Za naše sny. FF/Nik Tendo

Kapitola Osmnáctá.

Dominik.
Nemohl jsem dýchat. Lapal jsem po dechu a kousku normalnosti.
Jestli se život mohl změnit během malé vteřiny byla to ta vteřina v mém životě kdy svoje tajemství vyslovila na hlas.
,,Je tvůj." Ta posraná slova se v mé mysli opakovala stále dokola a dokola. 
Její něžný  a bezradný hlas jsem slyšel furt dokola jako nějakej debilní kolotoč.
Podvedla mě, lhala, podrážela a i přes to jsem cítil že hluboko v mém posraném ledovém srdci cítím lásku.
Měl jsem z toho strach. Moje intuice mi to řekla už dávno, měl jsem ji věřit měl sem věřit sobě protože nakonec moje vlastní hlava měla pravdu.
Měl jsem dítě,syna který ani nevěděl kdo jsem.
Moje láska a touha se změnila na nenávist a pohrdání.
A ten vztek.Ten nesnesitelný vztek jsem potřebovala dostat ven.
,,Kurva do prdele!"
Bílí stolek v místnosti jsem vzteky odhodil k protější zdi.
Třesoucími rukami jsem si projel vlasy.
Tomáš tam bezradně stál a díval se jak se moje emoce se vztekem derou ven.
Pak se jeho výraz změnil v rozhodnutí.
,,Hele jestli v tom chceš pokračovat a nedlužit Jakubovy ještě víc tak pojď sem mnou dolů."
Byl jsem tak zaskočený jeho reakci a návrhem že jsem si uvědomil co dělám až tehdy kdy jsem ho následoval na chodbě do přízemí.

V naši malé tělocvičně jsem se ani neobtěžoval rukavicemi a bezmyšlenkovitě jsem začal tlouct do boxovací ho pytle.

Tomáše jsem si nevšímal. Jediné co upoutávalo mou pozornost byl nepříčetný vztek.

Trvalo mu asi deset nebo patnáct minut než opatrně promluvil.
,,Už si ochotný říct mi co se to tam stalo ?"
Zhrdla se mi vydralo zavrčení.
A začalo se mi špatně dýchat. Přetáhl jsem si zpocenou mikinu přes hlavu a zahodil jí někam do rohu místnosti.
,,Lhala mi o tom že mě podvedla. Aby mi to nedošlo."
Nečekám na jeho odpověď a největší silou která mi ještě zbyla praštím do pytle.
Tomáše moje odpověď zasáhla víc než bych si myslel, protože si rukama projel vlasy a sedl si z toho doslova na zadek.
,,No do hajzlu."
Tohle zopakuje asi třikrát.
,,To mi povídej kurva." Opět praštím do pytle. Můj obrovský vztek se zmenšuje.
Nějak ze mě vyprchá veškerá síla.
,,Malém sem jí praštil." Začnu vysvětlovat až si z toho kecnu na zadek.
,,Viděl jsem." Konstatuje. Schovám hlavu do dlaní. Aby si nevšiml mých lesklých očí.
,,Nechápeš to. Byl jsem tak blízko k tomu jí ublížit. Jí jedinému člověku u kterého jsem si byl kdy jistý že bych to nedokázal."

Projedu si rukou opět vlasy a zavrčím nějaká sprostá slova sám pro sebe.

,,Ale nic jsi neudělal. Prostě ti rupli nervy. To by se mohlo stát každému po takové  jobovce." Zachová vážnou tvář. A to mě trochu uklidní protože Tomáš umí být vážný  jen málo kdy.Svěsím ramena totálně rezignovaně.

,,Musím od sud vypadnout." Zkonstatuju. 

,,Neměl bys tuhle blbou situaci spíš vyřešit?" Dodá Tomáš jako mimochodem. 

Odpověď si dobře rozmýšlím když vstávám. ,,Taky vyřeším. Jenomže ted na to nemám kapacitu. Udělal bych ještě nějakou hloupou kravinu, o to nemám zájem."  Tomáš přikývne. Seberu ze země propocenou mikinu kterou najdu pohozenou v roku místnosti.  ,,Já mezi tím projedu Google, jak se v takových situacích máš postupovat.-" Musím se prudce narovnat, z jeho slov mnou přejede mráz.  "Teda jestli-" Chce pokračovat ale já mu skočím do řeči. 

,,Teda jestli co?"

,,Jestli vůbec chceš něco podnikat. Upřímně nikdy jsem se s tím nesetkal ani z doslechu. Většinou o dítěti fotři  ví ale nechtějí s nimi mít nic společného." 

Při jeho slovech si vzpomenu na Jakuba a na jeho idiotskýho otce. A Tokáč myslí určitě na to samý. A na X dalších které zná.

Já děti sakra nikdy nechtěl a ještě před hodinou bych si byl kurva jistej že kdybych teoreticky nějaký dítě někdy měl, byl bych daleko lepším otcem než tihle zkurvysyni co se na ně prostě z rozmaru vyserou.  

Jenomže ted se všechno nehorázně převrátilo a já si nebyl jistej vůbec ničím. 

,,Nevím jestli to chci." řeknu upřímně. Fakt to myslím vážně. Ted fakt vím jen jedno, že musím odsud pryč a opít se možná i zdrogovat abych na chvílí přestal bejt tak zkurveně zmatenej. 

,,Ted odsud vypadnu. Pojedu za Andreasem do Prahy, stejně jsem to měl v plánu." 

Na to se Tomáš postaví ze na nohy. ,,Fajn řeknu Jakubovi že si odjel z města, hlavně se mi ozvi až na to budeš trochu líp." Přikývnu  a otočím se k východu z tělocvičny.  

Udělám pár kroku ale ve dveřích se zastavím. ,,Hlavně nevolej pokud to nebude fakt důležitý. A Jakubovi řekni at mi pošle účet za tu ted." 

Při vzpomínce na mou ruku ve zdi se mi zachvěje žaludek. Ztrácet kontrolu ke mě prostě nesedělo. Většinou jsem si udržel chladnou hlavu. Většinou jsem všechny konflikty bral z humorem. Ale když šlo o Liliana vždycky se to nějak posralo a já se nedokázal ovládat. 

Nečekám na Tomášovu odpověď a zamířím ven ke svému autu. Cestou volám Andrému aby věděl že jsem na cestě. 

S mou návštěvou nemá sebemenší problém a ani se mě na nic nevyptává. Místo toho mi detailně vylíčí jaký večírek mě dneska čeká. Musím uznat že mě to trochu rozptýlí. 

Teda aspoň na chvíli.

 Neeee Nebojte se! neumřela jsem!😂 Jenom menší krize změna zaměstnání a stěhovaní. Bylo to dost náročně emoční období.

Navíc mi tyhle dvě kapitoly dali pěkně zabrat protože pro mě nebylo úplně jednoduché všechno vyjádřit a ted bych to stejně nejraději přepsala 😂 Děkuji všem kteří vydrželi a má dlouhá odmlka je úplně neodradila. Jste fakt fakt boží! ♥️

Tohle hodlám dopsat i kdyby na chleba nebylo! Jen občas mám své krizové situace. Popravdě ted to mám pocitově stejně jako Dominik v povídce. Prostě jak na houpačce a nevím co si myslet takže pro mě nejlepší doba psát 😂 

Děkuju vám všem. Fakt vás miluju opravdu🙈♥️ Dee.