Dostaň ji

D17

"Hele, Vincente..." začal jsem.

"No?"

"Chtěl jsem se zeptat... co jsi udělal?" zajímalo mě.

"Jak to myslíš?" nechápal. Já vlastně taky ne. Nerozuměl jsem tomu, ale byl jsem štěstím bez sebe. Stalo se to před pár hodinami a pořád jsem to nezpracoval. Rozhodně bych nečekal, že se mi to přihodí. Samým zoufalstvím jsem se ploužil z Hodovní síně, když mi někdo poklepal na rameno. Musím přiznat, že mě to vyděsilo, proto jsem děs zamaskoval nasráním a na toho vetřelce se otočil.

Všechno mě opustilo, když jsem za sebou spatřil stát ji.

Hermionu Grangerovou. Pane bože. Vyschlo mi v krku. Zastavilo se mi srdce a pak se divoce rozeběhlo.

"Hermiona za mnou přišla, že si mě vyslechne." přiznal jsem konečně, když jsem se myšlenkami opět vrátit do přítomnosti. Pousmál se.

"Fakt? To mě překvapila, upřímně jsem to nečekal. Nakonec asi nebude tak špatná." uchechtnul se nahlas. Řekl to jako by nic.

"Jak jsi to dokázal?" nechápal jsem. On jo a já ne?

"Prostě jsem za ní zašel a v krátkosti jsem ji řekl, jak to bylo. Chtěl jsem to jen napravit, když jsem to tak kardinálně posral. Povedlo se aspoň?" zajímalo ho.

"Jo, povedlo. Díky, kámo." rozzářil jsem se objal ho. Byl jsem mu vážně vděčný.

"Bože, co to tu děláte, vy buzeranti?" ozval se se šklebem Goyle, který se objevil ve dveřích. Okamžitě jsem Crabbeho pustil. Trochu se tak chováme, proboha. "Ale co. Jsem rád, že jsme zase v pohodě, že to je všechno v zasraný pohodě. Pojďte na moji hruď, vy buzny." prohlásil, roztáhl paže a oba nás obejmul. Rozesmáli jsme se jak malí smradi. Bylo nám to u prdele. Právě jsme měli jedno z prvních hromadných objetí.

A bylo to skvělý. Ulevilo se mi. Cítil jsem pocit uspokojení, úspěchu, radosti a zasraný naděje. To jsem potřeboval. Naději.

Pustil jsem je a po dlouhý době jsem sebou prásknul na postel, aniž bych okamžitě sáhnul po flašce. Nepotřeboval jsem ji. Bylo mi dobře. Dneska jsem nechtěl nic utopit ani utišit. Ne. Zkřížil jsem nohy a ruce dal za hlavu. Cítil jsem se šťastný. Usmál jsem se od ucha k uchu. Jen tak. Pro sebe. Kvůli tomu, co se stalo.

Myšlenkami jsem se vrátil o několik hodin zpět. Do doby, kdy jsem byl jen chodící tělo bez duše. Do doby, kdy jsem zjistil, že mi Crabbe - můj kámoš Vincent - zachránil prdel. Zachránil moje srdce a trocha cti. Respektive zachránil mě celého. Tohle mu nezapomenu. Nikdy.