„Takové smršti lásky hrozí ztroskotání, v největším vzletu zprudka končívají, jako když střelný prach a oheň vzplanou v ničivém polibku."
~William Shakespeare
Vstala jsem jako vždy v 8 ráno a spáchala ranní rutinu.Oblékla jsem se a sbalila si věci na lekci baletu.
Vyšla jsem z domu o hodinu a půl dřív a jela busem k sálům.
Před sály na ulici jsem hrála na kytaru a zpívala, dokud mi neměla začít lekce.Vždy se najdou lidé, kteří mi s radostí přispějí a hodí mi pár drobných do obalu na kytaru.Vždy mi to udělá radost.Obzvlášť děti.Některé děti mi hází balíčky bonbónů.Je to tak milé!
Když už jsem musela jít, vzala jsem si věci a zamířila na lekci.
Vešla jsem do šatny, kde jsem se převlékla do dresu:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
a obula si špičky.
Lekce probíhala normálně.Příští týden budeme mít hrát Popelku a já budu Popelka.Je to neuvěřitelné, jak se mi najednou daří..Není to můj první královský balet.Už jsem v několika hrála.Například v Ptáku ohniváku, Giselle, Romeo a Julie, Labutí jezero a v Kamenném kvítku.Několik z nich už jsem hrála a proto mě prý dali do hlavních rolí.Protože to už znám.
Tancovali jsme a hodně se rozcvičovali.Naše lektorka nám potom šla "lámat" špičky.Říká se tomu tak, protože je musí, co nejvíc zohnout, aby jsme na jevišti neměli potíže.Poté nám protahovala šňůry a rozštěpy.Při šňůře nám podložila obě nohy židlí na protahování a tlačila nás dolů.Je to extrémně bolestivé a jak už jsem zjistila, je naprosto běžné u toho brečet.Nikdo se nesměje ani neremcá.I mně občas ukápne slza.Dále nám roztahovala rozštěp.Lehli jsme si na zem a dva lidé nám tlačili nohy až úplně k zemi.Extrémně to bolí.
Když trénink konečně skončil a já se odbelhala do šatny, kde jsem se převlékla do civilního oblečení, vyjela jsem vstříc mému bytu.
Dojela jsem domů a vyšla po schodech na mé patro.Vešla jsem dovnitř a bouchla sebou do postele.V ten moment někdo zaklepal.Byla jsem zmatená.Nikoho tu neznám, takže není možné, aby někdo přišel na návštěvu.
Vstala jsem a rozešla se ke dveřím.Otevřela jsem a tam stáli nějací kravaťáci a v jejich čele stála nějaká paní a měřila jsi mě pohledem.,,Dobrý den, Jenny Smithová," pozdravila mě, potřásla si se mnou a posunula si brýle o něco níž, aby si mě lépe prohlédla.Zvědavost mi nedala: ,,Dobrý den, Aurora Wellsová.My se známe?" Na to zakroutila hlavou.Na chvíli se rozhostilo ticho.Po tiché chvíli promluvila: ,,Mohu se zeptat, zda je tu někde John Hawkins?" Zakroutila jsem hlavou.,,Tento byt mi pronajal před několika měsíci a momentálně o něm nemám žádné informace," řekla jsem.Žena se podívala na muže za ní a vyměnila si s nimi krátký pohled.,,Chcete mi říci, že vám pan Hawkins byt pronajal i když mu nikdy nepatřil?" Byla jsem zmatená.,,O čem to mluvíte?Tento být patří Johnovi a pronajal ho mně, Auroře Wellsové," řekla jsem.Žena si s muži za ní vyměnila další pohled a poté se obrátila zpátky na mě.,,Je mi líto, ale budeme vás muset vystěhovat," řekla, jako by nic.,,Prosím?Na to nemáte právo," ohradila jsem se.Na to mi ukázala nějaké papíry, na kterých je napsané, že být patří nějakému muži jménem Endrew něco.,,Pan John vám tím pádem neměl právo byt pronajat, jelikož mu nepatřil," řekla Jenny.Můj výraz se ze zmateného změnil na šokovaný.,,A-ale to nemůžete!To není moje chyba," bránila jsem se.,,Přece mě nemůžete vystěhovat za prohřešek někoho jiného!" ,,Obavám se, že můžeme," řekla ženština.,,Ale mám pro vás dobrou zprávu!Vaše trvalé bydliště je ve vašich dokumentech zaznamenáno v Jižní Koreji ve městě Seoul.Můžeme vám zařídit let, aby jste si nemyslela, že jsme úplně nevychovaní," řekla a zachechtala se.,,No, pokud nemám na výběr, vaši nabídku přijímám," řekla jsem.Na to kývla a řekla, že to zařídí a že ještě dnes odletím.
Odešla jsem do bytu, kde jsem si sbalila věci do kufru.Nechci se tam vrátit.Za prvé, nechci potkat své přátele a opět je ohrozit a za druhé, nechci se tam vrátit, protože jsem zde tanečník v Královském baletu.Bylo mi do pláče.Nechci to tu opustit.Na druhou stranu se mi opravdu moc stýská po klucích.Složila jsem o nic několik písniček.
Po několika hodinách se mi ti lidé ozvali a sdělili mi, že mi zařídili odlet v 20:00 večer až do Seoulu.
V 18:00 už jsem byla na letišti a zařizovala vše potřebné.
Když už bylo na čase se odebrat do letadla, naposledy jsem řekla Londýnu sbohem.Bude se mi stýskat.
Odebrala jsem se do letadla, na které pršelo z šedé oblohy.
Za letu jsem přemýšlela o tom, jestli to mám risknout a vrátit se domů.Vše se mi teď daří.Co když má smůla odešla nadobro?Nikoho už bych neohrožovala.Bylo by skvělé žít opět jako rodina.Nedalo mi to spát.Nakonec jsem se rozhodla dát tomu volný průběh.
