Za naše sny. FF/Nik Tendo

Kapitola osmá.

Dominik.
Stál jsem pod jejím oknem jako nějakej zasraně zamilovanej týpek.
Já ale nebyl zamilovaní. Možná zmatený ale určitě ne zamilovaní.
Liliana byla poslední holka ke které jsem si dovolil něco cítit. Chyba kterou jsem od té doby neopakoval.
Stal jsem na stejném místě přesně  jako před dvěma rokama.
Tenkrát jsem sámého sebe přesvědčil abych se na to vysral.
Odhodil jsem další odpalek cigarety na zem a utvrdil se v tom že s ní chci zasraně mluvit.
Moje hlava nepřemýšlela iracionálně i když po té době co jsem strávil na ulici kouřením se mi nějaké myšlenky uspořádali.
Aspoň už jsem neměl chuť praštit Jakuba.
Tedy chtěl ale ne tak moc.
Jako do karet mi nahrála jedna žena ve středním věku která s taškami od nákupu bojovala se zámkem.
,,Ukažte pomůžu vám." Nabídl jsem jí. Nejdříve si mě prohlédla ale pak s úsměvem odpověděla.  ,,To by jste byl moc hodný."
Odstoupila o krok od dveří a jak tak dostal prostor k tomu abych mohl lehce otevřít dveře od domu.
,,Poslyšte neznám vás ?"
Pta se mě zdvořilím tónem když jí uvnitř chodby podávám její klíče.
,,Je to možné bydlel jsem tu." Pohodim rameny. Ta žena se na mě opět usměje.
,,Ovšem pamatuju si. S přítelkyní a její kamarádkou že?"
Přikývnu. ,,Moc milá mladá dáma musím říct ale zybtečne moc pracuje občas mám pocit že v té práci i bydlí. Jestli jdete za ní pozdravuj te jí o de mě a ať se u mě zastaví."
Zamává svůdně řasami a je ta tam.
Musím se ušklíbnout.
"moc pracuje" něco takového říkal i Jakub. Moje zvědavost mě popohnala do schodů. 
Když jsem Lilian poznal vždycky chtěla jít na vysokou a stát se nakladatelkou.
Milovala knihy i jejich psaní ale vždycky říkala že tu její zplácaninu by nikdo nikdy nevydal.
Vždycky jsem toužil potom aby mi to dala přečíst. Ale byla dost tajnůstářska na to abych z ní cokoliv dostal. Byla taková od jakživa, svoje tajemství si střežila až příliš dobře.  To byl jeden z důvodu proč mě okouzlila teď naopak ten co mě neskutečně vytáčel.
Moje myšlenky mě popoháněli.
Proč když tak moc chtěla do Prahy je pořad zakopaná tady ve stejném bytě.
Nešlo mi to do hlavy ať sem nad tím přemýšlel jak jsem chtěl.
Zastavil jsem se před naším starým bytem.
,,Vzpamatuj se Niku."
A pak jsem zabouchal na dveře.
Ta chvíle byla až příliš dlouhá než se dveře otevřeli. Moje hlava po ní chtěla automaticky křičet jenomže jsem mlčel.
Šokované hnědé oči mě pozorovali.
Olizl jsem si rty že už konečně začnu mluvit ale dveře se zase začali zavírat.
Ale moje reflexi byly rychlejší. Chytil jsem dveře jednou rukou. ,,Do prdele Anno co to děláš."  Nekričel jsem ale můj hlas byl ostrý.
,,Co tu chceš." Její hlas byl stejně nepříjemný jako ten můj.
,,Přišel jsem za Lilian. Kde je?"
Hlasitě si odfrkla. ,,Co bys jí po těch letech chtěl Dominiku? Konečně začala fungovat jako normální lidská bytost. A od chvíle co tě zase potkala  chodí po bytě jako tělo bez duše. A já ti nedovolím znovu jí ublížit."
Moje jméno řekla s jedem v hlase který jsem už dlouho neslyšel.
Druhá věc kterou jsem si uvědomil byla ta že mě její slova zraňovala.
Sám nevím proč.
,,Pokud si dobře pamatuju tak to ona dala kopačky mě."
Zavrčím.
,,Je opravdu zábavné že ani po letech ti nedochází proč to udělala.-"
,,Kde je Anno?" Skočím jí do řeči.
Chci vejít do bytu ale zarazím se v pohybu v momentě kdy si všimnu malého kluka který přiběhne k Anně.  Ustoupím o krok zpět. Klučina se pověsí Anně na pravou nohu jako klíště.

,,Kdo je to ?" Pta se  jí. Anna už taky drží dveře v obraném gestu. ,,Ale nikdo broučku."   Její hlas je už mírný a konejšiví. Pak ke mě oba zvednou svůj pohled.
Po dlouhé době nevím co dělat.
Takovou situaci bych nikdy nečekal.
Čí je sakra to dítě ?!
Má mysl hází různé myšlenky jednu za druhou. Ale nedokážu je zachytit.
Můj vztek byl ten tam. Zůstali jen rozpaky a neschopnost pohybu.
Anna na tom byla evintně stejně.
Chlapeček u jejich nohou si toho ale zřejmě vůbec nevšiml.
Usmál se na mě. A jeho pravý koutek se zvedl výš než ten levý.
Bylo to až příliš roztomilé a nevinné.
Úsměv jsem mu opětoval aniž bych si to uvědomil.
,,Paní vy jste ale velký ! Nikdy jsem tak nikoho velkého neviděl !"
Jeho zaujetí mnou je naprosto čisté.
Úplně automaticky si sednu do podřepu abych mu viděl do očí.
Anna byla stále stuhlá obmotala svou paži kolem jeho malých ramen ale neříkal nic. Pouze pozorovala situaci.

,,To protože když jsem byl tak malý jako ty jedl jsem hodně zeleniny víš. No a teď už nejsem malý." Jeho zeleno hnědé oči jiskřili vzrušením.
,,Tak to budu jist taky hodně zeleniny." Nadmul se pýchou a pustil Annu. Zřejmě si dodal i sebejistotu.
,,Jak se jmenuješ prcku?" Ptám se hravím tónem.
Před malou chvíli bych zmlátil i nejlepšího kámoše a teď bych asi nezabil ani mouchu.
Moje mysl byla v naprostém klidu zvláštní co muže dokázat jedno malé dítě.
,,Jmenuju se Daniel. Ale všichni mi musí říkat Daňo." Dodá přísně. Zasměju se. ,,Tak potom mi ty musíš říkat jen Niku." Mrknu na něj.
,,Teto Anno mužů Nikovy úkazat auta?" Otočí se energeticky k Anně.
"Teto" Zní to pro mé uši dost zvláštně ale nezaobírám se tím.
Anny pohled mě studí ale její tón je měkký. ,,Nemyslím si-"
Dan jí skočí do řeči. ,,Prosím prosím !" Škemrá s písma očima. Postavím se na nohy a Znovu dostanu varovný pohled od Anny.
,,Dobře ty malý opičaku jen přestaň vyvádět."
Daniel mě v rychlosti popadne za ruku. O proti té mé je tak malá a křehká.
Anna mi neochotně ustupuje stranou. ,,Opatrně Dominku sleduju tě" rika mi po tichu abych to slyšel jen já. ,,Stejně bych na ni čekala klidně i před dveřmi Anno."
Oplacím jí stejným tónem.
,,Já vím Dominku."

Moooc krátká ale byla slíbená už na neděli a mě to nějak nevyšlo protože jsem konečně jela z práce domu tak jsem trochu vypnula🤷🏼‍♀️😅 tohle byla hlavně trochu nepromyšlená kapitola a já vůbec nevím jestli je to dětské chování dost autentické🤷🏼‍♀️ tak kdyžtak přivřete jedno očko 😅 A moc děkuji za minulou odezvu ! Jste úžasní!!!❤️❤️❤️