Báseň pro Julii

1.

Bylo horké letní odpoledne roku 1860, zlaté slunce svítilo na dlouhé tmavé vlasy jedné mladé dívky oblečené do šatů tehdejší mody, která byla snem několika chlapců z malé vsi na Valašsku, která se nazývala Bečvonice podle řeky Bečvy, která ní proudí. Krom kadeřím v dlouhém copu, kterým mohla konkurovat snad už jen samotná císařovna Sisi jí sluneční paprsky bičovaly do jejích zelených očích. To však Julii- tak se ta slečna s titulem hraběnka jmenovala netrápilo. Naopak si to teplé drásání velice užívala, protože celých osmnáct let musela ven chodit buďto s chůvou Věrkou, nebo s maminkou paní Emílií. Tatínka nikdy nepoznala, protože zemřel před jejím narozením. Aspoň jí to tak říkala mamá. I když neměla ve výchově mužskou ruku, nestrádala autoritu a přísnost. Tu jí právě místo otce poskytovala matka, samozřejmě společně s mateřskou láskou, kterou nenahradila ani moudra chůvy Věrušky.

Odbila šestá hodina večerní a Julie uznala, že je čas vrátit se domů, navečeřet se a udělat si pořádek v korespondenci. V malém zámku na kopci, který se jmenoval Kaštýlov usedla společně s matkou a chůvou u jednoho stolu a jedly. ,,Jaký jste měla den, máti?'' tázala se dcera třiceti sedmileté brunety štíhlé postavy a s laskavostí v bledé tváři, jež jí odpověděla: ,,Návštěva u madam Fisherové probíhala v přátelském duchu, jak je vždy zvykem.'' Svůj pohled namířila mladá hraběnka na svou drahou chůvu se stejnou otázkou, akorát položenou ve formě tykání. ,,Ále, jako běžně, milá Jůlinko." odvětila jí postarší žena s krátkými zrzavými vlasy a hnědými oči. ,,Pomohla jsem Mařence v kuchyni, s Pavlínkou a Gábinkou jsme povlékly postele a připravila jsem ti ty dopisy na psací stůl, jako vždycky.'' Julie se spokojeně pousmála a zeptala se jí pro kontrolu: ,,Seřadila si je podle důležitosti?"
,,Zajisté, slečno.'' pokývla hlavou chůva, jež jí následně pomohla uklidit nádobí a doprovodila jí do koupelny, kde na ní čekaly dvě mladičké komorné, sestry Gabriella a Pauline, přezdívané česky Gábinka a Pavlínka. Když Věra odešla, sestry pomohly dívku svléknout se šatů a sednout si do kádě s teplou vodou smíchanou s mořskou solí. Přitom Pavlínka držela Julii její dlouhé vlasy spletené v dlouhém francouzském copu a Gábinka jí myla záda a krk růžovým olejem. Když byla její práce dokončená, podala ten olej hraběnce, která si ním natřela hruď, břicho a nohy. Ve vodě to ze sebe smyla, za pomoci komorných se utřela ručníkem a oblékla se do noční košile a županu.

Následně pak odešla z koupelny do svého pokoje. Sedla si za toaletní stolek. Gábinka jí rozpustila vlasy, Pavlínka mezi tím přinesla z koupelny dvě různé masti. Tu větší si vzala do ruky, její sestra popadla hřeben. ,,To už udělám sama, děvčata. Můžete odejít.'' promluvila na ně hraběnka. Obě dívky položily předměty před Julii. ,,Dobrou noc, paní hraběnko.'' rozloučily se komorné se svou paní a odešly z pokoje. Julie si pročesala své vlasy, tvář, šíji, hrudník a dlaně si natřela voňavou mastí ve větší krabičce, tou menší si namazala rty. Když byla hotová, přistoupila k oknu, ze kterého letní slunce svítilo do jejího pokoje. ,,Kéž bych nebyla hraběnkou.'' povzdechla si dívčina, když se dívala na to, jak děti v kroji z okolí ještě jsou venku. Jak dívky provokují mládence, mládenci jim to buď oplácejí nebo utíkají za jinými kluky. ,,Milejší by mi bylo běhat s holkami po polích, plést chlapcům věnečky a od září do června chodit do školy.'' řekla si pro sebe a chvilku se ještě dívala ven. Představovala si, že právě ona je tou venkovskou holkou a že se za ní z okna dívá někdo jiný. Potom však zatáhla záclony, aby jí při usínání a při čtení dopisů světlo z venku nerozptylovalo.

Rozsvítila si ve své ložnici a usedla za psací stůl, na kterém byla jedna obálka s psaním. Julie si jí vzala do ruk a pro sebe si přečetla, kdo a odkud jí píše.
,,Její jasnost kněžna Štěpánka Levetzová, Levetzův palác, Marienbad. Co mi může tetička chtít?'' Bylo jí podivné, že zrovna od ní dostala psaní. Začala se i trochu bát, protože vždy, když obdržela dopis zrovna od ní, psávala tam ona žena jen o tom, že je nemocná. Copak mne čeká tentokrát, teto Štěpánko?, pomyslela si, když otevřela obálku. Četla pak psaní, ve kterém stálo:

Má ctěná neteři,

jak ráda Ti píšu z jiného důvodu, než nemoc.

Jak se Tobě a Tvé matce daří? Jak zvládáš povinnosti majitelky panství? Určitě si byla zpočátku zaskočená z některých pro Tebe nových věcích například řešení platů služebnictva.

To bývá běžné pro každou hraběnku nebo kněžnu a proto se nemusíš za to stydět.

Avšak proč Ti píši, má drahá Julie? Byla bych moc poctěná Tvou návštěvou tady, v Marienbadu. Stravu a ubytování bys měla zajištěné u mne. Zvu Tě na Karlovarsko, má milá!

Přijeď okolo 7-12 července. Před tím ale pošli vzkaz, zda mám očekávat s Tebou i Emílii či Věrku. Toť vše, Jůlinko. Měj se zatím hezky a do dvou dnů odepiš.

S pozdravem Tvoje teta Stephanie von Levetzow.

,,Teta mne zve do Lázní a já pozvání přijímám velice ráda.'' řekla si s velikou úlevou a ještě větším potěšením Julie. Dopis si položila na stůl a šla do postele si lehnout.

Před tím, než usnula přemýšlela nad trávením času v tom městě. Dlouhé večerní procházky, lázeňské koupele, rozhovory s tetou Štěpánkou... neskutečně se na to těšila. Pojedu však raději sama, bez matky, bez chůvy, jen na své bílé kobyle až do Brna. Tam na mne počká tetin kočár, který nás dvě doveze do Mariánek. Nepřijedu tam však jak hraběnka Julie Hana Kristína Verondová, ale jako někdo úplně jiný. Možná komorná, možná spisovatelka, ale nikdo nesmí vědět, kdo vlastně jsem. Chci si splnit svůj sen a být na chvíli prostou dívkou.
To si ten večer pomyslela, zavřela své oči a okouzlená z plánů usnula.