𝙄 𝙇𝘰𝘷𝘦 𝙔𝘰𝘶, 𝙃𝘺𝘶𝘯𝘨 [𝚢𝚘𝚘𝚗𝚔𝚘𝚘𝚔]

★14★

Zarytě jsem již oblečený seděl za jídelním stolem, pohupoval nohama a naslouchal tichým oddechům, jenž byli slyšet z druhé místnosti. A to ne proto, že by bráška spal, či dělal něco jiné. Pouze čelil zprávám, které se mu najednou rozhodl Taehyung posílat a podle výrazu, který mi naposledy věnoval, byla to slova omluv. Tiše jsem tedy tady seděl, čekal a doufal, že mu ten idiot již neublíží. Velice rychle jsem se však svým slovům musel zasmát neboť mu tak jednoduše přes zprávy ublížit nemohl. Přes hovor ano. A právě ten byl do minuty slyšet, když jsem doufal, že mu to nevezme. Vzal.

Jako napnutá struna jsem se nahýbal, abych slyšel aspoň to, co říká bráška. Slyšel jsem, ale naprostý kulový a překvapivě ani křik. Jejich hovor byl klidný a já si náhle nebyl jist, co to znamená. Odpustil mu, domlouvají se na druhé šanci nebo je jejich konec obou straný? Zmatenost ve mně skákala z jedné na druhou stranu a hlavně v okamžení, kdy se bráška vrátil z letmým úsměvem. V ten okamžik jsem byl naprosto mimo.

,,Taehyung se omluvil a slíbil mi, že už to neudělá. Nemusíš se proto bát, že by ti ublížil," řekl jsem mu a on padl zadkem na postel. Byl jsem překvapený, neboť jsem myslel, že se mu uleví. Ovšem on byl v šoku a já bych se vlastně neměl divit. Proto jsem se k němu posadil, obejmul ho a s úsměvem ho hladil po zádech. Jeho slova o tom, že mi přeci ublížil, mě nepřekvapila, avšak já věřil. Věřil jsem, že už to Tae neudělá. Nikdy.

,,Už mi neublíží a tobě taky ne. Slíbil mi to a prý tě jako omluvu, vezme na brusle. Vím, že mu po tom co se stalo nevěříš, ale zkus mu dát ještě šanci. Kvůli mně," řekl jsem mu a když jsme se odtáhli, tak jsem mu pohlédl do tváře a doufal, že jeho odpověď bude kladná.

„D-dobře," zakoktal jsem a přitom se snažil udržet šokovanou tvář. Pravda však kvetla ve vzteku, kdy jsem zatínal pěsti a byl si jist, že od této chvíle začíná válka. Já nebo Taehyung. Jednoduchý výběr, neboť jsem si byl jist, že už více nechci, aby byl můj bráška s někým jiným než se mnou. V závěru jsem si však za svá slova mohl dát facku, neboť moje povaha mi nic takového nedovolovala. Byl jsem slaboch. Ve všech směrech a po chvíli si uvědomil, že zaťaté pěsti vedou k rudým skvrnkám. „Takže můžeme brzy domů, ne?"

Snažil jsem znít pozitivně, ale vztek ve mě byl. Srazu jsem si v hlavě vybavil maminku. Její vrásku mezi obočím, ruce v pad a neklidný hlas. Kárala mě, že to co zde předvádím je sobeckost, kterou netoleruje a já náhle pocítil slzy v očích. I tak jsem byl odhodlaný udělat cokoli, aby bylo po mém. „Půjdu si už lehnout, dobrou noc, bráško."

,,Dobře, dobrou noc Yoongi," řekl jsem, dal mu pusu na čelo a následně jsem se zvedl a přešel ke dveřím, které zavřel. Sám jsem pak opět skončil sedící v kuchyni a psal si s Taem. Měl jsem na tváři široký úsměv a sliboval mu, že zítra se už vrátíme. Tak moc jsem se na něj těšil, neboť mi už chyběl. Tak strašně moc mi chyběl. Také jsem doufal, že se už nic vážného v našem vztahu nestane.

Myslet na krásnou budoucnost bylo moc odvážné, avšak já to dělal. Myslel jsem na to, že spolu budeme do smrti. Spokojeně a hlavně bez hádek a problémů. Nyní jsme začali s čistým štítem. Ovšem pokud provede něco podobného, tak mé rozhodnutí bylo jasné a já se bál, že se něco pokazí. Věřil jsem, že ne, avšak i tak ve mně byl strach.

Usnul jsem velice brzy. Dalo se říct, že snad dříve než jsem zavřel oči, ale to byla hloupost. I tak se zdál být můj spánek klidný a dokonce i maminka se již nemračila. Naopak. Usmívala se a pobízela mě k velkým věcem, jenž mi přišli jako snadná věc, ale nebylo tomu tak. Po probuzení se vše rozplynulo a na mě čekal usměvavý bráška, jenž byl v zápalu balení. Nijak mi nevadilo, že jsme zde byli pouze den, ale taky mě to dost štvalo. Nemohl jsem si ho za mák, ani trochu více užít a již se měl vracet k jeho příteli. Proradnému příteli, jemuž jsem nevěřil ani nos mezi očima. Na sobě jsem to však nedával znát, dělal co bráška řekne a v autě dělal že spím.

„A co ten tvůj plán, že pozveš hyunga a nunu?" poznamenal jsem rázem a rázem dostal očekávanou odpověď. Platí to, ale bude tam s námi i Kim Taehyung. Nenápadně jsem protočil očima, pohlédl k oknu a doufal, že cesta uběhne rychle. Jen proto, abych co nejrychleji mohl ven, zalézt do pokoje a vyhnout se tomu, jehož jsem vidět nechtěl. Cesta před námi však setrvala.

,,Nuna a hyung přijedou na víkend, takže u nás budou spát. Takže mě napadlo, že bychom mohli dělat to, co vždy," sdělil jsem mu s úsměvem. Přeci jen bylo těžké vymýšlet nové aktivity a my všichni jsme už navíc byly zvyklí. Nepotřebovali jsme nové věci, neboť toto byla naše tradice. Tradice kterou zavedla naše matka a už kvůli ní jsem to nechtěl měnit. Ne, když je to i taková vzpomínka na ní.

,,Jongil se taky ptal, jestli bys nechtěl nějaký víkend k němu. Prý bude rád, neboť mu chybíš a nuně taky. Tak tě chce rovnou na dva víkendy po sobě," zasmál jsem se a byl vskutku rád, že ti dva na něj také mysleli.

Šťastný smích byl falešný neboť zakrýval pravé pocity o tom, jak to bylo. Věřil jsem tomu, že o mě starší mají zájem, ale nijak mi to nesedělo k tomu, proč tak náhle. Nakonec jsem se rozhodl v tom nešťourat, vydržet těch posledních pár kilometrů a na konci div nevyskočil ze sedadla, když jsem spatřil Taehyunga, sedícího na prahu dveří. Klíče očividně měl, dveře byli taky otevřené, ale i tak tu seděl a ze širokým úsměvem čekal, až bráška vyjde ven. A taky že se tak stalo. Skoro běžel do jeho náruče, kdy skončili v pevném objetí a nezapomněli si po nastrkat jazyky do pusy. Já to celé sledoval ještě z místa spolujezdce a při vystupování jsem si dával pozor, abych ani na milimetr oním směrem nezavadil.

Z kufru jsem si vzal své věci, bez problému je obešel a následně zmizel v útrobách domu. Můj cíl byl jednoduchý. Dojít do pokoje, vybalit si a více nevylézt. To se ovšem nestalo, tedy ne zcela. Byl jsem v polovině, když jsem zaslechl bráškův hlas a vybízení, ať jdu jíst. Hlad jsem neměl, ale i tak jsem se zvedl, sešel dolů a byl odhodlaný udělat vše proto, aby ti dva neztrávili společnou noc.