𝙄 𝙇𝘰𝘷𝘦 𝙔𝘰𝘶, 𝙃𝘺𝘶𝘯𝘨 [𝚢𝚘𝚘𝚗𝚔𝚘𝚘𝚔]

★7★

Zbytek předešlého dne utekl jako voda a byl tu další den. Pro mě to byl den, kdy učím a pro Yoongiho zase den, kdy se učí. Během dne byl Yoongi zamlklý a skrčený ve své lavici. Věděl jsem, že ho něco trápí a bylo mi jasné, že jde o kolektiv. O jeho pár spolužáků, kteří mu včera dali na skříňku onen vzkaz a kteří měli být dnes hodinu po škole. Nyní nás však čekala opět poslední hodina. Tedy spíš Yoongi měl poslední hodinu. No a pak jsem tu byl já. Já měl ještě dvě hodiny, které jsem musel odučit. Byl jsem tak Taemu velice vděčný za to, že Yoongiho vyzvedne a vezme domů. Bylo hezké vidět, že ho má Tae rád.

,,Tak jo a poslední slohovou práci nám přečte Min Yoongi," řekl jsem, zvedl hlavu a s úsměvem na něj pohlédl. Yoongi se se sklopenou hlavou zvedl a pomalými kroky došel před tabuli. Jeho zničený pohled, který mi věnoval značil jedno. Prosil mě o to, abych si to rozmyslel a poslal ho si sednout. Ovšem já nemohl. Každý svou práci přečetl a já nemohl nadržovat. Nikomu. Povzbudivě jsem se tak usmál a pokynul mu, aby začal.

Říkal jsem slovo od slova jako naučenou básničku, i když jsem si pomáhal internetem. Popisoval jsem nestranou osobu, jenž má srdce na pravém místě a i když občas působí domýšlivě, rozhodně taková není. Opravdu málo kdo by v tom našel spojení s bráškou a kdybych si mohl tipnout, řekl bych pouze maminčino jméno. Snad i proto jsem byl rád, když mi třída zatleskala, bráška napsal známku a poslal sednout. Pak už zbývalo jen pár minut do ukončení hodiny, kdy jsem si myslel, že nic horšího přít nemůže. To jsem se, ale zmýlil. Nebýt brášku jako ochránce, dělalo ze mě snadný cíl a každý to chtěl využít.

„Nemysli si, že ti to projde! Práskače zde nestrpíme!" zaslechl jsem za svými zády, když jsem zavíral skříňku a jen co se otočil, dostal jednu přes tvář. Ihned jsem se ocitl na zadku, se slzami na krajích a výsměchem nad hlavou. Odešli ze zvoněním a já musel vstát taky. Jednak proto, aby mě zde nikdo nenašel a na druhou, aby Taehyung nesupil. I tak supil. Vyčetl mi mou pomalost a na to, že jsem dostal facku odvětil, že to je ještě málo. V ten okamžik jsem se opravdu bál, nejvíc, když mě schválně štípl do nohy, aby se tam objevil rudý flek.

Dát těm neřádům hodinu po škole byl i trest pro mě. Místo toho abych se připravoval na mou poslední hodinu, tak jsem musel hlídat bandu usmrkanců, kteří si mysleli, že jsou něco víc, než jiní. Nejsou a ani nebudou. V duchu jsem si pak slíbil, že pokud se to bude opakovat, tak promluvím s jejich rodiči, neboť nenechám nikoho, aby někomu ubližoval a už vůbec ne slabším. Myšlenkami jsem po chvíli zabloudil k něčemu příjemnému. Vzpomněl jsem si na Yoongiho práci a musel jsem se usmát. Mohl jsem sice jen hádat o kom psal, avšak já doufal, že je to někdo blízký.

S pohledem z okna jsem pak myslel na svého milého a na Yoongiho. Yoongiho smutek jsem chápal. Slova nevlastní bratr jenž byly na lísku byly sice pravdivá, ale já a Yoongi jsme věděli své. Matka nám vždy říkala, že nezáleží na tom čí jsme nebo na tom kdo jsme. Záleží pouze na tom, že jsme a vždycky budem jedna rodina. Bez rozdílů. Sama pak význam nevlastní bratr či nevlastní sestra nebo dokonce nevlastní matka nikdy nepoužila. Mluvila pouze ve významu vlastní a to bylo to nejlepší. Mohl jsem tak každý den s úsměvem říct, že mám ty nejlepší vlastní sourozence, které jsem mohl mít. Také jsem myslel na to, co asi dělá můj milý a malý bráška.

Cesta domů byla tichá, více než bych si kdy přál neboť to neznamenalo nic dobré. A to jsem si ověřil i ve chvíli, kdy zaparkoval a beze slov vystoupil. Jako střela jsem v ten okamžik běžel k domu, ale brzy narazil do zavřených dveří, kdy jsem klíče nechal v autě. Nezbývalo mi než po nich sjet dolů, chránit si hlavu a prosit o to, aby mi neubližoval. Zvláště v okamžení, kdy dveře otevřel, rozhlédl se a následně mě čapl za vlasy. Vlekl mě pouze na chodbu, zde se mnou praštil o zem, zavřel dveře a jedním krokem byl nade mnou. Dokola opakoval, že jsem nikdo a jenom překážka v jeho perfektním životu. Utvrzoval mi to pohlavky, fackami i štípanci. Vše proto, abych se mu klidil z cesty a nejlépe, co nejdál od brášky.

„Jestli o tomto jenom cekneš, tak teprve zažiješ teror, to ti slibuji!" a mě nezbývalo než zběsile přikyvovat. Slovo bát se bylo slabé proti tomu, co jsem pociťoval a když se odtáhl, zůstal zarytě sedět neboť mé věci byli stále v autě. Odvaha si pak o ně říct odešla do jiného domu a já tak se slzami v očích zmizel v pokoji, kde jsem se schoval pod postel. Rozhodně jsem neměl v plánu vyjít, ne dříve než se bráška vrátí. Též jsem musel vymyslet, co mu řeknu, tedy pokud to Taehyung neudělá za mě.

Poslední hodina utekla velmi rychle a než jsem se nadál, tak skončila úplně a zatímco žáci utíkali s křikem ke skříňkám, tak já šel do svého kabinetu, kde jsem si pobral své věci a následně kabinet opustil. Už jsem se těšil domů, ale než jsem stačil budovu vůbec opustit, tak mě zastavil ředitel. Divil jsem se co potřebuje, avšak po jeho slovech, abych mu vysvětlil důvod, proč jsem nechal partu kluků po škole mě uklidnil. Bál jsem se, že půjde o něco vážného. Ne že by tedy nešlo, ale rozhodně to nebylo až tak vážné.

Stačilo pak jen pár minut na to, abych mu vše vysvětlil a když z něj po povzdechnutí vyšla rekce, tak jsme se rozloučili a já mohl budovu konečně opustit. Už jsem se po dnešním vyčerpávajícím dnu viděl doma, ale to by mi nesměla přijít zpráva od Taeho. Prosba o to, abych nakoupil, mě moc nepotěšila, avšak on byl nyní s Yoongim a já nechtěl, aby ho nechal samotného. Nezbývalo mi tak, než si povzdechnout a na onen nákup skutečně zajed. V hlavě jsem pak přemýšlel nad tím, co ti dva asi dělají.

„Dochází ti, že tě pod tou postelí nikdo nezachrání?" hlas, který jsem ani náhodou nechtěl slyšet byl blíže, než kdy dřív. K tomu všemu tu bráška stále nebyl a ještě dlouho být neměl. Ten parchant ho poslal nakoupit, i přesto, že to mohl udělat sám. Vzlyky jsem už dávno netišil, naopak je utnul zcela a jenom čekal, kdy mě čapne a opět zmlátí. Nebo něco horšího. To jsem mohl čekat přesně v okamžení, kdy obešel postel, klekl si a než jsem se nadál, táhl mě za nohu ven. Jeho pobavený výraz mě nutil sebou šít, kopat i křičet. Vše proto, abych se od něj dostal. Co nejdál a co nejdříve. „Co kdybychom Jeonggukovi ukázali jak to bylo? Že ses vůbec nebál, ale na férovou toužil, abych tě ohnul? Hm?"

Můj křik stupňoval. Zvláště v okamžení, kdy mi začal stahovat kalhoty a já se nemohl ani pohnout. Někde v rohu jsem viděl i stín, drobný pohyb jakoby ducha mé maminky, jenž doufala, že tato stvůra co nejdřív vypadne od jejího syna. Nemyslel jsem tím jen sebe, ale i brášku. Hlavně brášku. Chvilka nepozornosti stačila k tomu, abych ho kousl do ruky a následně se sápal pryč. Co nejrychleji a bez úspěchu. Dveře zamknul.

Nohy mě po dnešku boleli a já byl rád za to, že konečně jedu domů. Těšil jsem se na masáž od mého přítele a na společnou zábavu s Yoongim. Už nyní jsem přemýšlel nad tím, co podnikneme a v hlavě se mi zrodil první nápad. Brusle. Na bruslích jsem nebyl už dlouho a Yoongi určitě také ne. Velice jsem se proto těšil na tento zbytek dne a o dost víc, když jsem zaparkoval před naším domem, vystoupil z auta a po zamčení došel ke dveřím.

,,Jsem doma lásko!" zvolal jsem po zavření dveří a následně si zul dveře. Sám jsem pak chtěl jít do obýváku, avšak hluk vycházející z prvního patra, mě donutil vyjít schody, stanout u Yoongiho pokoje a pomalu otevřít dveře. Když jsem tak učinil, tak mě málem kleplo. Nemohl jsem uvěřit tomu co vidím. Yoongi a můj přítel leželi na zemi skoro nazí a Yoongi? Yoongi mu seděl na břiše. Byly to pak zděšené pohledy obou dvou, když si mě všimli a já nevěděl co dělat. Vlastně ano. Nevěřit tomu co zde vidím a křičet.

,,Co se to tady sakra děje?!"