Dostaň ji

H12

Dneska bylo ve škole volno, protože se konal důležitý zápas ve Famfrpálu a hrál Nebelvír proti Zmijozelu. Byla jsem na rozpacích komu fandit. Moji přátelé proti Dracovi. Sebou na tribunu jsem si tentokrát nevzala radši žádné barvy. Budu nestranná. Každopádně jsem se těšila, ať to dopadne jakkoliv.

Už jsem seděla na místě, kde jsem měla výborný výhled, za pár minut na hřiště mají přijít obě družstva, aby si přátelsky podali ruce a následně vzlétnou a začne hra. Jako první přišel tým Nebelvíru a hned za ním Zmijozel. Něco se mi na tom, co vidím nezdálo. Jeden z hráčů měl v ruce ještě hůlku. K čemu?

Tím hráčem byl Draco Malfoy. Rozbušilo se mi srdce a musela jsem se usmát.

Po chvíli si Draco přiložil hůlku ke krku, aby zesílil svůj hlas.

"Omlouvám se, že zdržuju, ale dovolte mi pár slov, které chtě-nechtě musím pronést. Zkusím to zkrátit. Jistě někomu neušlo, s kým se posledních pár měsíců scházím. Jo, je to Hermiona Grangerová." začal a já cítila, jak jsem zrudla, ale úsměv jsem z tváře nemohla dostat. Takové veřejné a pompézní přiznání. Co blázní, blázínek?

"Chci to jen uvést na pravou míru. Mluvím přímo k tobě Grangerová a ostatní jsou jen náhodní posluchači. Přiznala ses mi, že ses do mě zamilovala. To byl taky můj cíl, šmejdko. S klukama jsme na tebe nachystali takovou srandičku. Donutit tě ke mě, k nepříteli, něco cítit a pak tě srazit na kolena. Ponížit a zostudit. Copak sis vážně myslela, že bych to s tebou myslel vážně?! Jsi jen špinavá mudlovská šmejdka a já tě nesnáším. Jsi ostuda celýho zatracenýho kouzelnickýho světa! A tímhle jasně dávám najevo, jak to mám s city k tobě já, šprtko. Byla to vážně zábava to sledovat. Je konec, šmejdko!" domluvil.

...

Moje srdce mi tlouklo v uších, rozbolela mě hlava, nemohla jsem dýchat, bylo mi vedro. Slyšela jsem ty slova. V zápětí salvu smíchu. Všechny oči namířené na mě. Polil mě stud. Slzy mi po tváři stékaly, ani nevím, kdy to začalo. Podívala jsem se naposledy tam dolů, k němu, spatřila jsem chvíli, kdy k němu přiběhl Ron a vrazil mu pěstí. Byla z toho mela. Nezajímalo mě to.

Sebrala jsem se a utekla. Bolelo mě na hrudi. Nemohla jsem pořád dýchat a neviděla na cestu. Pořád jsem slyšela ten smích, na každém kroku. Pořád jsem slyšela ten jeho výsměch. Tu prasárnu, kterou na mě ten hajzl nachystal.

Tak moc to bolelo. Tak zatraceně moc. Neskutečně.

Jak mi to mohl udělat? Proč...?

Doběhla jsem až do své ložnice. Byla jsem tam sama, všichni se sešli na zápase a já byla ráda. Padla jsem do peřin a rozbrečela jsem se naplno. Nešlo to zastavit.

Krucinál, to tak bolí.

Cos mi to jen udělal?