𝙄 𝙇𝘰𝘷𝘦 𝙔𝘰𝘶, 𝙃𝘺𝘶𝘯𝘨 [𝚢𝚘𝚘𝚗𝚔𝚘𝚘𝚔]

★1★

V domě, kde jsem vyrůstal bylo vždy veselo a smutek stál za dveřmi. Moje maminka byla dobrá nálada sama o sobě a když na někom zbádala jen drobně povislý koutek, byla schopna udělat cokoli, aby náladu opět vyzdvihla. Nejšťastnější byla ve sváteční neděli, kdy se ji do domu vrátili všechny tři děti a ona mohla udělat velkou hostinu. U plotny, tak tancovala na jednu z nejnovějších písní, vařečku měla místo mikrofonu a od tabletu, jenž stál na lince se rozléhal hlas jejího oblíbeného herce. Dramata s ním viděla několikrát, ale i tak to vždy pro ni bylo poprvé. Já ji stál v zádech, krájející zeleninu a těšící se na sourozence, jenž jsem dlouho neviděl. Dlouho do noci jsme pak sedávali u televize, koukali na bizarní soutěže a kritizovali, co bychom udělali jinak. Vše to bylo jako včera a přitom tomu, už byl pomalu měsíc co tomu tak nebylo.

Kdyby tu nyní byla, jistě bych neležel skrčený na posteli, nohy přitáhnuté k tělu, slzy stékající z očích a v dlaních pár posledních fotek. Všechny byly z jejího nočního stolku a vyobrazovaly jejího syna, dceru, mého brášku i mě. Na té poslední jsem byl právě jen já, bráška a ona. S tichým ťukáním na dveře jsem se zvedl, pokynul osobě a po otevření dveří zjistil, že je to muž z domova. Byl tu opět jako v posledních dnech, aby mi sdělil jak to nyní se mnou bude. Narozdíl od mých sourozenců jsem nebyl plnoletý, a tak zde nemohl zůstat, i když by to nikomu nevadilo. Snad i proto mu v zádech stál Jongil, nejstarší a tedy dědic tohoto domu, i když nebyla napsána závěť. Ani jemu by nevadilo, kdybych zde zůstal a dům tak nepadl hladu, avšak stále tu byl můj věk.

„Jeongguk je na cestě, do hodiny by tu měl být, už máš zabaleno?" hlavou jsem poukázal stranou, kde stáli celkem tři kufry. Jeden z mým oblečením, druhý s věcmi a třetí obsahoval vzpomínky. Každý byl jinak velký, ale váhově se sobě rovnali. Snad i proto jsem se naposledy rozhlédl po domě, co mi byl šestnáct let domovem, a následoval Jongila, jenž tu měl být se mnou, až do příjezdu brášky. Měl jsme ho rád. A o dost více, když jsem zjistil, že byl jediný, kdo se ihned nabídl o to se mě ujmout. I přesto, že měl svých starostí dost.

Seděl jsem v autě, na místě spolujezdce a na místě řidiče byl můj dokonalý přítel Kim Taehyung. V této těžké chvíli mi byl velkou oporou. Byl jsem mu vděčný, že se mnou zůstal těch několik posledních dní doma. Byl jsem však už starší, a tak jsem se ze ztrátou matky alespoň trochu vyrovnal. Ovšem hůře na tom byl Yoongi. Můj mladší bráška, který na tom podle slov mého staršího bratra byl špatně. Matčin odchod nesl z nás všech nejhůř a k tomu všemu mu hrozilo, že skončí v dětském domově. To samozřejmě nikdo z nás nechtěl, avšak Jongil měl svou rodinu a má sestra Moonyeong také. Jongil měl dům a sám by si Yoongina k sobě vzal, avšak jeho manželka to výslovně zakázála. Moonyeong pak měla být, ale tam se sotva vešla ona se svou rodinou. Pro Yoongina tak u nikoho místo nebylo. Tedy kromě mě, a proto jsem se rozhodl ho vzít k sobě.

Proto nyní sedíme v autě a už projíždíme ulicemi Seoulu, než jsme nakonec dojeli před dům. Dům, ve kterém jsem vyrůstal a kam jsem se rád vracel. Vždycky jsem se sem chtěl vrátil jen s úsměvem a pozitivně. Nyní to byl však opak. Vzpomínky mi vehnaly slzy, které se ihned kutálely po mé tváři. ,,V pořádku?" zeptal se mě Tae a já přikývl. Trvalo to pár minut než jsme nakonec vystoupili, došli ke dveřím a já prstem zatlačil na zvonek.

V obývacím pokoji panovalo ticho, kdy jsem byl usazen do křesla, Jongil seděl po mém boku a muž z domova stepoval u dveří. V dlani svíral kapesní hodinky a doslova hlídal bráškovi každou minutu. Sám jsem zatínal pěsti a doufal, že skutečně pro mě přijde a nerozmyslí si to. Slzy mě přitom opět tlačily v očích a o něco více, když se prostorem rozezněl domovní zvonek. Oba jsme se instinktivně zvedli, avšak k dveřím došel muž. Po bráškově vstupu se mi na tváři rozlil nadšený úsměv, jenž pohasl při pohledu na něj. Byl tu i jeho přítel. Jediná osoba, z kterou jsem se o něj nedokázal dělit, neboť byl až příliš majetnický. A jistě i proti tomu, abych jim narušoval život.