Za naše sny. FF/Nik Tendo

Kapitola Patnáctá.

Byla jsem nervózní. Neměla jsem s tím souhlasit ale souhlasila.

Jakub mě přímo donutil jít k němu do práce. A mě se pokaždé zhoupl žaludek když sem si přestavila Dominika ve dveřích.

Ale uvnitř jsem pochopila jak jsem se hluboce mýlila nečekal na mě u dveří nýbrž na gauči s plechovkou coli. Ztuhla jsem v pohybu a můj žaludek se obrátil vzhůru nohama. ,,Očekával jsem tě dřív, no nevadí.Jakub není moc nenápadnej pokud jde o to proč si ted zrovna říkáš že co tu vlastně dělám, když mám bejt úplně někde jinde." Měl pravdu, Jakub opravdu vyzvídal od Dominka jeho program abych se nemusela bát jít uklízet. Zřejmě to neudělal dost chytře. To mi došlo vzápětí.

Ušklíbl se na mě tak jak to dokáže jen on a roztáhl ruce v gestu. ,,Tak do toho uklízej Lilian"

,,Můžu přijít ji-" Začnu ale nenechá mě to doříct. ,,Ne, musíš ted jinak už z touhle prací nepočítej. Pokud vím moc jí potřebuješ je to tak?" Z jeho tonu čišela zlost, kterou jsem u něj moc dobře neznala. Měl výbušnou povahu to ano, trpělivosti nikdy moc nepobral. Ale tenhle druh zlosti jsem u něj neznala.

Mlčky přikývnu v kapitulaci. Nevím jak moc svá slova myslel vážně. Netušila jsem jestli by dokázal skutečně Jakuba přesvědčit o mém vyhazovu, ale pravda byla že jsem tu práci skutečně potřebovala. Nechtěla jsem se s ním přít raději jsem si šla po svém.

000

Jeho oči mě sledovali kamkoliv jsem se pohnula. Po půl hodině strávené v bytě to bylo absurdně nepříjemné. Utírala jsem zrovna prach na okenním parapetu když už mi došla trpělivost. ,,Můžeš už toho laskavě nechat!" Obořím se na něj bylo naprosto absurdní to jak sledoval každý můj pohyb a čekal kdy něco pokazím. ,,Čeho přesně mám nechat?" Povytáhne koutek úst. Ve stejném gestu které se mi na něm vždy tak líbilo, jedna z maličkostí která mě donutila přimět se do něj zamilovat.

Ted mi to přišlo odporně vulgární. ,,Ty víš o čem mluvím." ukážu na něj s hadrem v ruce. ,,Nemám ani potuchy." A s ignorujícím gestem se napije plechovky další coli.
Věděla jsem že nemá cenu se dal přít. Bylo to jako bych se pokoušela hnout z kusem skály. 
Radě ji jsem začala uklízet na stole který už byl poslední co mi dnes chybělo uklidit. Bylo tam par Dominikovo plechovek které stihl vypít, trochu mi to přišlo že trénuje na maraton kdo vypije nejvíc bez toho aby si odskočil na záchod.
Nenamítal když jsem je začala vyhazovat a sklidila i hrnek od kafe. Který jsem následně umyla. Seděl blízko mě tiše s mobilem v ruce a po očku mě pozoroval. Bylo nepříjemné být tak blízko. Srdce mi prudce tlouklo. Utřela jsem stůl vlhkým hadrem.
Úlevně jsem vyslechla a těšila se jak od sud vezmu nohy na ramena. Hodila jsem hadr na linku a brala si svou tašku s úmyslem vzít nohy na ramena. Ale Dominikův hlas mě zastavil. ,,Kam jako jdeš." Mluvil tak jakoby to zcela nebylo jasné.
,,Domů." Chtělo se mi dodat za svým synem a nakonec si to rozmyslela, nepotřebovala jsem ho provokovat.
,,No jasně můžeš ale na něco si zapomněla." Ukáže na stolek před ním.  ,,Vždyť jsem- Eh to je jedno." Mavnu rukou a dojdu opět pro vlhký hadr na lince. Sklonila jsem se ke stolu na kterém bylo kolečko od plechovky.  Odmítla jsem se tak snadno nechat vyprovokovat.
Jeho oči mě probodávali ledovým pohled jak jsem se nakláněla nad stůl. ,,Spokojený." Vyhodila jsem ruce do vzduchu a nečekala na odpověď.Vydala jsem se k lince když mě jeho hlas opět zastavil. ,,Tady si kousek vynechala." Prudce jsem se na nej obrátila. Podívala se na čistý stůl a pak do jeho chladných očí.
,,Je naprosto čistý Dominiku."
,,Skutečně?" Jeho hlas je hravý a nebezpečně příjemný. Po nekonečně dlouhé chvíli obrátí plechovku v ruce hrdlem dolu.
Tekutina automaticky podléhá gravitaci.
Neuvěřitelně na něj zírám v ohromeném šoku.  ,,Zřejmě opravdu líp šukáš než uklízíš."
Jeho tón hlasu je krutý a nemilosrdný. Neovládnu samu sebe ty dva dlouhé kroky udělám plně automaticky. Aniž bych si byla vědoma té chvíle kdy moje ruka vyletí k jeho tváři. Byla to tak silná rána až mě i má  vlastní ruka zabolí.
Jsme oba zaskočení mou reakcí. Natolik že na sebe jen zíráme.