Báseň pro Julii

9.

,,Jste tady sám, pane učiteli?" pokračovala v konverzaci Julie. Přitom nervózně uhnula pohledem, když pustil její dlaně. ,,Ne, jsem tady společně se svou sestřičkou." odpověděl Jakub a rozhlížel po pravé straně. Dívka se přes jeho rameno rozhlížela společně s ním. V duchu se zajímala, koho nebo co hledá. Její pozornost se zamířila na mladé blonďaté děvče, v tváři podobné panu učiteli. Též měla jako on modré oči v kulatých brýlích. Jakub na tu blondýnku zavolal: ,,Helenko! Pojď se pozdravit se slečnou Lili!" Z oslovení křestním jménem pochopila, že ta roztomilá dívka je jeho sestra. Helena přiběhla k hraběnce, která se vydává za komornou. Když jí Julie pohlédla do očí, mile se na děvče usmála. ,,Dobré poledne, slečno Lili." pozdravila jí Helena a uklonila se před ní. Snad nic netuší!  Strachovala se. ,,Dobré poledne i tobě, Helenko. Doufám, že ti oslovení ve formě tykání nevadí." Dívenka se postavila a překvapeně odvětila: ,,Nevadí mi to a můžu tykat já vám?" Julie k tomu neměla žádné výhrady. ,,Můžeš, má drahá. A nemusíš se přede mnou klanět." řekla jí a pohladila jí po tváři. Helena se za své chování trochu zastyděla. ,,Promiňte, vlastně promiň. Viděla jsem tě z dálky a myslela jsem si, že si Její výsost." Uf, jen si mne popletla s naší milovanou císařovnou Sisi. Jak by taky mohla vědět, kdo vlastně jsem, když mne obyčejný lid tady nezná. Pomyslela si uklidněná. ,,Proč zrovna ona?" zeptala se polichocena. ,,Protože je krásná, stejně jako ty." odpověděla Julii dívenka. Hraběnka nevěděla, co má odvětit a protože nechtěla z úst vypustit něco hloupého, nebo něco, co by jí mohlo prozradit, jen se tomu tiše zasmála. Její porozumění s mladší sestrou se Jakubovi velice zalíbilo. Začal Julii vnímat nejen jako pohlednou komornou paní kněžny, ale i jako laskavou mladou dámu, která se nebojí seznámit se s novými lidmi. Vypadá to, že už nejsem jediný, komu se slečna Kolářová líbí. Však mezi mým a sestřiným zalíbením je značný rozdíl. Honilo se mu hlavou, když se díval na pomalu narůstající sympatie mezi Julií a Helenou.

,,Velice se omluvám, ale já už musím jít domů vařit oběd. A také upéct štrůdl." podívala se dívenka na svého bratra. ,,V pořádku, vezmi to domů, já se ještě chvíli zdržím." odvětil na to muž a podal sestře košík plný jablek a pohlédl na naši hrdinku. Helenka se rozloučila s Julií a se svým bratrem a odešla. Když odešla, její kukadla se opět podívala do jeho a jeho oči jí to oplatily. V jejím srdci se třepotaly motýlí křídla a v tom jeho ho svíral zvláštní provaz. Po chvíli mlčení se ho zeptala: „Doprovodíte mne k Lině?" Jakub byl potěšen z její prosby, kterou jí sám chtěl nabídnout. Sám jí chtěl doprovodit k druhé komorné. „Velice rád, víte, že jsem vám to chtěl nabídnout?" odvětil. Julie s úsměvem na tváři mu podala ruku se slovy: ,,Jsem ráda, že jsem vám vyplnila to přání." a nechala se ním vést k stánku se zeleninou, vedle nějž stála Vilemína a netrpělivě jí už vyhlížela.

,,No, to je dost, už jsem se o tebe bála." nasadila starostlivý tón hlasu slečna Ferencová. Drahá Lino, tak se nezlob, že jsem si zařizovala milostné záležitosti. Počkat, vážně jsem nazvala moje setkání s panem učitelem milostnou záležitostí? Proč? Proboha, asi jsem do něho na první pohled zamilovala. Okomentovala její starost v duchu, na který ústy odvětila: ,,Promiň, viděla jsem pana učitele a chtěla jsem ho jen pozdravit." ,,Ach, tak. To si měla říct, šla bych s tebou." zareagovala těmito slovy Lina a taky se s Jakubem pozdravila. ,,Opravdu přijdete v pátek k Její jasnosti na večeři?" ptala se ho zvědavě. ,,Ano, jde o pracovní setkání mezi mnou a paní kněžnou. Máme spolu řešit finanční podporu našeho  spolku Čeští kantoři." „Já myslela, že to bude nějaký básnický spolek, když se o vás říká, že rád píšete básničky." pronesla příjemně překvapená Julie. Hm, že by sdílel smysl pro vlastenectví, stejně jako já? Znělo jí v duchu toužebně. „Ne, je to ryze učitelský spolek, který bojuje za učení rodné řeči v městských školách." vysvětlil jí smysl učitelského spolku Jakub. Z jeho hlasu šlo poznat, že je velice pyšný na své členství v tom sdružení. Kdybych tady byla jako Julie Verondová, rozhodně bych přispěla na chod spolku velikou částkou, za kterou by se nemusel stydět ani císařpán. „Škoda, že paní hraběnka není v Marienbadu." povzdechla si za sebe v třetí osobě Julie. „Určitě by váš spolek navštívila a podpořila. Má veliký smysl pro češství a každý boj za náš národ jí dělá neskutečnou radost." vyslovila se. „Nerada vás ruším při rozhovoru na toto téma, ale měly bysme, Lili už jít. Paní kněžna nás určitě bude shánět." Hraběnka opět pohlédla na učitele. Smutná z toho, že musí už od něho odejít se s ním začala loučit. „Sejdeme se ještě vůbec?" „Zajisté. Chtěl jsem vás dneska pozvat na vycházku, ale bohužel musím s otcem odpoledne do Prahy, kde zůstaneme až do zítřejšího večera." omluvil se Jakub, jež zrovna v duchu nadával: Proč jsem mu na to kývl, když jsem jí chtěl někam pozvat?
„Na shledanou, Jakube." rozloučila se s ním dívka. „Na shledanou, Julie a Vilemíno." rozloučil se s nimi muž.
Kéž bys nikam neodjel, abysme se spolu prošli. Cítím mezi námi něco silného.