𝙄 𝙇𝘰𝘷𝘦 𝙔𝘰𝘶, 𝙃𝘺𝘶𝘯𝘨 [𝚢𝚘𝚘𝚗𝚔𝚘𝚘𝚔]

★13★

Venku jsme strávily něco přes dvě hodiny a já se naučil základy lyžování. Narozdíl od brášky jsem byl jako na jehlách, neboť jsem měl strach. Jak z pádu, tak ze selhání, a proto byl rád, když byl konec a já mohl dojít na pokoj. Vše ze mě ihned padlo a já na to do měkkých peřin. Cítil jsem každou kost v těle a doufal, že mi nyní bráška dá pohov a nebude se mi jen smát za zády. Nakonec to tak dopadlo. Smích upadl, bylo slyšet jak se pohybuje po místnosti a následně zavření dveří od koupelny. Držený vzduch v plicích jsem pustil, otočil se na záda a cítil další nával úlevy, neboť můj bráška byl mimo můj dosah a já mohl nechat svou mysl pracovat.

„Co se to se mnou děje," tichý šepot. Nic více než pár slov, jenž mě dovedli ke vzpomínkám. Drobné momenty, které se udály a donutily mé tváře změnit barvu na rudo. Nebyla to jen náhoda, když jsem sledoval jeho lýtka, stehna, zadek i záda. Vše proto, aby mě hryzala otázka zda můj bráška dělá dřepy. Zeptat jsem se nedokázal, pouze pevně sevřít víčka a doufat že se dnes již nic více nestane.

S úsměvem na tváři a broukající písně, jsem stál ve sprchovém koutu a nechal kapky teplé vody dopadat na mé tělo. Myšlenkami jsem byl u dnešního dne a musel uznat, že se mi výběr aktivit vydařil. Zítřek měl být opakem. Zítra žádné aktivity v plánu nebyly, nýbrž místo nich měl následovat den plný odpočinku. Ovšem pro mě to znamenalo vyčištění hlavy od starostí.

Když jsem byl umytý, tak jsem sprchu vypnul, popadnul ručník a do sucha se utřel. Ručník jsem si pak omotal kolem pasu, opustil koupelnu a přešel jsem ke skříni, ze které vyndal čisté oblečení.

,,Dojdu pro večeři," sdělil jsem mu během oblékání, a poté se na něj s úsměvem otočil.

„Dobře, když mě budeš hledat, budu tady!" poznamenal jsem a rázem zaslechl jak dveře padají do pantů. Byl to ten okamžik, kdy jsem se vyšvihl do sedu a začal svlékat. Jednu, druhou a následně poslední vrstvu, abych skončil pouze v boxerkách a tričku. Vše to bylo lehké, ale taky propocené a napnuté. Právě pot byl to, co mě zužovalo, ale vidina sprchy daleká. Bylo to jen pár kroků, ale i tak se zvednout nebylo jednoduché, zvláště, když kolem dokola byla cítit osobitá vůně mého brášky a já pocítil, že je látka hned o číslo menší. Povzdech mě pak zachránit nemohl, jen úplné svlečení a přejití do koupelny, kde jsem skutečně chtěl na sebe pustit studenou sprchu.

Slzy mi tekly po tváři a já náhle nevnímal nic jiné, než rudé skvrny. Drobné mapky, jenž mi připomínali, že nic není až tak hezké, zvláště s vidinou brášky na místech, kde bych o něm myslet neměl. Stud mě tak popoháněl k otočení kohoutku a snědení ořechů, aby byl ode mě klid, namísto toho jsem však opakoval to jisté, co již tohoto dne. Opětovný pohled na můj klín, jisté myšlenky a doteky mě velice rychle dovedli k vrcholu, kdy jsem se i co nejrychleji opláchl. Pak už jsem jen s ručníkem kolem těla letěl k posteli, a tak tak s otevřením dveří padl do měkkého.

„Nemám hlad," poznamenal jsem a tím si vysloužil jeho znepokojený výraz. Ne jen proto, že jsem ten hlad musel mít, ale taky proto, že jsem to mohl říct narovinu a on se nemusel vláčet s takovým množstvím. Avšak já si to uvědomil, až nyní. V okamžení, kdy jsem rozhodně nechtěl sedět v jeho přítomnosti. Bylo to bezpečností opatření před přírodní katastrofou.

,,Tak já ti to nechám na lince," sdělil jsem mu a po jeho přikývnutí jsem se vydal do kuchyně, kde jsem si jídlo nandal do misky a zbytek nechal na lince. Ke stolu jsem pak usedl sám. Bylo to po hodně dlouhé době, kdy jsem jedl sám. Má hlava pak byla plná myšlenek a starostí o Yoongiho. Připadal mi nějaký divný. Tedy spíše jeho chování. Nevěděl jsem, co mu může být a co je důvodem a abych to zjistil, tak jsem se ho musel zeptat.

,,Yoongi, pojď sem prosím," zvolal jsem a a netrpělivě čekal na jeho příchod.

Se střídavým pohledem z lůžka pode mnou a zdí za mnou jsem si mohl pouze povzdechnout. Nemělo ceny se nijak dohadovat a snad i proto jsem se zvedl, loudavě došel k němu a dlaně spjal před klínem. Bylo to jenom drobné opatření neboť jenom z pohledu jsem pociťoval jak se můj klín napíná. Bylo mi mdlo. Zvláště, když vyslovil ona očekávaná slova o mém chování. Vyvracet mu to však bylo jako házet jehly do sena. Slova hovořila o tom jak je vše v pořádku, ale mluva těla byla na házených jehlách. Zvláště moje mimika, jenž při falešném úsměvu podléhala křeči. Následně jsem ji ovšem musel polevit, odsunout židli a se sklopenou hlavou se usadit naproti bráškovy, abych mu řekl část pravdy. Jako chlap chlapovi.

„Zdá se, že se mnou cloumá puberta a... Já nevím jak to říct," dlaněmi jsem mával zprava doleva a nakonec skončil u náznaku svého klína, který byl opět v pozoru. Ihned jsem zrudl, pohled sklopil a doufal, že mě po tomto nechá být a pochopí mnou naznačenou situaci. Jsem tedy v pubertě a jenom špatné otření značí problém v mých kalhotech. Pravda ovšem kvetla ve vidině mého brášky a to jsem nechtěl, aby věděl. „M-můžu jít?"

,,Jo, samozřejmě. Pokud musíš tak musíš," řekl jsem mu a on se s přikývnutím zvedl a odešel. Na mé tváři pak byl úsměv, neboť jsem byl rád, že se svěřil. Můj malý bráška dospívá. Bylo k neuvěření jak ten čas letěl. Připadalo mi to jako včera, když byl ještě malé miminko, které jsem hlídal každý den. Já, matka a moji nevlastní sourozenci. Při této myšlence jsem začal přemýšlet, co hyung a nuna asi teď dělají.

Hlavou mi projel nápad. Nápad je oba dva pozvat po našem návratu k nám domů. Yoongi bude jistě souhlasit, neboť i on by je rád uvidí. Nakonec jsem se s úsměvem zvedl, vzal misku a přešel ke dřezu, kde jí umyl. Poté jsem se vydal za Yoongim, abych ho se svým nápadem seznámil.

Žádná pomoc nebo vyčkání, až bráška odejde. Něčeho takového jsem se hned nemohl dočkat, zvláště, když už dneska neměl v plánu nikam jít. Nezbývalo mi tedy, než dnes snad už po čtvrté, ne-li více zalézti do koupelny a svléct se. V okamžení jsem pustil studenou vodu a nechal ji téct po mém naběhnutém klíně, jenž neskutečně bolel. Ani trochu to nebylo něco příjemného, za to mnohem bezpečnější, než se udělat s bráškovým jménem na jazyku. Takto jsem byl do dvou minut venku, s ručníkem kolem těla, ale bez spodků, a proto jsem musel ven, kde se ihned střetl s bráškou. Usmívající od ucha k uchu hovořil o plánech, které jsem nevnímal. Mou pozornost si braly jeho rty. Jeho plné rty, jenž mě nabádaly k polibku.

„Jo, zní to fajn," přitakal jsem, i když jsem neměl potuchy o čem mluví. Ani v okamžení, kdy mi naznačoval mé problémy. V tom okamžení jsem zrudl, udeřil ho do hrudi a strkal ze svého dosahu, zatím co se mi smál. Tato vtipná idylka skončila stejně rychle jako začalo a to nežádaným zvukem.