Dostaň ji

D11

Kurva!

Nemohl jsem si pomoct, hned jak jsem jí spatřil, musel jsem se jí dotknout, musel jsem ji políbit. Musel. Nedokázal jsem to ovládnout. Bojoval jsem sám se sebou. Snažil se o něco, co ani není možné - chtěl jsem to napravit. Jenže to nešlo. Nemohl jsem couvnout. Nebylo kam. Za sebou jsem měl zeď a před sebou propast. To jsou do prdele ale vyhlídky.

A nejhorší na tom bylo, že to, co jsem cítil k ní, tak mi ona přiznala nahlas. Bylo to, to nejkrásnější, co jsem kdy mohl slyšet a bylo to, to nejhorší zároveň. Nemohl jsem v tom pokračovat... nedokázal jsem se dívat do těch jejích laskavých očí s tou nadějí a radostí, která z nich přímo prýštila. Bože. Jsem hajzl.

Přemýšlel jsem co s tím udělám. Nevymyslel jsem nic a obávám se, že ani nevymyslím. Jenže úkol - ten posranej úkol - zněl jasně. Teď ji musím ponížit a odkopnout. Jenže co mám udělat, aby to bylo to nejmenší, co by jí ranilo? Aby to bylo něco, co ji nedonutí mě začít zase bezhlavě nenávidět. To bych nepřežil. Po tom všem.

Do prdele!

Potom, co jsem odešel z tý plesnivý knihovny a při odchodu srazil každou prohnilou knihu na zem, jsem se odebral hradem co nejdál. Neměl jsem cíl. Nemohl jsem se soustředit. Až do doby, kdy jsem narazil na Crabbeho.

"Hej, kámo, kam se jde?" zeptal se mě. Škoda, že to nebyl Goyle. Tomu bych se i přiznal.

"Za Snapem." plácnul jsem první, co mě napadlo.

"Hele, mám pro tebe plán, jak znemožnit tu špinavou mudlovskou šmejdku. Probírali jsme to s Goylem a myslíme, že to je dokonalý. Je to jednoduchý a přesto účinný a taky, ať se s ní přestaneš konečně otravovat." rozplýval se nad tím geniálním plánem, kterého jsem se obával.

"Jo? A co jste vymysleli?"

"Uděláš to na famfrpálovým zápase proti Nebelvíru, kterej je za pár dní. Nejlepší bude šokovat ještě před zahájením hry. Dostavíš se na hrací plochu, a pomocí hůlky promluvíš na celý stadion, kde všechno vyklopíš. Že sis z ní udělal prdel, tahal ji za nos a tímhle tu špínu posíláš k šípku, dobrý ne?" rozesmál se.

Měl jsem chuť mu vrazit. Porvat se, dostat ze sebe tu frustraci. Nebylo to dobrý. Bylo to strašný. Bude mě nenávidět. Tohle nikdy nenapravím. Zlomím jí srdce a pak ona zadupe do prachu země to moje. Nechtěl jsem to a rozhodně jsem se na to netěšil.

"Jo, to zní fajn."

"Že jo! Už se těším, až uvidím ten její výraz - to bude k nezaplacení." pokračoval nadšeně dál a absolutně nepostřehl tón hlasu ani výraz mé tváře. Neochota, nesouhlas, vztek i smutek - to všechno tam bylo.

Do hajzlu! Otočil jsem se a bez vysvětlení toho pitomce opustil.