𝙄 𝙇𝘰𝘷𝘦 𝙔𝘰𝘶, 𝙃𝘺𝘶𝘯𝘨 [𝚢𝚘𝚘𝚗𝚔𝚘𝚘𝚔]

★6★

„Děje se něco?" věta, jenž od rána padla tolikrát, že jsem to ani nepočítal. Bezpochyby jsem chápal, že se o mě bráška bojí, ale neměl důvod. Tedy pokud neměl v plánu mě nechat napospas jeho supícímu příteli, který raději než se na mě koukat, před pěti minutami práskl dveřmi. Já od té doby zarytě hypnotizoval hrnek a doufal, že čas odchodu nikdy nenastane. Avšak jsem se zmýlil. Měl jsem posledních pár minut na pobrání věcí a odebrání k autu. Zda to bylo výhoda, že jsem měl nastoupit na bráškovu školu, mi bylo neznámé. Stejně jako být někdo nový.

„Co když budu terčem?" optal jsem se poté, co jsme zastavili a já uviděl všechny ty tváře. Lidi, s kterými jsem se měl střetávat na chodbě, ale z částí i ve třídě. Donutilo mě se to po sedačce posunout níže, zaniknout a více nevylézt. Tak silný byl můj strach, i když po mém boku byl bráška.

,,Gi, nemusíš se bát. Budeš v mojí třídě a když budeš něco potřebovat, tak za mnou přijdeš. Víš přeci, že jsem tu vždycky pro tebe a to se nikdy nezmění," ujistil jsem ho s úsměvem a následně jsme společně vystoupili z auta, které jsem zamkl. Naše kroky pak mířili do budovy školy, kde jsem mu ukázal šatny a poté ho vedl do ředitelny, kde měl dostat klíč od skříňky a rozvrh hodin.

,,Sledují mě Gukie. Sledují mě a smějí se mi," řekl Yoongi a smutně sklopil hlavu, když jsme došli před dveře ředitelny.

,,Nevšímej si jich. Dýchej a mysli jen na to dobré. Já teď musím jít do kabinetu, abych se připravil na hodinu, takže se uvidíme ve třídě ano?" usmál jsem se na něj a než jsme se rozdělili, tak jsem z kapsy vytáhl papírek, kde bylo napsáno, do které má jít třídy.

Pouze povzdech se ze mě dral, když se mi bráška ztratil z dohledu a mě nezbývalo, abych činil. S těží našel svou skříňku, která zela prázdnotou, avšak já zatím toho nic moc neměl. Mohl jsem ji proto jen opět zavřít, přitáhnout jediné desky k tělu a stanout před tabulí, jenž ukazovala, kde co je. A já podle ní šel. Ignorující všechny kolem neboť jsme byl černá ovce v davu. Uvědomoval jsem si to minutu po minutě a hlavně v okamžení, kdy jsem stanul na prahu dveří a nevěděl, co dělat, když všichni na mě hleděli.

„Tak se aspoň posadíš, ne?" a já se skutečně posadil. Do krajní lavice, všem na očích, ale přitom z dosahu. Hlavu jsem klopil, dlaněmi objímal tělo a každou chvíli čekal zvonek. Jen proto, aby sem došel bráška a zachránil mě. I přesto, že jo nyní budu muset oslovovat jako učitele. Nemožné.

Se zvukem zvonku jsem vstoupil do třídy, pozdravil se se žáky a usedl za katedru. Po očku jsem pak během docházky vyhledal Yoongiho a když jsem ho spatřil, tak mu věnoval povzbudivý úsměv. Bylo vidět jak moc je nervózní a já se mu nedivil. Přeci jen je to pro něj úplně nové. Nová škola, nový spolužáci a nový učitelé. Bylo mi ho líto, neboť v posledních dnech to byly pro něj samé novinky.

,,Tak třído rád bych vám představil vašeho nového spolužáka Min Yoongiho. Jistě někteří z vás ví, že je to můj mladší bráška," řekl jsem s úsměvem. Moji žáci tuto informaci věděli, neboť byly dosti zvídavý a mně nedělalo problém mluvit o rodině. Ne jednou jsem prokecal celou hodinu. ,,Nicméně teď máme matiku, tak si vyndejde sešity a napíšeme si pár příkladů, ať mám nějaké známky a nemusím vás trápit."

Mlčel jsem. Po celou dobu jsem jen zarytě hleděl před sebe a po vyslovení posledních slov sebou trhl. S pod dlaní jsem otevřel sešit, vzal si propisku a zapisoval vše, co bráška diktoval. Pod každým příkladem jsem si i vynechal místo na počítání, a pak vyčkal na pokyn. Během toho vždy k tabuli vyvolal jednoho člověka a když jsem si nebyl z něčím jist, mohl se podívat. Nakonec jsem polovinu příkladů vypočítal sám, ale s tou druhou to aspoň dobře začal. K výsledkům jsem se pak nedostal buď kvůli drobné chybě či zaměnění čísla. I tak jsem byl na svůj výsledek hrdý a zlehka se usmál. Zvláště, když se zdálo, že si hned první den odnesu pěknou známku.

Po zazvonění má nálada klesla, bráška opustil třídu a já čekal, že se každou chvíli kolem me všichni seskupí jako supy. To se ale nestalo. Naopak stáli jen v dáli, tiše si šeptali a já netušil, co dělat. Nakonec jsem se zvedl, vyšel na chodbu a hledal toalety, kde se chtěl na chvíli zašít. Po zazvonění jsem však musel hned zpět, odsedět si další a další hodinu. Pohledem jsem přitom hypnotizoval hodiny, nebylo zde špatně, ale ani nejlépe.

Den utíkal velice rychle a já byl rád, že mám dnes celý den svou třídu. Byl jsem za to velmi vděčný kvůli Yoongimu, který mohl svůj první školní den trávit s člověkem, kterého zná. Byl jsem ovšem zvědavý, jak se popere se zítřkem, neboť s nimi mám pouze tři hodiny. Teď však můj školní den končil stejně jako jeho.

,,Nezapomeňte na domácí úkol. Do zítra chci vaše slohové práce o vašem vzoru. Každý si tak vyberte jednoho člověka, o kterém budete psát," řekl jsem a chvilku po mých slovech se ozval zvonek, po kterém si všichni sbalili věci a opustili třídu. Všichni kromě Yoongiho, který měl jet se mnou. ,,Jdu si vzít věci a jedem."

Přikývl jsem a sám se zvedl, abych došel ke své skříňce. Po vyprazdňující chodbě, kolem nespěchajících skupinek, až ke skříňce jenž byla dosti dlouho bez dozoru, aby se na ni objevil vzkaz. Ihned jsem ho strhl a namísto toho, abych si toho nevšímal, otevřel ho. Slzy mě ihned začaly tlačit do očí neboť jsem doufal, že nebude mít nikdo připomínky. Jak o tom, že jsem se přestěhoval, tak že je Gukie můj bráška a vlastně nevlastní. Vše jsem si ze skříňky vzal, rozběhl se k vchodovým dveřím a zde na něj čekal, abych mu papír strčil do ruky.

A skutečně tak udělal v okamžení, kdy ke mě došel, s širokým úsměvem, jenž opadl, když mě uviděl. Jen z pohledu bylo k přečtení, že se něco děje. Jeho výraz se pak nezměnil, když očima přelezl těch pár řádku. Jasná slova, která člověka nutila zatít pěst a slova nevšímej si toho, to nemohla zachránit. Ne, když jsem v tomto kolektivu měl přežít ještě pár ročníků. A slova s papíru mi zůstávala na mysli: Houby nevlastní bratr, ale štětka do postele.

,,Zítra si to s nimi vyřídím. Teď už pojď. Musíš mít hlad a já taky, tak co kdybychom si zajeli koupit pizzu?" zeptal jsem se ho s úsměvem a s pohledem na jeho tvář jsem čekal na odpověď. Ta přišla po chvíli v podobě mírného přikývnutí a my tak mohli společně zamířit k autu. Když jsme k němu pak přišli, tak jsme nastoupili, já nastartoval a mohli jsme vyjet.

,,Až dorazíme domů, tak nezapomeň na ten úkol," připomenul jsem mu a chvilkami ho po očku zkontroloval. Následně jsem se široce usmál a když byla červená, tak jsem na něj pohlédl. ,,Už víš o kom budeš psát?"

„Ne, nemám někoho, o kom bych mohl říct, že je můj vzor," poznamenal jsem ze sklopenou hlavou a přitom se nepatrně štípal do dlaně. Ihned se objevil drobný flíček jenž jsem kryl za dlouhým rukávem. Jen proto, abych vyvodil z hlavy horkost, která se tam usadila. Představa, že jsem chtěl psát o svém bráškovo mi naháněla slzy. Neměl jsem vzor a bráška mi byl nejblíž. S povzdechem jsem od něj odvrátil pohled, zadíval se z okna a vymýšlel jak to udělat. Rozhodně jsem nesměl jmenovat, vyčíst věci co by to prozradili a nakonec se odhodlal popsat naprosto neznámou osobu neboť to nemohlo být tolik podezřelé.

Když auto zastavilo, věděl jsem že je načase vylézt, dojít k okýnku a zažádat si o pizzu. Na malý moment mi na tváři hrál široký úsměv, ale po sléze si uvědomil, co mě čeká doma. V ten okamžik jsem si mohl hodit mincí, zda to je lepší v neznámém prostoru školy nebo u brášky. Všude byl někdo, kdo měl něco proti mě a já nechápal proč. Co dělám špatně?