𝙄 𝙇𝘰𝘷𝘦 𝙔𝘰𝘶, 𝙃𝘺𝘶𝘯𝘨 [𝚢𝚘𝚘𝚗𝚔𝚘𝚘𝚔]

★3★

Hra skončila remízou. A to jenom proto, že jsem se zcela nesoustředil, a tak ze začátku bráška vyhrával. Ovšem po chvíli mu to nedalo a nechal pár kol mě. I tak se atmosféra nijak nezměnila a já se bál, že tomu tak bude ještě dlouho. Na jeho pokyn jsem ho následoval do kuchyně, kde jsme si dali ještě večerní svačinku a byl čas spaní. Tedy já šel spát, brášku čekala ještě sprcha, kdy mě napřed doprovodil do pokoje a seděl na kraji postele do doby než se zdálo, že spím. Avšak já nespal. V hlavě jsem měl posledních pár dní a maminku. Hlavně ji a její slova předtím než se to vše stalo. To že byla nemocná jsme věděli dlouho, ale netušili, že to vše bude tak rychlé. Hřbetem dlaně jsem setřel slzy, dal si dlaň před ústa a tišil své vzlyky, když se zdálo, že bráška prochází kolem pokoje.

Obojí dveře nechal otevřené, a tak viděl sem a já zas do ložnice. Když jsme ještě hráli, nabídl mi abych spal s ním, ale já odmítl. Hlavně kvůli jeho příteli, jenž byl čmuchacím psem a já si byl jist, že by na to přišel. A pak mě roztrhal jako červa. Ne doslova, ale i tak jsem měl takové nedůvěřivé myšlenky, jenž mi pomohli pevně semknout víčka a usnout. Avšak jestli jsem si myslel, že můj spánek bude klidný, tak jsem se zmýlil. Probudil jsem se uprostřed tmy, ticha a durch mokrý, neboť jsem viděl maminku. Stála uprostřed domu, tancovala do rytmu hudby a natahovala ke mně ruku. Tiše přitom šeptala, abych šel za ní.

Strach ve mě byl z každým sebemenším zvukem a já doufal, že je to jen dřevo. Rupající a pracující dřevo jenž mi nemohlo nijak ublížit. Tedy pokud by na mě nespadla skříň. Ztěží jsem tričko přetáhl přes hlavu, zůstal jen v boxerkách a rozhodl se opět usnout. To se ale nestalo. Do větví blízkého stromu se opřel vítr a ty se nebezbečně blízko ochomýtaly kolem oken, až jsem strachy stanul na nohou. V jednom okamžení jsem stál na chladné podlaze, ale v tom druhém kráčel do vedlejšího pokoje, kde bezstarostně spal bráška. Místo po jeho boku bylo prázdné a já tak doufal, že mu má společnost nebude vadit. Aspoň jednu noc.

Po krásném klidném spánku jsem začal otvírat oči a když jsem tak učinil a rozkoukal se, tak se chtěl otočit na druhý bok, abych mohl pohlédnout na digitální hodiny. Když jsem tak učinil, tak jsem mohl spatřit, že zde nejsem sám. Byl tu Yoongi, který byl odkrytý a ruce měl na hrudi. Snad to bylo proto, aby se zahřál, neboť zde byl pouze v boxerkách. S úsměvem jsem ho tak pořádně přikryl věnoval mu pusu do vlasů. Po mém odtažení se pak mezi dveřmi objevil Tae, kterého jsem pozdravil hned poté, co jsem ho spatřil.

,,Jdu se nasnídat, a pak si půjdu lehnout," řekl tiše, načež já přikývl a jen co odešel jsem vstal, oblékl se a tiše opustil pokoj a zavřel dveře. Vše jsem dělal co nejtišeji, abych Yoongiho nevzbudil. Sám jsem pak zamířil do kuchyně, kde si již Tae dělal snídani. Jen co jsem k němu přešel, tak ho políbil a s úsměvem si kousek jeho snídaně uždibl.

,,Myslíš, že byses mohl jít vyspat do Yoongiho pokoje? Nechci ho budit," sdělil jsem mu a doufal, že bude souhlasit. Velkou úlevou mi pak bylo jeho přikývnutí, načež jsem ho s poděkováním objal.

Chlad objímal mé tělo neboť jsem byl více odhalený než zakrytý a k tomu jsem se neopovážil vlézt pod peřinu. Avšak chlad postupem ustoupil a to snad byl impuls otevřít jedno a následně druhé oko, abych zjistil, že bráška tady není. Zlámaně jsem se zvedl, i když jsem se po dlouhé době vyspal mnohem lépe než dřív. Tiše jsem se kradl s pokoje, abych se na chodbě střetl z Taehyungem jenž si mě projel pohledem od shora dolů. Bez jediného slova mě pak obešel, zavřel dveře a já přešel do svého pokoje. Z kufru jsem si hned vytáhl ponožky, tepláky a modrý svetr. Byl jednou z památek, co říkali, že vše je dobré a já se tomu snažil věřit. I v okamžení, kdy jsem scházel schody a stanul na prahu kuchyně, kde bráška snídal.

„O-omlouvám se," přerušil mě. Nebyl prý důvod omluv neboť můj strach chápal. S přikývnutím jsem se opovážil udělat krok, stanout u židle, kterou odsunul a usadil se. K nabízenému jídlu jsem se neměl, pouze si nalil čaj a rázem upil. Po očku jsem přitom sklouzl ke zdi, kde vysely hodiny a jasně mi říkali, že mě zítra čeká nástup na novou školu. Bál jsem se. Neměl jsem rád velký kolektiv a cizí lidi. Sála z nich aura jenž mě nutila zalézt do kouta a nikdy víc nevylézt. „Kde vůbec pracuješ?"

,,Učím tady na střední škole. Na té samé, na kterou jsem tě přihlásil," sdělil jsem mu a poté pokračoval. ,,Také bys měl vědět, že budu tvůj třídní učitel," dodal jsem s úsměvem a následně před něj jeho snídani více posunul. Chápal jsem ho, neboť chuť neměl a podle Jongila už dlouho moc nejí. Ovšem já se to rozhodl změnit. Změnit vše k lepšímu a to co nejdříve.

,,Musíš se najíst Yoongi. Zkus aspoň něco sníst a já zatím vymyslím nějaký plán a jelikož Tae bude spát, tak podnikneme něco jen my dva. Tak jako dřív. Co ty na to?"

„Dobře," přitakal jsem neboť jsem neměl výběru a pokud, tak můj výběr nebyl nijak pestrý. Byl to souhlas, falešné nadšení a dobrý pocit ze strany brášky. Pak tu byl nesouhlas, ignorace jeho návrhů a znepříjemnění jak mého, tak jeho života. To jsem ovšem v plánu neměl a pokud jsem si chtěl vybrat, tak něco mezi tím. Avšak nyní jsem musel přijat talíř, sníst aspoň část porce a tvářit se že je to dobré. Chutě jsem ve skutečnosti vůbec nevnímal a byl rád, když ode mě bráška vše sklidil. Nechal mi jenom hrnek, konvici a sladidla již jsem si vůbec nevšímal. Pouze svého hrnečku, kde pomalu tekutiny ubývalo.

Po dopití jsem se zvedl, rozešel tiše do pokoje a s bráškou za zády podle jeho rad se dal do vytahování věcí. Prázdné police skříně se náhle začali postupně plnit mým oblečením, police na stěnách zase osobními věcmi a na noční stolek vystavil pár fotek. Slzy mě opět štípaly, ale prostoru jsem jim nedal. Naopak se falešné usmál, oblékl podle bráškových rad a stanul na prahu jak mi řekl. Jen proto, abych na něj počkal a vyčkal si na jeho plán. Sám jsem nijak nechtěl, stačilo by mi si sednout někde v parku a plakat. V tichu za zpěvu ptáků se nejlépe plakalo.

,,Co kdybych ti ukázal město?" zeptal jsem se ho s úsměvem a když mírně přikývl, tak jsem se obul a společně jsme pak vyšli ven. Menší procházka uškodit nikdy nemohla a já doufal, že Yoongi přijde na jiné myšlenky. Tak moc jsem v to doufal. Chtěl jsem, aby na chvilku nemyslel na to špatné a zkusit myslet na něco hezkého. Ovšem já ho naprosto chápal. Matku měl moc rád a v posledních několika letech ji jako jediný dělal společnost. Moc bych si přál, aby zde nyní byla a s Yoongim mi pomohla.

,,Ty Yoongi, pokud nejsi připravený jít zítra do školy, tak já tě omluvím na tak dlouho, jak budeš potřebovat," sdělil jsem mu, když jsme stáli před budovou v níž jsem pracoval a která se měla stát jeho školou.

„Ne, v pořádku," poznamenal jsem, aby si nemyslel, že jsem až natolik neschopný. Naopak jsem doufal, že cizí kolektiv jenž nebude mít nic lepšího na práci než se mnou zabývat, mě přivede k jiným myšlenkám. Takým, kdy nebudu plakat ze ztráty maminky, ale posměšků na mou slabost. Rukávem jsem setřel slzy, jenž tu nebyly, pohlédl jsem na brášku a snažil se z jeho tváře něco vyčíst. Cokoli. Byl tam strach nebo obavy? Neměl jsme potuchy a raději stočil pohled k budově kam zítra měl nastoupit. Byla jako každá jiná a přitom tolik odlišná. Malé plus bylo, že mi měl být bráška poblíž a já snad mohl za ním kdykoli dojít.

„Vypadá to tady pěkně," poznámka padla k upravenému trávníku, cestě i tabuly, kde bylo vypsané, kde co je. Už nyní jsem si byl jist, že se jen tak neztratím, ale i tak zatnul pěsti. S pohledem k nebi jsem pak pravou dlaň polevil a natáhl před sebe. „Bude pršet."

,,Tak to abychom se vrátili," poznamenal jsem a následně se společně s ním rozešel zpět domů. Bylo mi jasné, že Tae ještě bude spát, a tak nám nic nebránilo v tom, dát si odvetu v kartách. Ovšem musel jsem se zeptat Yoongiho zda si bude chtít zahrát i když jsem odpověď znal. Karty se mnou nikdy neodmítl, ale i přesto jsem se zeptat musel.

,,Dáme si dnes odvetu? Měli bychom přeci jen určit vítěze," řekl jsem mu se smíchem a když jsme zabočili do ulice, kde jsme bydleli, tak jsem přidal do kroku, načež on se přidal. Já se nakonec po chvilce rozběhl a on také. ,,Kdo tam bude poslední je zkažené vejce," zvolal jsem a než se na něj stačil otočit, tak byl přede mnou.