𝙄 𝙇𝘰𝘷𝘦 𝙔𝘰𝘶, 𝙃𝘺𝘶𝘯𝘨 [𝚢𝚘𝚘𝚗𝚔𝚘𝚘𝚔]

★8★

Hodinka pravdy. Přesně takhle bych nazval okamžik, když už jsem byl oblečený a usazený za jídelní stůl. Hlavu jsem klopil, kroutil hlavou a nechal slzy stékat po mé tváři neboť vše, co Kim Teahyung řekl byla lež. A já pravdu říct nemohl. Pouze jsem mu mohl čelit, když seděl naproti mě a bráška tak, aby nás měl při ruce. Mračil se, křížil ruce a chtěl znát vysvětlení toho, co vlastně stalo. Lépe řečeno toho, co se mohlo stát. Byl to neskutečně špatný vtip a já raději nechtěl vědět, co se mu hnalo v hlavě. Jistě i možnost, že mě vychodí.

„Říkám ti, že jsem mu nesl věci, co si nechal v autě, když v tom na mě skočil a začal z nás trhat oblečení. Gukie, ty víš, že bych ti nelhal, miluji tě," minutu od minuty mi byl protivnější. Motal si ho kolem prstu i přesto, že jsem kroutil hlavou. Najednou se zdálo, že už nikdo na nějaké hory nemyslí. Najednou to byl plán, kdy se Teahyung chtěl zbavit mě a já jeho. Někde v dáli pak byl bráška, který měl na výběr. Uvěřit mu a mě nenávidět, uvěřit mu a chtít znát důvod, proč jsem to udělal. Nebo si vyslechne moji verzi, jenž ani neřeknu. Na to jsem se až moc bál.

Nechtělo se mi věřit tomu, že by to Yoongi udělal. Ani za mák. Tae zněl přesvědčivě, avšak něco ve mně mu nevěřilo. Když jsem pak pohlédl, tak byl v jeho očích strach. Velký strach. Strach, který v něm byl už od malička. Věděl jsem, že někdo jako Yoongi se během tří dnů neodhodlá k tomu mít sex. Byl přeci citlivý a rozhodně nebyl ten tip, který by se pral nebo byl na něco takového připravený. Naopak radši zalezl do kouta a tam zůstal.

,,Nevěřím ti Tae," řekl jsem zcela vážně a jeho překvapený výraz mluvil za vše. ,,Yoongi je šestnáctiletý kluk a hlavně menší než ty. To mi jako tady chceš tvrdit, že tě přepral o dvanáct let mladší kluk? Promiň, ale tomu nevěřím, neboť Yoongi není ten typ, co by se rval. Vždyť se na něj podívej. Neublížil by ani mouše."

„Ty mi nevěříš? Fajn, tak mi nevěř, ale až si něco zkusí i na tebe, tak uvidíš!" s těmito slovy se zvedl od stolu, židli skoro shodil na zem a odešel na horu, kde bylo slyšet prásknutí dveří. Čekal jsem, že to vzdá, odejde zcela, ale on se pouze uraženě zavřel v pokoji. I přesto, že neměl sebemenší důvod. Po jeho odchodu tedy nastalo ticho, kdy jsem cítil bráškův pohled i koutkem oka viděl, že se mě chce dotknout. A já uhnul. Z vlastního těla jsem udělal klubko, jenž jen čekalo, kdy bude propuštěno. Nechtěl jsme zde sedět, chtěl jsem do pokoje, vlézt pod postel a nevylézt do okamžiku, kdy by bylo po všem.

„O-omlouvám se, m-můžu jít do p-pokoje?" neměl možnost mi odpovědět. Dříve než stačil jen otevřít pusu, zvedl jsem se a běžel do pokoje. Nechtěl jsem z nikým mluvit, s nikým být a ani nikomu být na obtíž. Celé to kvůli mě a mému strachu bylo zamotané. Mohl jsem říct pravdu, pohádali by se a možná rozešli. Co s toho, když by se mi jistě chtěl pomstít. Slzy mi opět stékaly po tváři.

V mysli jsem se přitom snažil dojít k tomu, co tak hrozného jsem udělal. Proč mě nikdo nemá rád, mají mi zapotřebí ubližovat a obviňovat. Pro tento svět jsem byl příliš slabý a rány, co mi uděloval moc velké. Ani slzami jsem své problémy nemohl odplavit, pouze se kolébat z jedné na druhou stranu, přitom naslouchat jak se dveře z vedlejší místnosti otevírají a Kim Taehyung jde opět prosazovat svou nevinnost.

,,Tak pan neviňátko si šel lehnout?" zeptal se uraženě Tae a já si jen povzdechl. Nechtěl jsem se hádat. Taeho jsem miloval, avšak na druhou stranu jsem se nemohl otočit k zády k člověku, jenž je můj mladší bráška a který mě teď nejvíc potřebuje. To jsem prostě nemohl. Proto jsem se pouze zvedl a přešel jsem k lince a začal umývat nádobí.

,,Tae, přestaň být jako dítě. Já ti důvod proč ti nevěřím řekl. Přijde mi to nelogické a kdybys chtěl, tak ho jednoduše odstrčíš. Přeci máš větší sílu než šestnácti letý kluk," řekl jsem mu a než jsem stačil popadnout hadr, tak mě otočil a já během vteřiny ucítil na tváři štiplavou bolest. Vyjeveně jsem tak pohlédl na Taeho a snažil se pochopit co se nyní stalo. On mi dal facku?

,,Co si o sobě myslíš Gukie? Dovolil jsem ti navštěvovat rodinu. Dovolil jsem ti si sem vzít toho usmrkance. Dělám pro tebe první poslední, neboť tě miluju a tohle mám za to? Takhle se mi odvděčuješ? Spíš se svým bratrem v posteli, dáváš mu přednost přede mnou a teď ještě naznačuješ, že jsem to udělal já? Fajn Jeon Jeongguku chceš to? Máš to mít! Užij si to já jdu. Nevím kdy se vrátím," řekl a já nevěřil vlastním uším. Než jsem se však stačil zeptat, tak Tae už byl pryč. Po hlasitém prasknutí dům utichl. Slzy se mi pak hrnuly do očí, avšak já je nemohl zastavit. S pádem na kolena jsem tak začal vzlykat.

Mé vzlyky utichly s křikem, jenž se rozléhal domem. Ihned mě to donutilo mlčet, přejít ke dveřím a skrze dřevo naslouchat, i když jsem neslyšel nic. Mohl jsem je otevřít, avšak kdyby se vracel nahoru, jistě bych to odnesl i já. Po bouchnutí domovních dveří však klika polevila, já tiše vyšel a naslouchal tichu i vzlykům. Nijak jsem nespěchal, byl jsem obezřetný a po vstupu na prahu kuchyně, spatřil brášku. Byl náhle stejně slabý jako já, a tak jsem se bezpochyby bál, že mu ublížil. Tiše jsem proto k němu stanul, klekl si a natáhl paže, aby mě objal.

„U-ublížil ti, ž-že ano? K-kvůli mě!" tiskl jsem se k jeho tělu, stejně jako on se tiskl k mému. On plakal ze svého důvodu a já kvůli tomu, že jsem za to mohl. Uvědomil jsem si přitom, že kdybych pravdu řekl narovinu, bylo by to horší. Mnohem horší.

Yoongiho tělo jsem tiskl na své a snažil se uklidnit své vzlyky, avšak to šlo s těží. Přestože tu byl stále Yoongi, kterému jsem byl vděčný, že tu je. Trvalo to pak sice několik minut, ale já se uklidnil. S mírným úsměvem a slovy díků se mírně odtáhl a pohlédl do jeho očí. ,,Co kdybych tě omluvil ve škole, vzal si volno a jeli na ty hory? Já tady teď být nechci," řekl jsem mu popravdě a když mírně přikývl, tak jsme se zvedli a zamířili do jeho pokoje, abychom mohli začít balit.

Bylo to pak několik minut mlčení než jsem ticho při balení přerušil. ,,Omlouvám se Yoongi. Omlouvám se, že jsem vás nenavštěvoval častěji," pronesl jsem smutně a sklopil hlavu. Bylo mi to líto, neboť jsem tam nebyl, když mě potřebovali.

„Nemysli teď zrovna na toto, prosím," šeptal jsem neboť to byla pravda. Nyní měl myslet jen na to dobré, i když to bylo nemožné. Zvlášť v této podivné situaci, kdy mu mě bez neobjasněného důvodu přítel upustil dům a nyní chce na hory. Někam, kde ještě nebyl zařízený hotel, pokoj a doslova nic. Nemluvě, že já lyžovat neuměl. Vše jsem tak dělal jen proto, aby byl bráška opět veselý a aby věděl, že já za nic nemůžu. Bylo to z části hnusné, ale pro vlastní dobro.

Po dvaceti minutách byl můj kufr zabalený, převážně se na tom podílel jen on a to i ve chvíli, kdy vstoupil do druhého pokoje a začal balit své věci. Ani jednou nepromluvil, pouze skládal, odhazoval věci, co nebyli jeho a když měl hotovo, otočil se. Se širokým úsměvem a odhodláním.