Za naše sny. FF/Nik Tendo

Kapitola devátá.

Lilian.
Na chvíli.-
(V klidu usínám, na chvíli umírám
Já držím tvou ruku, i když dávno si pryč
Ty a já teď a tady v očích plameny mám
Venku už svítá
Pohled na mě miluje, mě tak i líbá
Prej že ma lubí, ležíme vedle sebe
Hladím ji ve vlasech
Láska a hněv jsou sourozenci vášně)

Kuchyňské světlo svítilo když jsem přišla domů.
Své nohy jsem přestala cítit už asi před hodinou. Dnes byl v hospodě opravdu frmol a já ještě byla před noční uklidit ten nepořádek který byl ve studiu.
Byla jsem opravdu vyčerpaná. Jakub mi nechal stovky omluvních esmsek ale já už na ně ani nereagovala. Sílí mi už přestávali stačit na cokoli.
Překvapilo mě když jsem našla Annu vzhůru za jídelním stolem.
Ve tvářích neměla žádnou barvu a na stole flašku.
Začínal to byt pro nás obě nebezpeční zvyk.
,,Anno jsou skoro čtyři ráno."
Konstatuji když k ní přistoupím.
Její tvář je bez výrazu a trochu mě to poleká. ,,Na napij se a slib mi že nebudeš vyšilovat." Podává mi skleničku s hnědou tekutinou.
Pobýdne mě pohled když si všímá že jsem na rozpacích.
Skleničku si tedy vezmu do ruky.
,,Pij Lili." Nedá se odbýt.
Tehdy poslechnu a napiju se hořkomedové tekutiny.
Ušklíbnu se ale cítím i příliv energie která se mi dostává do žil.
,,Tak co se děje?" Nedá mi to a ptám se. Anna mlčí vstane a bere mě za ruku. 
Tichými kroky mě vede do Danova pokoje a já jsem ještě víc zmatenejší.
,,Hlavně prosím tě nevyšiluj."  Její hlásek je tichý pak otevírá dveře. V zásuvce svítí jen noční lampička která svítí dost na tolik abych viděla obrázek který jsem viděla vždycky pouze jen ve svých šílených snech.
Tenhle se mi ale vryje do paměti už na vždy.

Dominik leží na malém koberečku opřený o postel a na něm rozvalený malý Dan a oba mají v rukou nějaké hračky. Oba spali. Vypadali klidně a bezstarostně.
Daniel vždy uměl usnout na jakékoliv místě a zřejmě to neměl po mně.
Zatočila se sem mnou celá místnost. Srdce až v žaludku a moje ruce se roztřásli. ,,Drž mě Anno." Klopítnu do zadu a kdyby mě Anny ruce nezachytili asi bych i upadla.
Dominik se na ten mírný povyk pohl.
Nedýchala jsem když se jeho oči otevřeli. Ležel pořad klidně ale jeho oči se do mě zapíchli jako dva nože.
Byly jsme oba jako srny osvětlené světlem na vozovce. Jen jsme se pozorovali jakobychom čekali kdo zaútočí první.
Po chvíli se Dominik vzpamatoval jako ten první z nás dvou. Pohlédl na Daniela a s tou největší něhou kterou jsem u něj kdy viděla se v náruči s ním zvedl a opatrně ho odložil do postele.

Bojovala sem se svým pudem matky. Která ho chtěla od jeho postele odstrčit a bránit.
Ta druhá byla jen malá holka ve mě která chtěla strachy utéct. Protože věděla co bude následovat. Moje panika vyhrála. Nohy mě unesly do kuchyně.
Zbytek obsahu sklenky jsem do sebe kopla jakoby to byla voda.
Dlaněmi jsem se opřela o linku.
Myšlenky se mi střídali jedna za druhou.
Kde se tam jen sakra objevil? Proč přišel ? Řekl mu Jakub pravdu ? Byl tu proto aby na mě křičel ?
Slzy se mi náhrnuli do očí.
Vlasy mi padali do obličeje a já se snažila poradně nedechnout.
,,Řekni mi že to není tvoje."
Tichý chraplavý a ledový hlas se mi ozve za zády.
Nechci se otočit, nemůžu ho vidět.
,,Co tu chceš." Polykám slzy. Snažím se ovládnout se.
,,Podívej se na mě a řekni mi že to dítě není tvoje."
Zvýší hlas a já už se neovládám. Otočím se na patě ,,Ano je můj! Spokojený? Teď můžeš odejít."
Vyhodím ruce do vzduchu.
Kouká na mě jakobych řekla že mu umřel pes.
Ale on nejde pryč rukou si přejde po ústech a udělá par kroku blíž.
,,Tak proto si furt tady. Do prdele Liliano kvůli tomu si mi dala kopačky !?" To už ale křičí.
Nechci mu odpovídat nechci se s nim bavit vůbec. Jediné počem toužím je aby odešel a už se nevracel.
On na to měl úplně jiný názor. Přišel o další dva kroky blíž a já si zase uvědomila jak velký oproti mě je. A k tomu tak plný vzteku.
,,Podvedla si mě Liliano?" To už zase šeptá chraplavým hlasem. Až mě to děsí.
Ta pravda z mých ramen spadne když říkám pravdu kterou vidím jen já. ,,Podvedla." Byla to pravda, podvedla jsem ho ale jiným způsobem než si mysel on.
Snažím se držet bradu vysoko když mu pohlednu do očí.
A svým slzám nechávám volný průchod. Nesnažím se je ovládat nebo zastavit. Prostě je nechám volně stékat po tvářích.

Jeho obličej se skřivý do výrazu plného vzteku. Ruce má zatažené v pěst.
,,A teď máš co si chtěla?-"
Nemůžu se pohnout ani o milimetr když zvedne ruku. Dívám se na ní,svůj pohled nedokážu odtrhnout jsem jako paralyzovaná. Jeho ruka se mi obmotává okolo zadní části mého krku.
Cítím tlak když mě za něj přitahuje k sobě. Nutí mě to podívat ze znovu do jeho očí. Které byly díky tmě chladné a studené. ,,Jsi spokojená sama se sebou? Doufám že ano. Já to za cele roky nedokázal pochopit. Nechápal sem proč si mě opustila, kvůli čemu si to udělala. A ona na to exizistovala jednoduchá odpověď."
Nemohla jsem mluvit. Měla jsem tak sucho v ústech. Pokusila jsem se ale nevyšlo ze mě vůbec nic.
Nahnul se ke mě jakoby mě chtěl líbat. Naskočila mi husy kůže po celém mém těle.
Kdyby mě políbil asi bych mu to nedokázala neoplatit.
Jeho výraz se změní na pohrdavý škleb.
,,Že jsi jen zasraně obyčejná děvka."
S těmi slovy mě pustí. Spadnu na linku za mnou.
Bolest co cítím je nepopsatelná.
Moje srdce vynechá úder když si uvědomím co mi vlastně řekl.
,,Z práci pro Jakuba nepočitej. V těch sračkách co jsi, za to si můžeš ty sama tak se z toho dostaň bez mých kámošu. O to se postarám."
Nedíva se na mě. Pak spadnu na zem. Už jsem nedokázala stát na vlastních nohách.
Jeho postava se mi vzdalovala.
,,Dominiku.-" snažím se říct cokoliv na svou obranu. Nemá to smysl vím to. On se neotočí a odchází ze dveří.
Vzlykám tak dlouho a usilovně. I přes fakt že mě nemá kdo utěšit.
Možná jsem před si jen udělala obrovskou chybu.
Jenomže pravda by zabila nás oba.
Dominikovo štěstí pro mě bylo vždycky důležité.
Nebo jsem prostě jen masochysta a rada ubližuji sama sobě.

Upřímně nečekala jsem že kapitola bude už dnes ale byly jste v těch komentářích tak užasní že neslo přestat psat 🙈