Dostaň ji

H4

Zaskočil mě. Už jen tím, že se objevil v knihovně a požádal mě o pomoc s úkolem, ale to co řekl potom mě dostalo úplně. Omluvil se mi. Nemohla jsem tomu věřit. Byla jsem vůči Malfoyovi pořádně podezřívavá, ale už několik týdnů - všechno se změnilo. Měla jsem pocit, že nejspíš opravdu dospěl a uvědomil si své hrozné chování.

Měla jsem pocit, že se mění. Chtěla jsem mu to věřit a začala jsem.

"Omlouvám se, opravdu a upřímně. Vím, že se tomu těžko věří, potom všem, ale... Víš, jsem jedináček a otec na mě hrozně lpí. Vkládá do mě nejen naděje, ale samozřejmě svoje vlastní názory. Hrozně mě ovlivňuje už od malička a já se pak dle toho můžu chovat jako idiot. A taky se tak chovám... Moje rodina je čisté krve a neuznává něco jiného. Když jsem se nad tím zamyslel, kdybych nebyl nakažený těmi řečmi, vlastně by mi to bylo jedno. Ty a tobě podobní mi nevadí. Jsme stejní - studenti Bradavic. Myslíš, že bys mi někdy mohla odpustit?"

Dostal mě. Vážně. Nikdy se mnou neprohodil víc než pár slov a ještě totálně urážlivých a teď mi tu řekne... normálně se mi zalily oči slzami. Tohle jsem nečekala.

"Ty brečíš?" zeptal se trochu vyděšeně.

"Ne." odpověděla jsem, utřela si oči a rozesmála se nad svou vlastní blbostí. Díval se na mě tím ledovým pohledem, který pro něj byl tak typickým. Měl nádherné oči. Vždycky. I přes fakt, že to byl korunovanej vůl.

Užívala jsem si jeho přítomnost a to, jak byl normální. Přála jsem si, aby to nikdy neskončilo. Přeci jenom byl to Malfoy. Parchant. Ale teď? Nepoznávala jsem ho. A to se mi líbilo. Líbil se mi. "Možná časem." odpověděla jsem mu na předešlou otázku.

Usmál se. Celý obličej se mu tím rozzářil. Najednou byl jiný. Někdo, komu bych mohla odpustit hned. Někdo, koho bych si mohla i oblíbit. Někdo, koho bych mohla mít ráda, mohla ho považovat za přítele a důvěrníka. Někdo, koho bych mohla milovat.

Moment, Hermiono... zbláznila ses?! Asi ano.

"Omlouvám se a děkuju." zachraptil.

"Asi bychom se měli pustit do toho úkolu z Obrany?" zeptala jsem se pořád s pohledem do jeho očí. Jako by mě uhranuly.

"Ehm... mám úkol z Lektvarů, Hermiono." upřesnil. Co? Bože, ano, vždyť to říkal. Koukej se vzpamatovat, ženská.

"Jistě. Ano. Promiň. Lektvary." odpověděla jsem a musela zatřást hlavou, abych se vzpamatovala.

Tohle není normální. Soustřeď se.

Lektvary. Samozřejmě.

Malfoy a ty jeho prokleté oči.