Báseň pro Julii

10.

Odpoledne pan učitel Novotný skutečně odjel se svým otcem do Prahy. Obvykle mu cesta do cizího města v společnosti otce je velice příjemná, protože si dlouhý čas krátí konverzací na téma vlastenectví. Ten den mu však nebylo vůbec do povídání, protože neustále myslel nad slečnou Kolářovou, vlastním jménem Její jasnost hraběnka Julie Hana Kristína Verondová, zkráceně Julie I. Celou tu dlouhou cestu myslel jen na ní a na jejich setkání. Jak je ona půvabná! Honilo se mu hlavou. Její tvář, oči, vlasy, hlas... Ach! Když se mnou mluví o čemkoliv, je tak něžná jako víla z pohádky. Rozplýval se v duchu nad ní, když mu v hlavě zazněly tyto verše: Odpusťte mou troufalost,
vím, nesluší se, abych vám to psal.
Však mé city mi dělají stále větší starost... „Hm."  Uznal, že je dobré ze svých citů, jenž cítí vůči Julii vypsat a proto si z kapsy vytáhl svůj deník a začal psát. Psal upřímně, ale když se mu něco nelíbilo, vyškrtl to. Jeho chování se panu Daliborovi rozhodně nelíbilo. „Pročpak si synu se mnou nepovídáš? Celou dobu jen hledíš z okna, jako kdybys byl něčím okouzlen a když nehledíš, tak píšeš. Může se ti udělat špatně. Zdá se mi, že naše cesta do Prahy za účelem prosby strýce Jana o finanční podporu je ti naprosto lhostejná." Jakub pohlédl na svého otce se slovy: „Mě boj za České kantory není ukradený, jen... Víte, milý tatínku, nevěděl jsem, že se vám s tím svěřím, ale... velice mne okouzlila jedna nádherná mladá dáma, komorná paní kněžny, slečna Lili Kolářová." Lili Kolářová... Velice sladce se rozplýval nad jejím jménem, protože když ho vyslovil, měl před očima krásnou vizi, že ona sedí vedle jeho otce a dívá se do jeho očí. Z představy společné cesty ho přerušila otcova otázka: ,,A čímpak tě okouzlila slečna Lili Kolářová?"  ,,Svou krásou a ušlechtilostí, otče. Já velice jsem ní velice uchvácen už od momentu, když jsem jí poprvé uviděl. Když se vykláněla z kočáru a zasněně se dívala do okolí, její oči spočinuly na mne." zasnil se Jakub. Otec ho na to pohladil  svého syna po tváři a pronesl: ,,Jestli k ní něco skutečně cítíš, zkus se z toho vypsat. Jestli ti tvé verše potvrdí pravdu slov, které mi o ní říkáš, můžeš se zkusit o ní zabojovat svou básní." 

Pánové dojeli do města po šesté hodině večerní. Byli ubytováni v hostinci Kaiserin v pokoji s výhledem na Staroměstské nádraží, který stál za to. Jakubovi to však bylo ukradené, protože jediné, co v tu chvíli chtěl bylo být v její společnosti a procházet se po lázeňském městě. Po rozhlížení se po stověžatém Praze byli komorníkem doprovozeni do jídelny k večeři, kde na něho a jeho tatínka očekával bohatý pán Jan Heinnar, bratr Jakubovy matky Josefíny. ,,Copak po mne vlastně chcete?" bylo první, co zajímalo strýce Heinnara. ,,Víš, švagře, já, Kuba a další učitelé z celých Čech a Moravy jsme založili spolek Čeští kantoři, které bojuje za vyučování rodného jazyka i ve větších městech, jako jsou Praha, Karlovy Vary, nebo právě i Marienbad." vysvětlil mu Dalibor, kterého jeho syn doplnil: ,,A jelikož jsou potřeba k tomu nějaké peníze, žádáme tě o jakoukoliv větší, či větší finanční výpomoc." Strýc se synovci a švagrovi vysmál. ,,A vy chcete, abych se vám dal peníze za něco, co se nikdy nestane? Pokud ano, vašim myšlenkám stejně nikdo neuvěří, protože my jsme Rakušané. Nikdo není Čech!" Muže poslední věta zamrazila v krvi. Vím, věříš císařovi, nevěříš své národnosti, ale to nemůžeš přispět ani pět zlatých? Nechápal lakomé činění svého strýce náš hrdina. Lakomče! Tohle by mu chtěl říct do očí, však byl na to příliš slušný a nechtěl se s ním zbytečně dohadovat. „Jane, nežádáme tě o vyznávání našich hodnot, jen o finanční podporu. Tu nechceme využít pro sebe, ale chceme za to koupit školní pomůcky a vzít děti na nějaký výlet po naší krásné zemi." vysvětlil mu úmysly spolku Čeští kantoři Dalibor. Jan si však dál stál za svým. „Ne, nedám peníze spolku, který podporuje zradu naší milované monarchie." Tohle v Jakubovi už vygradovalo a proto se neovládnul a křikl po Janovi: „My nepodporujeme zradu našeho císařství, jen chceme, aby i děti v městech znaly svou národnost a především svou řeč! Co je na tom špatného?" „Všechno! Jednou jsme Rakušané, tak nebudeme zesměšňovat krásnou němčinu a nádherné Rakousko odporným češstvím." odvětil arogantně Jan a tleskl do dlaní. Číšník přinesl červené víno a nalil ho pánům. Bohatý pán klidně pil, zatímco jeho návštěva si ani neusrkla. Byl to totiž jejich tichý protest za to, že kvůli němu vážili takovou cestu a on se k nim tak nečestně zachoval. „Proč nepijete?" zeptal se jich nechápavě. Ty se ještě tomu divíš? Odvětil otázkou v duchu Jakub a pokrčil rameny.

Částku pro náš spolek jsme nezískali. Doufám, že nás kněžna Levetzová nezradí a přispěje alespoň padesát zlatých. Myslel si, respektivě snažil se myslet si pan učitel. Jeho srdce však velelo za rozum a hlavou se mu místo starostí se spolkem se mu vybavovali vzpomínky na Julii, se kterou se uvidí až pozítří večer. Vytáhl si tedy svůj deník s rozepsanou básní a pokračoval v psaní. Předám jí to při té večeři. Kdo ví, jak bude reagovat.