𝙄 𝙇𝘰𝘷𝘦 𝙔𝘰𝘶, 𝙃𝘺𝘶𝘯𝘨 [𝚢𝚘𝚘𝚗𝚔𝚘𝚘𝚔]

★20★

Poledne se pomalu blížilo a já s Taehyungem za zády, který dorazil už před dvěma hodinami, dodělával posledních několik věcí. Netrvalo však dlouho a Tae mi vše zabavil. Z mých dlaní, tak vše zmizelo a já sám byl otočen čelem k němu. Než jsem stačil cokoliv říct nebo namítnout, tak jeho rty byly přisáté na těch mých. S úsměvem jsem mu polibek opětoval, ruce dal kolem jeho krku a lehce vzdychl, když silně stiskl můj zadek.

,,Upřímně se nemůžu dočkat až všichni zmizí a my tu budem sami dva. Jen ty a já," řekl Tae hned poté, co jsme se odtáhli a já mohl pouze sklopit hlavu. Bylo mi to najednou líto. Věděl jsem, že to tak nemyslí, avšak představa, že mu má rodina vadí mě bolela. Cítil jsem se jako by mé srdci někdo vzal, hodil na zem a kopal do něj.

,,Jdu je vyhlížet. Třeba už jdou," řekl jsem a bez dalších slov se vydal ke vchodovým dveřím, abych mohl stanout před naším domem u plotu.

Rozestup mezi mnou a ostatními byl více než dva metry, když jsem ten ve předu byl já. Neskutečně jsem se těšil na to, až uvidím brášku bez úhony, neboť jsem měl podezření, že tomu tak nebude. To jsem ovšem nahlas říct nemohl, pouze že mám hlad a doufám v dobrý pokrm. Snad i proto jsem zatínal pěsti, drkotal zuby a po stanutí v známé ulici se rozběhl. Dveře jsem následně odemkl, rozrazil a doslova vletěl bráškovi do náruče, neboť sem zrovna mířil. Široce jsem se přitom usmíval a po očku nahlížel za něj, kde stál Taehyung a mračil se.

„Už je jídlo? Protože to dítě má hlad," poznamenal hyung a mě až po chvíli došlo, že myslí mě. Škaredě jsem se proto na něj mračil, ale brášku nepouštěl, nechal se dotáhnout k stolu a až zde jo neochotně pustil. Z úmyslem se ho opět chytit, jen co dojíme, aby Taehyung věděl, že je můj.

Úsměv, tedy spíš poloúsměv jenž jsem měl na tváři nebyl ani za mák pravý. Byl předstíraný a já jen doufal, že to nikdo nepozná. Přeci jen měli všichni dobrou náladu a já jim jí nechtěl tou svou zkazit. Slova jenž Tae vyřkl nebyla ani trošku myšlena špatně ani vážně, ale i přesto mi zůstali v hlavě a s výsměchem hráli stále a stále dokola. Když už jsem na sobě pak cítil tu nejhorší situaci, tak jsem se s omluvou zvedl a zamířil jsem ke vchodovým dveřím.

Po opuštění domu jsem tak usedl na schody, dal obličej do dlaní a nechal jsem slzy volně téct. Má hlava si Taeho slova vyložila špatně a já se za to cítil více než trapně. Trapně a nedůvěřivě.

Pohodová atmosféra šla do kytek přesně v okamžení, kdy bráška opustil prostor. Nastalo ticho, kdy jsme si všichni vyměňovali pohledy a malý si jeli svou. Nijak nevnímali napjatou situaci, jenž zde panovala. Nikdo přesně nevěděl proč odešel, ale i tak se našla osoba, na kterou to bylo jednoduché svalit. Stejně jako ji propalovat pohledem a doufat, že se přizná. Namísto toho však Taehyung zatínal pěsti, hleděl dolů a ve své hlavě se jistě snažil vymyslet cokoli, co by použil proti mě. A já s tím počítal.

„Přijedete po dlouhé době a hned vše svádíte na mě! Nic mi s ním nepřejete, jste stejně sobečtí jako on!" Taehyungův výbuch byl nepředvídatelný. Křičel slovo za slovem o tom jak si žil úžasný život, dokud jsme mu ho nezničili. Dokud jsem mu ho já nezničil. Předhazoval, že si nikdo z nás nezaslouží někoho jako je bráška, jenom on. A opakoval to dlouho, snad by nás i všechny pro fackoval, ale nakonec se jen zvedl, zmizel v ložnici a opět nastalo ticho. Na prahu toho všeho pak stál bráška, celý zmatený, neboť jistě nečekal, že bude středem takového bezvýznamného výbuchu.

„Měl by sis s ním promluvit."

S přikývnutím jsem se otočil, rozešel se chodbou, vyšel jsem schody do patra a došel ke dveřím od ložnice. Zde jsem se zhluboka nadechl, vzal za kliku a pomalu dveře otevřel. Tae chodil z jedné na druhou stranu postele a já nervózně vstoupil do ložnice a dveře nakonec zavřel. Pomalu jsem k němu přešel, objal ho a nasál jeho vůni. ,,Co se děje Tae?"

,,Co se děje? Ty se ptáš co se děje?! To bych se měl ptát já tebe. Od doby jsem řekl něco, co jsem nemyslel vážně se chováš, jako bych ti něco udělal a já ti něco řeknu. Už na to nemám. To že je tu Yoongi, je tvoje věc a mě by to ani nevadilo, ale Yoongi, se chová sobecky. Dělá vše proto, aby jsi s ním byl sám a mě už to štve. Od začátku mě to štve. Pak je tu tvoje rodina, kterou mám rád, avšak já u nich nemám zastání ani podporu a k tomu všemu jsem za špatného. Znovu a já už na to nemám," řekl a já na něj jen nevěřícně hleděl.

,,Tae, je to přeci moje rodina a Yoongi mě potřebuje," řekl jsem nejen na svou ale i Yoongiho obranu. Taeho to však více rozčílilo, a opět začal křičet

,,Jo? Tak mě teď dobře poslouchej. Kdyby jsi tenkrát nepřišel tak brzo domů, tak mohl být Yoongiho prdel připravena o nevinnost a byly bychom opět jen my dva, ale ty jsi zase přišel v nesprávnou chvíli," křikl Tae a já na něj pouze hleděl. Nemohl jsem věřit tomu co slyším. Najednou mi vše začalo docházet a já do Taeho strčil. Pěstmi jsem pak bušil do jeho hrudi a nadával.

,,Ty zvrhlý prase. Ty mizerný šmejde. Já ti věřil. Věřil jsem ti a tys mě chtěl podvést?!" zařval jsem a pokračoval v bušení do je hrudi. Tae byl však silnější a já po chvíli jeho sílu pocítil.

Nehty jsem zarýval do kůže, když se domem roznesl křik. Dosti ostrý odboj výměny názorů, kdy malým byli zakrývaný uši a my byli na vážkách co dělat. Ten první krok pak nastal, když se ozvala rána a zároveň se mnou, byl i hyung na nohách. Dlaní naznačil, ať se opět posadím a sám se rozešel do míst, odkud přicházeli zvuky. Byla to pak otázka vteřiny, kdy se prostorem rozezněl i jeho hlas, a pak tupé zvuky, kdy jsme jen na krátký moment mohli vidět jak vleče Taehyunga ven. Přesně v ten okamžik jsem si uvědomil, že již vše jde správným směrem.