𝙄 𝙇𝘰𝘷𝘦 𝙔𝘰𝘶, 𝙃𝘺𝘶𝘯𝘨 [𝚢𝚘𝚘𝚗𝚔𝚘𝚘𝚔]

★25★

Od doby co se mi Yoongi vyznal, utekl skoro měsíc a já si pomalu začal uvědomovat, že city jež ke mně cítí, jsou opětované, avšak stále to nebylo stoprocentní. Stále tu bylo velké ale, neboť jsem byl přeci jen po rozchodu a nevěděl, zda je to skutečně láska nebo pobláznění ze zoufalství. To se ovšem zdálo já blbost, neboť poslední dny byly mé sny a představy pouze u něj. Bylo tu také uvědomění, že i když jsem byl s Taem, tak jsem myslel pouze na Yoongiho. Bylo to vůči Taemu sobecké a já si začal říkat, že možná Tae nebyl láska mého života. Možná ani city k němu nebyly stoprocentní, avšak byl můj první a já si v té době neuvědomoval, koho vážně miluju. Ovšem nyní museli jít myšlenky stranou, protože byl školní den a já měl výuku.

,,Tak jo třído, dnes jsme měli psát test, ale abyste neřekli, tak vám dám čas a napíšem si ho na konci týdne," sdělil jsem jim a celou dobu jsem nenápadně hleděl na Yoongiho, který se pro své bezpečí nervózně rozhlížel a čekal opět na nejhorší.

Za uplynulý čas se mé hormony uklidnili, stále ve mě byl cit a touha, ale už ne taková, abych to nedokázal ovládnout. Též jsem si byl jist, že bráška na to dávno zapomněl, nebo to jen zasunul pod koberec, kde tomu bylo fajn. Avšak ve škole to fajn nebylo. Každým pohybem jsem měl pocit, že všichni na mě koukají a nic se na tom neměnilo ani poté, co jsem se otočil. Bylo to dvojnásobně horší. Snad i proto jsem celým tělem zajel pod lavici, jen přes hlavy sledoval brášku, a když zazvonilo, netrpělivě čekal, až se všichni přesunou. To zabralo celkem pět minut, ale odchodu brášky jsem se nedočkal. Naopak ke mě došel, usadil se na proti a snad chtěl něco říct, kdybych ho nepřeběhl.

„Není dobré, když si mi takto blízko, teď už to nejsou jenom slova," poznamenal jsem během balení svých věcí a doufal, že chápe, co mám na mysli. Doma mi jeho přítomnost byla drahá, ve škole jsem byl raději za hodiny, kdy jsem ho neměl. A to vše jen kvůli strachu, i když to bylo lepší. Stále se mohlo cokoli pokazit.

,,Chápu, jen jsem s tebou chtěl mluvit, ale to počká, takže se nic neděje. Jinak dneska už máte po vyučování, tak můžeš jít domů pokud nechceš jet se mnou. Kdyby něco tak si balím v kabinetu," sdělil jsem mu s úsměvem, zvedl se a vrátil se zpět ke katedře, kde popadl své věci a bez dalšího pohledu na Yoongiho jsem opustil třídu. Jeho slova bolela a já se cítil jakoby mi někdo rozerval mé srdce. V mé hlavě byl celou dobu jen Yoongi. Jeho nevinná tvář, dokonalé a bezchybné tělo a jeho neposkvrněná duše, která jen čekala a prosila, aby byla té nevinnosti zbavena. Nebyla to pouze bolest, ale i vztek. Byl jsem naštvaný sám na sebe, neboť jsem měl za posledních několik dní dost příležitostí k tomu ho políbit. Okusit jeho rty a dát mu jasně najevo, že jsou jeho city opětované. Já to však stále oddaloval. Chtěl jsem stoprocentní jistotu a stále se snažil ujistit, že i já k němu chovám takové city.

Po zavření dveří od mého kabinetu jsem to ovšem přiznal. Přestože jsem miloval Taeho, tak mé city k němu nikdy nebyly jako k Yoongimu. Vždy jsem to přikládal k tomu, že je to můj mladší bráška a z toho důvodu na něj myslím. Ovšem jak čas plynul a Yoongi rozstl do krásy, tak jsem se cítil zvláštně. Žárlil jdem na každou holku v jeho blízkosti a já nechápal proč. Po jeho vyznání jsem už pochopil a já si byl už v tuto chvíli jistý, že už nepotřebuji další dny čekání a promarnit tak další příležitost. Mohlo se stát, že by Yoongiho city ke mně časem zmizel a to já nechtěl. Dnes jsem tak byl rozhodnutý, že již bez dalších odkladů, učiním to, co jsem měl udělat po jeho vyznání. V bezpečí domova, kde o tom budou vědět pouze zdi.

Loudající chodbou jsem si házel mincí padesáti wonů a dokola opakoval, že pokud padne rýže, pojedu s ním. Ani jednou nepadla strana s padesátkou, vždy to byla rýže a to i přímém posledním hodu u skříňky. Hrdost mi to ale nedovolovala. Minci jsem schoval, do skříňky následně dal věci, co nebudu potřebovat a do batohu vložil jen věci s učivem na zítřek a úkoly. Pak přišla ta horší část, rozhodnout se zda pojedu s bráškou jak rozhodla mince, nebo budu vzdorovat tomuto rozhodnutí. Váhal jsem, do okamžení, kdy se na chodbě objevil bráškův stín a já měl rozhodnuto. Svůj batoh jsem pevně sevřel, nahodil rychlý krok a doslova petal, abych chytil přijíždějící bus, a pak jen s něj viděl jak bráška stojí na prahu školy. Jeho koutky byly skleslé, celý pohled dosti zklamaný a já pocítil vinu, jenž mě žrala i poté, co jsem přešel práh domu.

Byl jsem dosti překvapený, že jsem zde dříve než bráška, ale nenamítal. Mohl jsem se v klidu převléct, vytáhnout věci a u stolu rozložit na dvě hromádky. Úkoly a učení. Jako první jsem se natáhl po hromádce z učením a jen po shlédnutí první věty, si byl jist, že netuším ani co je to za předmět. Ovšem bráška tu stále nebyl a já si odřekl ho požádat o pomoc. Bylo to tak vše na mě a mé tvrdé palici.

Sedící v autě jsem měl v hlavě jednu konkrétní myšlenku. Tou myšlenkou bylo, že dnes už šanci nepromarním a ukážu Yoongimu, že jeho city jsou opětované. Stoprocentně a bez žádných pochybností. Ovšem semafory mi nepřáli, neboť si na mě počkala každá červená a já začal čím dál tím víc šílet. Když jsem pak po velkém zdržení dorazil před dům a zaparkoval, tak jsem se zhluboka nadechl, vypl motor a po vystoupení z auta jsem ho zamkl a znovu se nadechl. Stačilo pak jen pár kroků, abych mohl stanout u dveří, které v závěru otevřel a po vstupu je zase zavřel.

,,Yoongi, pojď sem," zvolal jsem do domu během toho, co jsem si sundaval boty. Trvalo to pak dvě minuty než skutečně došel a než mě stačil pozdravit jsem ho namáčknul na zeď, hleděl mu do očí a s úsměvem se pomalu přibližoval k jeho rtům.

Po otevření domovních dveří jsem očekával, že mě pozdraví a snad se zeptá, zda nepotřebují s něčím pomoc. Na to jsem měl nacvičená slova o odmítnutí, ale on řekl něco zcela jiné. Celý nesvůj jsem tak musel sejít schody, stanout v jeho blízkosti a s otázkou na jazyku čekal na možnost se zeptat. Ta nenastala. Namísto toho jsem byl přitlačen na zeď, uvězněn jeho tělem a blížící tváří k té mé. Byl to onen moment, na který jsem čekal, který tak moc v hlouby duše chtěl, ale i tak udělal něco jiné. Odstrčil ho.

„Prosím, ne!"