Dostaň ji

H14

Byl konec. Konec. Všechno to byla jen pitomá sranda. Využil mě. Hrál si se mnou. Donutil mě ho milovat. On mě využil! To se mi honilo hlavou, pořád dokola. Po dlouhých hodinách slzy nakonec došly. Jenže myšlenky a bolest zůstávali.

Vlastně uplynulo už několik týdnů od toho incidentu. Harry mě utěšoval a rozptyloval. Ron naopak nejdřív vyčítal, nadával a až pak se slitoval.

Můj denní režim se změnil. Vyhýbala jsem se všem na téhle škole. Počítala vteřiny na vyučovacích hodinách, ať z učebny můžu co nejdřív utéct. V Hodovní síni jsem se nezdržovala, do knihovny jsem chodila jen pro výpůjčky. Už jsem tam nestudovala celé hodiny. Ukrývala jsem se ve své ložnici, kde jsem studovala anebo se snažila všechno zaspat. Všichni se na mě dívali. Ukazovali. Smáli se. Bylo to nesnesitelné.

Nejhorší bylo, kdy jsem narazila na toho parchanta Malfoye. Tvářil se jak boží umučení, což naprosto nechápu, při takovém fórku, který si na mě s tou bandou nenažranců připravili. Kdybych tam u toho všeho nebyla, řekla bych, že při letmém pohledu do jeho očí vidím bolest. Taková blbost. Nepletu si to náhodou s chladnou škodolibostí a radostí? Nejspíš jo.

Zrovna jsem si byla v knihovně, pro další knihy ke studiu, když jsem se střetla v uličce s tím blonďatým hajzlem. V tom okamžiku jsem zpanikařila. Nevěděla jsem honem co mám udělat. Utéct nebo kolem něj prostě projít jakoby se nic nestalo? Co tady navíc dělá? Nenávidí knihovnu.

"Hermiono, počkej." ozval se, když jsem si raději celý regál s knihami obešla a chtěla to vzít druhou stranou. Neposlouchala jsem ho. Nemělo to cenu - nikdy, a jak já - blbka, na to doplatila.

"Prosím, Hermiono, prosím!" naléhal, přitom mi naběhl a já se s ním nechtěně v druhé uličce srazila. Respektive mu vběhla do náruče. Pane bože. Chtěla jsem se mu vymanit, ale přitiskl si mě k sobě a nehodlal mě pustit.

"Pusť mě ty jeden hajzle! Dělej nebo začnu křičet!" zavyhrožovala jsem. Čekala jsem, že se zalekne a udělá to.

"Chci ti to vysvětlit, chci se ti omluvit, chci, aby to bylo jako dřív, chci..." začal.

"Přestaň! Ne. Nic nebude jako dřív. Tvoje výmluvy a rádoby omluvy si strč někam. Nevěřím ti. Ani slovo! Jsi prohnilý do morku kostí, ty aristokratickej parchante." skočila jsem mu do řeči a konečně jsem ho od sebe odstrčila. Chtěla jsem odtud být zatraceně daleko. Nechtěla jsem ho už nikdy vidět.

"Omlouvám se. Rád bych ti to všechno vysvětlil. Hermiono, prosím."

"Prostě zavři hubu! Nezajímá mě to! Nechci to vědět. Myslím, že to, co se stalo bylo vše-říkající." odsekla jsem a konečně utekla pryč. Slzy, už se mi zase objevily v očích. Byly tak otravné.

"Hermiono, já tě do prdele přece miluju!" ještě jsem slyšela a mě v tu chvíli píchlo u srdce.