𝙄 𝙇𝘰𝘷𝘦 𝙔𝘰𝘶, 𝙃𝘺𝘶𝘯𝘨 [𝚢𝚘𝚘𝚗𝚔𝚘𝚘𝚔]

★22★

Víkend rychle utekl a my s Yoongim v nedělní podvečer osaměli. Spolu jsme seděli u stolu a zatímco já pil kávu, tak Yoongi svůj zelený čaj. Byly jsme v naprosté tichosti, kdy já na telefonu kontroval zítřejší školní rozvrh. Zítra jsem měl jít se svou třídou do bazénu, a tak učení padlo. Byl jsem ovšem rád, neboť jsem tak mohl mít Yoongiho na očích. Byla to tak jistota, že by se mu nemuselo nic stát. Nyní tu ovšem byla nabídka, kterou mi hyung včera v baru sdělil.

,,Ty Yoongi, včera mi Jongil řekl, že chce prodat matčin dům, a tak mi nabídl, že by mi ho dal. Mohli bychom se tak vrátit zpět, avšak já si nejsem jistý," řekl jsem mu, odložil telefon a upil kávu ze svého hrnku.

Maminka. Vše se ve mně najednou nahromadilo neboť jsem byl opět sobec, dovolil jsem si zapomenout na ženu, jenž mi dala vše a nechal se ovládnout hormony. V krku jsem měl sucho a stejně tak polykal, dlaně se třásli a nakonec mě postihl nekontrolovaný pláč. Štípal jsem se, křičel a odháněl bráškovi dlaně neboť jsem si útěchy nezasloužil. Na jeho slova jsem nereagoval, pouze dokola opakoval jak moc sobecký jsem, což mi ihned vyvracel. Začarovaný kruh skočil, až ve chvíli, kdy jsem byl o bráškovo tělo zapřený celou váhou a pociťoval, že opět z toho těžím. Jeho přítomnost, jeho dobrotu i slepost.

„D-děkuji a o-omlouvám se," šeptal jsem i se slovy, proč jsem se rozplakal. Náhle jsem vůbec nemyslel na maminku, pouze na sebe a to, abych byl s ním. Jako dřív. A to se náhle splnilo, Taehyung už mi nestál v cestě, nebyl tu jediný důvod, abych brášku nemohl nazvat jenom svým. A to bylo opět sobecké. „C-chtěl bych, j-já ano, v-vrátit se."

,,Dobře, tak já to s Jongilem domluvím a po novým roce se tam odstěhujem, ano?" řekl jsem mu s úsměvem a jeho nadšený úsměv mi udělal radost. Byl jsem rád, že souhlasí, neboť já sám v tom viděl nový začátek. Nový začátek pro mě i pro něj. Yoongi už zde jen trpěl a já tu kvůli Taemu nadále nechtěl zůstat. Ne, když bych ho měl nadále potkávat a čelit jeho dalším omlouvám.

,,Co kdybychom si něco zahráli nebo pustili?" navrhl jsem a čekal na jeho odpověď.

„A nebo mi můžeš pomoc s látkou do školy," poznamenal jsem s ještě širším úsměvem, jenž byl i dosti šibalský. Po jeho přikývnutí jsem se zvedl, rozběhl do pokoje a zde s batohu soukal velkou složku, v niž byl potřebný materiál. S ním jsem se pak vracel za bráškou, předložil před něj papír a začal hovořit o číslech, písmenech a stupních. Též jsem do toho smíchal tělesa a záhadným způsobem se dostal k chemii a prvkům. Bráška mi na všechno odpovídal v klidu jakoby pobral všechnu moudrost a nyní mi ji dával. Já mu za to děkoval, pokyvoval, ale stále ničemu nerozuměl. Na vědomí jsem to však nedával znát, hlavní pro mě byla jeho přítomnost.

Bráška to nevnímal, to že se naše stehna lehce o sebe třou těsnou blízkostí. Pro něj to bylo jistě jako otevřít dveře, nadechnout se nebo kýchnout. Pro mě, ale ne. Byla to exploze pocitů, kdy mi tváře hořeli a na daném místě se jistě tvořil rudý flek. Mou mysl obklopovala kopa myšlenek a snad i proto nic z toho, co ještě říkal, nedávalo smysl. Pouze jeho rty, nadechující hruď a těsné kalhoty. Já sám pociťoval těsno.

,,Měli bychom pro dnešek skončit. Běž se umýt a jdi spát. Klidně můžeš spát se mnou pokud chceš. Každopádně já jdu dopít to víno," řekl jsem mu, zvedl se a po protažení se vydal do kuchyně. Zde jsem z ledničky vyndal poloprázdnou láhev vína, kterou jsem dnes koupil a ze skříňky čistou skleničku. Nakonec jsem usedl ke stolu, nalil si víno a pomalu začal ze skleničky upíjet. Myšlenkami jsem byl u zítřejšího dne, avšak ne nadlouho.

Mé myšlenky se uchýlili k Taemu a na mě to vše opět dolehlo. Slzy se spustily z mých očí jako vodopády a já začal tiše vzlykat. Stále jsem tomu nemohl uvěřit, ale i tak jsem se musel smířit. Smířit s tím, že je to realita a mezi námi už nikdy nic nebude.

Tiše jako myška, jsem se loudal chodbou, neboť sebe větší krok, značil otření mého klínu o stehno. Už tak to bylo těžké krýt, když jsem se zvedal od stolu a kličkoval kolem, aby nebylo nic vidět. A taky, že nebylo co vidět. Na můj nízký věk jsem byl stále zakrslý a naděje, že se něco změní umírali s vidinou brášky. Byl o devět let starší a ať měl na sobě cokoli, stále bylo vidno, že se má s čím chlubit. A mě bylo trapně. Stačila jedna myšlenka, abych na nic jiné nemyslel. Pouze na brášku, jeho tělo a pocit, že to nejsou pouze kapky vody, jimž vystavuji své tělo, ale taky on. Jeho pohled, dlaně a každá maličkost.

Představoval jsem si že dlaň na mém klíně není má vlastní, ale jeho. Dotýkající milimetr po milimetru, kdy mu vzdychám do tváře a dokola opakuji, že chci víc. Znát na tom bylo i mé tempo, kdy jsem co nejrychleji pumpoval nahoru a dolů. Nenamáhal jsem se pak tišit své vzdechy, naopak, křičel jsem s plných plic a jenom voda mě tišila. Po doznění vrcholu jsem skončil na zadku, oddechující a bráškovým jménem na jazyku. Náhle jsem se špatně necítil.

Bylo těžké se uklidnit, avšak i tak se mi to po několika minutách povedlo a já mohl setřít poslední zbylé slzy z očí. Dopil jsem zbylé víno, pomalu se zvedl a šel vše uklidit. Když jsem pak myl nádobí, tak jsem zaslechl kroky mířící sem. Po otočení jsem pak zjistil, že je to Yoongi, který si přišel pro vodu. S úsměvem jsem mu ji tak nalil do skleničky, předal mu jí a nakonec ho sjel pohledem.

,,Měl bysis jít ulevit," řekl jsem mu a s uchetnutím poukázal na jeho bouli v boxerkách. Yoongi v tu chvíli zrudl a než jsem stačil něco říct tak rychle zmizel z mého dohledu. Bylo to vtipné, neboť jsem věděl jak se cítí. Taky jsem doufal, že v životě bude mít větší štěstí na lásku než já.