𝙄 𝙇𝘰𝘷𝘦 𝙔𝘰𝘶, 𝙃𝘺𝘶𝘯𝘨 [𝚢𝚘𝚘𝚗𝚔𝚘𝚘𝚔]

★21★

Uplynula hodina od momentu, kdy byl hyungem Taehyung vyhozen a on i nuna se odebrali s dětmi na čerství vzduch, zatím co já seděl po bráškově boku. Podával jsem mu kapesníky, aby se měl kam vysmrkat či utřít slzy. Zároveň jsem mu podával led, neboť mu ten hajz ublížil. Jak sám řekl, uhodil ho, strčil do něj a následně se udeřil o noční stolek. Bráška měl jediné štěstí, že to nebylo nic vážné. I tak mi ho bylo moc lito. Nic takového si nezasloužil a vše to bylo jen kvůli jeho sobeckému příteli. Ex příteli.

„Nechceš ještě něco přinést?" optal jsem se neboť se mi ona vidina zničeného brášky nelíbila. A ani nutnost mu odpovídat na dotazy, které měly jasnou odpověď. Vše, co bylo tak spjaté s Kim Taehyunem jsem házel za hlavu a v pevném objetí doufal, že bráška najde lepších myšlenek. Třeba na mě.

,,P-rom-iň, že js-em byl tak bl-bý," vzlykl jsem a Yoongiho drtil v pevném objetí. Litoval jsem toho, že jsem byl tak naivní a věřil, že se změní. Nezměnil se. Byl stejný a já litoval toho, že jsem mu odpustil. Byl jsem idiot a blázen, který se zamiloval do někoho, kdo je schopný někoho zneužít jen proto, aby se ho zbavil. Musel jsem si tak slíbit, že už nebudu naivní a nikomu nedovolím, aby jakkoliv ublížil někomu z mé rodiny.

Trvalo několik minut než jsem se uklidnil a s příchodem hyunga a nuny se odtáhl. Své slzy jsem setřel a pohlédl na lidi, kteří mi takto jistě nikdy neublíží. S mírným úsměvem jsem jim poděkoval za to, že zde jsou a doufal, že ještě budou. Hyung pak přišel s návrhem si zajít do baru a já pouze přikývl.

Nuna právě stála v koupelně před zrcadlem a hyung si vybíral košili, když jsem stál na prahu dveří s caparty za zády a bráškou před sebou. Hyungův návrh byl super, ovšem pro mě jako neplnoletého ničím. Bez jediného slova jsem se ujal hlídání, kdy jsem doufal, že ti tři si to užijí. A hlavně bráška. Vyčítavě shlížel do mé tváře, pod jeho dotykem na dlani se má kůže zbarvovala a na jeho slova jsem pouze kroutil hlavou. Nelíbilo se mu, že bych tu měl zůstat s malými jen já, náhle s toho chtěl vybruslit, ale neměl šanci. Ne, když jsem ho přesvědčil, že to zvládnu. Též jsem si v hlavě spřádal plán, že když je nyní pole volné, tak toho můžu náležitě využít po hyungově a nunině odjezdu. Ne, že bych se jich chtěl zbavit.

Nakonec přeci jen poslušně všichni odešli a já s malými osaměl, rozhodně to však nebylo tiché. Náhle to byl hlas přes hlas, kdy skandovali aktivity, jenž chtěli podnikat a já nevěděl, co dřív, aby nebyli smutní. Též toho času nijak nebylo, i když jsem ho nyní určoval já. Dávalo mi to velkou výhodu.

„Takže na schovávanou?"

,,Ještě tě to bolí?" zeptala se mě starostlivě nuna a já jen zavrtěl hlavou a mírně se usmál. Byl to chabý úsměv, avšak i tak tam byl. Nuna s hyungem pak začali mluvit o tom, jak moc se v Taem spletli a já? Já k tomu nic neměl, neboť nebylo co. Sám jsem se v něm spletl a bylo by velmi naivní a hloupé ho nyní bránit i přesto jak moc to bolelo. Mé srdce bylo zlomené a já se cítil nejen zrazen, ale také podveden i když mě vlastně nepodvedl. Přesto se o to ovšem pokusil.

V tichosti a bez jakýchkoliv slov jsem šel mezi nimi dokud jsme nedošli do baru. Zde jsme se usadili ke stolu a já pouze naslouchal jejich debatě. Tedy do doby dokud na mě hyung nepohlédl a nesjel mě pohledem. Následně se usmál a z jeho úst vypadl návrh, jenž jsem ani za mák nečekal, avšak v tuto chvíli to neznělo ani trošku špatně.

„Před pikolou za pikolou, nikdo nesmí stát nebo nebudu hrát! Už jdu!" křičel jsem a na patě se otočil, abych si ověřil, že tu nikdo není. A skutečně, že nebyl. Krok po kroku jsem nakročoval, rozhlížel se v okruhu metru a snažil se vybavit všechny skulinky, kde se jejich drobná těla mohla uchýlit. A snad i proto jsem jako první skončil v ložnici, kde se položil na zem a šmátral pod postel, kde bylo jen prachu a pavučin. Žádné nezbedné dítko, které by se začalo smát. Zklamaně jsem se zvedl, prošel ještě kouty, rozevřel skříň a nakonec za sebou zavřel, aby nemohli přebíhat.

Mým druhým typem byla koupelna, tu jsem však pouze jen otevřel a zas mohl zavřít neboť míst ke skrytí, tam příliš nebylo. Obývák a kuchyň jsem si schválně nechával na konec, neboť to byl můj hlavní typ. Minutu za minutou jsem stál na chodbě, naslouchal tichu a až když se ozval podezřelý zvuk, vletěl dovnitř, abych našel vyniká zvuku.

„Deset, dvacet noha za křeslem!"

Čas v baru rychle utíkal a než jsme se nadáli, tak se pomalu blížila šestá hodina. Byl tak čas zaplatit, zvednout se a opustit bar. Pomalou chůzí jsme tak mířili domů a po celou cestu si povídali. Nuna a hyung byly narozdíl ode mě v náladě, neboť toho kromě mě vypili více než já. Přestože já měl velký důvod pít až do němoty, tak se tak nestalo. I tak jsem se s těma dvouma bavil a přišel tak na jiné myšlenky.

,,Doufám, že je Yoongi v celku. O prcky strach nemám, ale o Yoongiho ano," pronesl jsem, načež jsme všichni propukli v záchvat smíchu, se kterým jsme nakonec došli před dům. Po otevření dveří jsme pak vstoupili a po zavření dveří naslouchali tichu, který přerušili kroky mířící k nám.

Najít ty dva nakonec nebylo tak lehké, jak se zprvu jevilo. Vyzráli nade mnou, když si našli své vlastní pukliny a až slova vzdání je donutila vylézt ven. Vesele pak skákaly po mém boku a opakovali básničky, jenž sem tam nedávaly smysl. Nakonec mě dotáhly do mého pokoje a zde jsme se usadili na zem, hned po zapnutí malé televize. Kanál po kanálu se měnil, dokud se vše nezbarvilo do veselých barviček a oba tleskly, když na scénu přišel hnědý medvěd a v závěru druhý. Pointu této pohádky jsem ztratil hned na začátku, ale byl odhodlaný to vydržet, dlouhé hodiny.

Až do zaslechnutí zámku, kdy jsem na nohách byl do minuty a běžel k hlavním dveřím. Zde jsem se však velice rychle zarazil, neboť nuna ani hyung na tom moc dobře nevypadali. Naopak jako by potřebovali pořádnou dávku studené sprchy a přesně tam byli posláni. Stejně jako malý zpět do pokoje, aby se na to nemuseli dívat. Na chodbě jsem pak s bráškou velice rychle osaměl, prohlédl si ho od shora dolů a zahnal všechny myšlenky. Bylo to neskutečně drzé a brzo na to, abych něco začínal. Stále jsem byl jen ten malý bratr.

„Půjdeme udělat něco k jídlu, ne?"