𝙄 𝙇𝘰𝘷𝘦 𝙔𝘰𝘶, 𝙃𝘺𝘶𝘯𝘨 [𝚢𝚘𝚘𝚗𝚔𝚘𝚘𝚔]

★26★

Jako klubko jsem se sesunul na zem, nohy přitáhl k tělu a štípl do ruky, abych si ověřil zda je to sen nebo ne. Uvědomění, že je to skutečnost a bráška nyní nade mnou stojí zcela zmatený, mě dovedlo k slzám. Jedna má část říkala, ať si to nechám vysvětlit, ale ta druhá silně odstrkovala bráškovo tělo z mého dosahu. Též nade mnou vítězila. Dokola jsem opakoval, aby se mě nedotýkal, neboť to bolelo. Bolelo mě si myslet, že to jen zkouší a snad se mi snaží vrátit pocity, jenž jsem v sobě uzamkl. A nakonec jsem se zvedl, utekl do pokoje, kdy na schodech klopýtl a narazil si koleno. Nic z toho mě však nezastavilo od toho, abych vlastním tělem bránil dveře a křičel, ať jde pryč.

Sobecká mysl měla ještě sobečtější činy a v daný okamžik jsem vůbec neuvažoval nad tím, jak to vnímá bráška. Myslel jsem jenom na malou odřeninu na mém kolenu a rudé stopy kolem, ignoroval jsem fakt, že je za dveřmi a nekryje své pocity. Oba jsme v tento moment byli zničeni a to jenom kvůli mně. Vzdal jsem to. S námahou se zvedl, dveře otevřel a se slovy omluv se namáčkl na bráškovo tělo, neboť jsem byl opravdu hrozný.

S mírným úsměvem a se slovy, že je vše v pořádku jsem nechtěl, aby se nadále omlouval. Přeci jen jsem jeho chování v tuto chvíli chápal. On byl ten co se mi vyznal a jistě trpěl, neboť čin nebo jakákoliv slova z mé strany nepřicházela. Já byl ten který mlčel, každou příležitost zahodil a pokud o něčem mluvil, tak to bylo jiné téma. Vinen z této situace jsem byl já. Já mohl za to, že nyní plakal, odháněl mě pryč a nyní se omlouval. Já byl ten jež mu od jeho vyznání způsobil bolest. On nebyl ten, kdo se musel omlouvat, ale já ano.

Stačilo se tak mírně odtáhnout, vzít jeho bradu mezi dva prsty a pozvednout jeho hlavu, abychom si hleděli do očí. Palcem na druhé ruce jsem setřel jeho zbylé slzy a věděl jsem, že pokud ten krok neučiním teď, tak už nikdy, neboť bych už jistě neměl příležitost a ani šanci. A já se rozhodl. S vyslovením omluvy jsem se k němu nahnul, přivřel oči a uskutečnil první krok. Své rty jsem tak spojil s jeho v jemný polibek, do kterého jsem dal všechny své city, aby věděl, že ty jeho jsou z mé strany opětované.

Stál jsem jako přikovaný. Sotva vnímající onen pocit a z očima dokořán to celé pokazil. Svůj první polibek jsem pokazil. I tak jsem více než to vnímal jeho rty na mých, dech, jenž se mísil s mým a dotek, který mi nedovoloval utéct. Až když se sám odtáhl, aby se nadechl, dovolil i mě příjem kyslíku, a pak ze širokým úsměvem přišel nečekaný dotaz. V pořádku? Úsměv na jeho tváři pohasl, když jsem zavrávoral dozadu a měl co dělat, abych neupadl. Nakonec jsem se na nohou udržel jen díky němu, ale ani to nevyvrátilo onen fakt, že jsem ve vnitru zkolaboval. Kontrolky blikaly, mé nohy se třásly a hlas si dal dovolenou.

„T-takže, t-to c-cítíš, s-stejně?" šeptal jsem a doufal, že se nepřeslechnu. Přeci jen mé srdce tlouklo, tak nahlas, že jsem přeslechl i oslovení. Nic se nezměnilo ani ve chvíli, kdy mě dovedl do pokoje, posadil na postel a s chycením mých dlaní, potvrdil, co jsem si myslel. V onom okamžení jsem se na novo rozplakal, schoulil do jeho náruče a doufal, že se nikdy neprobudím.

Opět plakal, avšak nyní štěstím. Yoongiho jsem pevně drtil ve své náruči a věnoval mu několik polibků do vlasů. Na mé tváři byl pak úsměv, neboť jsem měl možnost být opět šťastný. Oba jsme měli tu možnost a já to v žádném případě nechtěl pokazit a už vůbec ne zničit. Zničit to co se vybudovalo a stalo se tak pevným poutem, které jsme ani jeden nechtěli přetrhnout. Bylo mi jasné, že pokud by se ono pouto přetrhlo, tak by to byl konec. Oba bychom ztratili toho druhého a to ani jeden z nás nechtěl. V žádném případě.

,,Neplakej, Yoongie, od teď žádné slzy, neboť již nebude důvod. Miluji tě a omlouvám se, že mi trvalo než jsem si to uvědomil. Byl jsem hlupák a za to se omlouvám," řekl jsem mu, oba nás položil do lehu a hladil ho po zádech, abych jeho pláč brzy uklidnil. V duchu jsem mu slíbil, že mu již nedám důvod ke smutku a k pláči. Pokud by však plakal tak jedině štěstím, neboť to jediné jsem mu dovolit mohl. ,,Máš dokonalé rtíky. S mým je znovu okusit?"

Nad prostou otázkou, jenž byla vyslovena, se mé tváře více zbarvili do ruda, ale i tak jsem zvedl hlavu, abych pocítil jeho rty též. Bylo to jako položit kovovou sponu na magnet. I ona se dokázala okamžitě spojit s magnetem a z těží odtrhnout. V ten okamžik jsem již oči přivřel, užíval si onen moment a hlavně, když jsem pocítil jak bráška stiskává můj ret mezi zuby. Cudné polibky se změnily v něco víc a já to pocítil z jeho jazykem v mé puse. Celý svět mi náhle ukázal jiný směr nudného života, jiný způsob jeho prožití, jenž musel být narušen. Nejenom kvůli odtažení a nabrání dechu, ale i trapnou chvíli, kdy jsme oba pocítili, že jsem opět vzrušen.

Hanba mi nedovolila pokračovat a z velkou hrstí studu jsem do brášky strčil, aby padl po mém boku. S dlaně před obličej jsem následně ze sebe udělal klubko, jenž se této situaci mohlo jenom smát. I přesto, že on na to nic neříkal a naopak se snažil opět ukořistit na mých rtech. To se mu ovšem nemohlo povést. Ne, když jsem se ze stálým smíchem zvedl a i přes bolavé koleno rozběhl, aby to neměl zadarmo. Pokud něco chtěl, musel si to chytit, jako správná šelma.

S širokým úsměvem jsem opustil jeho pokoj a rozběhl se za ním. Bylo to dětinské, avšak zábavné. Oba jsme byly v určitém problému, ale mou výhodou bylo, že já se zvládl ovládat, a tak se nemohlo stát, že by se stalo něco víc. Přeci jen jsme oba byly na začátku a já spěchat nechtěl. Na nic. Já ovšem sobec nebyl, a tak chtěl pomoc aspoň jemu. Nemohl jsem však popírat fakt, že bych ho nejraději viděl, jak se naposledy uspokojuje sám. Tato myšlenka mě pak dovedla k tomu, že ho nechám. Nechám ho se naposledy sám uspokojit zatímco já ho budu sledovat.

Yoongiho jsem nakonec dohnal v kuchyni, kde ho k sobě otočil zády a nechal ho, aby se rukama zapřel o linku. Bez čekání zamířila jedna má ruka pod jeho kalhoty a boxerky, abych mohl uchopit jeho úd a pomalu začal pumpovat. Druhá ruka pak byla na jeho hrudi a tiskla ho na sebe. Jeho vzdechy pak byly rajskou hudbou pro mé uši a pokaždé co vyslovil mé jméno či prosbu, jsem se usmál a věnoval mu polibek na krk.

V momentě kdy se blížil k vrcholu jsem však přestal, ruku vyndal a nakonec ho vzal do náruče abych s ním zamířit do ložnice. Po celou dobu na mě nechápavě koukal a nic se na tom nezměnilo ani ve chvíli, kdy jsem ho položil na postel. Sám jsem ulehl vedle něj na bok a rukou si podepřel hlavu. Pak už pouze stačilo pohladit jeho tvářičku a dát mu jasné pokyny. ,,Dnes se naposledy uspokojíš ty sám a já tě budu pozorovat zlatíčko. Ukaž mi tedy, jak krásně jsi se za mými zády uspokojoval."