděl jsem, že chodí do té příšerné knihovny studovat. Byla tam snad víc než ve své nebelvírské koleji. Byl ideální čas, věděl jsem, že bude sama, protože ti její přiblblí kámoši - Potter a Weasley měli trénink ve Famfrpále. Měl jsem volné pole působnosti.

Věšel jsem do knihovny a padnul na mě puch starých knih plných letitého prachu. No fuj. Opatrně jsem procházel uličkami a hledal, kde je. Když jsem ji konečně našel, dlouho jsem si ji prohlížel. Byla tak fádní. O ničem. Nebyla ani hezká. A navíc šmejdka, z toho jsem se až oklepal.

"Ahoj." pozdravil jsem ji, když jsem se odhodlal udělat další krok. Překvapeně na mě vzhlédla. Měla hnědé oči. Odrazilo se jí v nich světlo a já sledoval, jak se jí na okamžik změnil odstín. To bylo... zajímavé.

"Ahoj." odpověděla a pousmála se. Poprvé přidala úsměv. Na tváři se jí objevil, když jsem přišel. No, můžu si začít gratulovat a ti volové budou mít konečně to, co chtěli. Zvedl jsem koutky nahoru. Musel jsem jí to oplatit.

"Chtěl bych tě o něco požádat. Potřeboval bych pomoct s úkolem z Lektvarů." začal jsem a ukázal jí učebnici a prázdný pergamen, který jsem si sebou přinesl.

"Dobře. Podíváme se na to." neodmítla. Možná kvůli tomu, že teď mě může poučovat, šprtka? Sedli jsme si ke stolu, který byl volný jen kousek od místa, kde jsme stáli.

"A než začneme, potřeboval bych ještě jednu věc."

"Není toho nějako moc najednou?" podivila se.

"Rád bych se ti omluvil. Za svoje chování, za sebe. Byl jsem pitomec, uvědomil jsem si to až pozdě, ale i tak... omlouvám se, Hermiono." vypustil jsem z úst a přidal provinilý pohled.

Mlčela.

A jen se na mě dívala. Vzal jsem ti slov, co?