„Takové smršti lásky hrozí ztroskotání, v největším vzletu zprudka končívají, jako když střelný prach a oheň vzplanou v ničivém polibku."
~William Shakespeare
Když byl vlak na konečné, byla jsem v nějakém městě jménem Busan.Jela jsem 3 hodiny a celé ty 3 hodiny jsem myslela na Taeho.Nebyla minuta ani vteřina, kdy bych na něho nemyslela.Taky jsem přemýšlela o tom, co bude s baletní školou.Rozhodla jsem se, že tam zavolám a řeknu, že již nadále nebudu absolvovat jejich školu.Jak jsem řekla, tak jsem taky udělala.Zavolala jsem Pritchetové a řekla, že už nadále nemohu a ani nechci chodit do baletu.Zněla překvapeně.Řekla jsem, že si peníze za to další pololetí může nechat, protože jsem mimo město a v nejbližší době ani nebudu poblíž.
Vystoupila jsem na hlavním nádraží města Busan.Bylo to velké nádraží, plné lidí.I tady pršelo, ale méně než v Seoulu.
Na nádraží jsem si na mobilu našla nejbližší hotel.Byl jen kousek odtud.Šla jsem pěšky, protože jsem si stejně nemohla dovolit další dopravu.Šla jsem asi půl hodiny a byla jsem před velkou budovou, která měla nad vchodem napsáno ,,호텔" , což v korejštině znamená hotel.
Vešla jsem dovnitř a uviděla recepci, ke které jsem i zamířila.,,Dobrý den," pozdravila jsem recepční paní.,,Dobrý den," řekla na to. ,,Prosila bych jeden pokoj," řekla jsem, načež kývla a začala se dívat do počítače,,Na jak dlouho?" zeptala se.Chvíli jsem přemýšlela.Pokud si tu najdu dočasnou práci, můžu tady být i měsíc, ale když ne...dobře, risknu to.,,Na měsíc," odpověděla jsem,,Máme volný pokoj 23," řekla a já kývla.,,Bude to 2000 wonů," řekla a já z peněženky vytáhla 2000.Měla jsem dost naspořených peněz.Kolem 5000 v hotovosti a ještě dalších 10 000 na kartě.To by mělo na nějakou dobu vystačit.Já vím, není to moc, ale víc jsem neuskrblila.Recepční si vzala mých 2000 wonů a podala mi klíče od pokoje 23.
Vyjela jsem výtahem do 3. patra, kde se nacházel můj pokoj.Chvíli jsem hledala a pak jsem ho našla.Vešla jsem dovnitř.Bylo to čisté a útulné.Vyzula jsem se u dveří, z kufru vyndala papuče, kufr jsem položila před skříň a svalila se na postel.,,Aigo," zamumlala jsem do polštáře.Byla jsem utahaná a smutná.
Po chvíli ležení jsem vzala mobil a začala listovat internetem.Hledala jsem nějaká placená baletní vystoupení.To by se teď hodilo.Našla jsem dvě.U obou stále otevřeny nábor.To první je Louskáček a platí za něj 10 000.To druhé je Giselle, za něj platí 15 000.Skvělý!Hned zítra se vypravím na oba nábory.A ano, vzala jsem si všechny své baletní věci.
Vzala jsem si kabelku a do ní si dala mobil, peněženku a dalších několik věcí.Chtěla jsem se vydat na průzkum města.
Vyšla jsem z hotelu do ulice plné lidí.Slunce vyšlo a obloha se vyjasnila.Procházela jsem se ulicemi a narazila na garážový výprodej.Přišlo mi jako dobrý nápad se tam jít podívat.
Procházela jsem se mezi věcmi, které někdo prodával na trávníku před svým domem.Náhle jsem spatřila něco, co mě překvapivě přitahovalo a volalo to na mě, ať si to koupím.Byla to kytara.Nesmírně krásná kytara.Vypadala takhle:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Říkala jsem si: ,,Nebudu utrácet peníze." Nakonec mě ale ovládla.Nikdy jsem nehrála.Nevím co mě to napadlo.Přesto jsem byla nesmírně šťastná, když jsem ji koupila.Byla i s obalem, takže jsem ji mohla nést na zádech.
Došla jsem domů a začala na internetu studovat akordy.Pak jsem se naučila pár jednoduchých písniček.Hrála jsem několik hodin a to mě tolik unavilo, že jsem přitom usnula.
