Báseň pro Julii

13.

To nadšení z jeho zamilovaných veršů pro ní se jí drželo do doby, než se umyla a oděná v noční košili ulehla do své postele, kde si opakovaně přečetla Jakubovou báseň. Když si jí přečetla asi po čtvrté, nadšení, štěstí a polichocení se proměnilo na smutek a trápení. On se do mne zamiloval! Jsem tím polichocena, protože i já chovám k němu stejné city. Ale bohužel- my dva nemůžeme spolu žít, protože bych mu musela říct svou pravou totožnost. Ne, že bych nechtěla, aby se on mé pravé jméno dozvěděl,ale... Pak mne přestal mít rád. Přestal by se se mnou bavit a já bych pak byla nešťastná. Jakube, miluji tě a proto nechci, aby ses za mne oženil. První pár týdnů by se ti život hraběte chotě líbil, ale pak by tě omrzel. Neustále bych byla zavřená v pracovně a když už bych nebyla, i tak bych neměla čas na odpočinek s tebou.

Jakmile jí hlavou proběhlo toto, rozplakala se. Nebylo to dojetím, bylo to zklamáním ze sebe. Uvědomila si, že je příliš měkká. Místo toho, aby hledala kompromis, aby mohla být s ním se vzdávala bez boje. Na dveře od pokoje zaklepala teta Stefi. „Dále!" zavolala Julie. Štěpánka vstoupila dovnitř a uviděla na posteli plakající neteř. „Ó, Lili!" přistoupila k ní. „Teto! Chlapec, který se do mne zamiloval se mnou být nemůže." pronesla uplakaná hraběnka. Teta jí v rámci útěchy objala se slovy: „Jen se neboj, zlatíčko. Nějaké východisko se jistě najde."

Druhý den ráno, krátce po snídani Julie šla navštívit pana učitele. Adresu jeho bydliště jí dala Lene. „Nechápu, co tam vyhledáváš, Lili. Pan učitel tě však jistě velmi rád uvidí." řekla jí, když jí doprovázela k bráně. „Musím mu něco říci o jednom papíře." odvětila krátce, poděkovala za doprovod a odešla. Musím tě odmítnout, Jakube. Bolí to, ale kdybysme se milovali, bylo by to špatně.

Zaklepala na dveře velkého domu, které otevřela Helenka. Podivila se, když spatřila krásnou hraběnku v přestrojení za komornou své tety. „Dobré jitro, Julie. Copak tak brzo?" „Dobré i tobě, Helenko. Přišla jsem za tvým bratrem. Je tady?" bylo jediné, co chtěla znáti. Helena jí pustila dovnitř a doprovodila jí ke svému bratrovi, který v pokoji seděl na židli a něco si četl. Jeho sestra přivedla k němu Julii a pronesla: „Promiň, bratříčku, že tě ruším při psaní, ale slečna Kolářová chce s tebou mluvit." Ona je tady! Zazářily mu oči štěstím. „Nechej nás o samotě." požádal muž svou sestru. Ta mu vyhověla.

V pokoji byli sami. Zjevně toužili po tom, aby to nebylo ráno, ale noc, aby si mohli své city dokázat. Jeho tělo by milovalo její, její jeho, rty by se vzájemně líbaly... Vskutku nádherná představa, která se před Jakubem promítla jako film. Julie si to však představovala jinak. Čekala nechápavost i pochopení, milostný akt bylo to poslední, co teď chtěla zažít. Chtěla mu říct, co má na srdci svém a odejít. Nechtěla se tam nějak více zdržovat, protože nechtěla mu způsobovat další bolest. Nádech, výdech., vstoupila ona do místnosti. „Dobré jitro, Julie!" pozdravil jí učitel s dětinsky radostným úsměvem od ucha k uchu „Cože tak časně?" „Přišla jsem se vám omluvit za mou reakci na vaše psaní." začala mluvit dívka. Tato slova ho nepříjemně rozrušila. Nechápal je. ,,Proč se omlouvat? Já cítím stejné zalíbení jako vy ke mně." ,,Já vím, Jakube, ale já své konaní přehnala v záchvatu dojetí a potěšení. Cítím veliké zalíbení ve vaší osobě, máte charisma díky své obyčejnosti, které si neskutečně vážím." Hlavně se neprozraď, Lili! Rozkázala si sobě, neb téměř omylem on uslyšel její pravé jméno. Pokračovala v své řeči: ,,Nicméně, vím, jak vás bude teď mé odmítnutí bolet, ale je to jediná správná možnost ke klidnému životu." Jak ke klidnému životu? Co to povídáš, Julie? ,,Jak to myslíte? Stále nerozumím vaším slovům, slečno Kolářová." chtěl znáti pravdu Jakub. Dívka se mlčenlivě zahleděla do jeho očí. Cítila, že to jest naposledy, kdy tak koná a chtěla si to užít. Mladý učitel si myslel, že ona chce to, po čem touží- polibek na rty, jenž se zvrtne v něco více a proto se k ní pomaličku přibližoval svými ústy. Co to děláš?! Strachovala se toho hraběnka, protože to ještě nikdy nezažila. Ze strachu uskočila o krok dozadu. ,,My dva spolu být nemůžeme, pane Novotný." pronesla vyděšeně a zároveň smutně. Cože? Ale proč, lásko?! Řekl si vnitřním hlasem ve svém duchu. Oslovení lásko nepoužil záměrně, to jeho srdce jí tak nazývalo už od prvního setkání. ,,Proč nemůžeme spolu být, Lili?" Opět šel k ní blíž. Chytil jí za ruku v naději, že mu vysvětlí důvody svých slov. Naneštěstí se dočkal. ,,Protože se známe krátce." odpověděla první výmluvou, kterou by její matka použila jako argument, kdyby byla na jejím místě.

 ,,Neznáme se ani týden a vy mi už vyznáváte lásku. Neviním vás za vaše city, které já též cítím, ale..." V ten moment to ona ani nedořekla, protože se mezi nimi něco stalo. Jakub jí chytl za bradu. Pomalu se jeho ústa přibližovala k těm jejím a začaly se vzájemně o sebe třít. Její plné rty jsou tak heboučké! Užíval si ten moment on. Jeho jemná ústa se dotýkají mých! Oh, můj Bože! Co se ještě stane? Políbí mne?! Strachovala se toho Julie. Strachovala a zároveň po tom neskutečně toužila. Přála si, aby jí Jakub políbil, což taky udělal. To se jí líbilo, moc líbilo, však přála si, aby se to stalo jen v jejích představách, protože tím pádem on prodlužoval dobu jejich setkání. Na rozdíl od ní on to vnímal velice vášnivě, jelikož se jeho představy, které se mu vybavily vždy, byť jen zavřel oči potvrdily. Však byla to pouze kratinká chvíle, jež skončila jejím odtrhnutím se od něho.  ,,Co to bylo?" uskočila dozadu na pohled vyděšeně, ve skutečnosti byla tím vzrušená. Proč se toho děsíš? Vždyť to bylo krasné! Nechápal její vylekaný výraz Jakub. ,,Políbení." odvětil on. ,,Jak jste se mohl opovážit, pane Novotný?!" nasadila znepokojený tón hlasu, který zněl i v duchu. Kdybyste to udělal mne jako hraběnce, vlepila bych vám pořádnou facku. ,,Tak ještě jednou?" zeptal se sám sebe a pokusil se tu chvíli zopakovat. Marně, protože jen co se k ní přiblížil, ona demonstrativně se dala na útěk. ,,Ne, ne, ne! Ať vás to ani nenapadne!" kráčela dozadu. Nevnímala to, že se blíží ke dveřím a uvědomila si to, až když svými zády narazila do kliky. ,,Na shledanou!" vykřikla a otevřela dveře. Měla se k odchodu z místnosti, Jakub jí však chytl za ruku, což opět jí přivedl do rozpaku a žádal jí naposledy o vysvětlení jejich slov o nemožnosti společného života. ,,Řekni mi to!" potykal jí. ,,Proč spolu nemůžeme být?" Julie zopakovala: ,,Protože se známe krátce. Na shledanou!" pustila se ho a utekla. On chtěl běžet za ní, ale její chůze byla tak rychlá, že to nestihl.

 Nad jejím chováním si nechápavě lámal hlavu celý zbytek dne až do večera. Nechápu to, proč za mnou vůbec přišla, když utekla, jakmile jsem jí políbil? To se jí  ve skutečnosti líbila jen má báseň a to, že se jí líbím vykřikla ze pouze zmatenosti? Řekla mi vůbec pravdu? Já jí miluji, nechci jí ztratit! Procházel se po pokoji a přemýšlel nad tím ránem už několikátou hodinu. Ta hodina byla už osmá hodina večerní. Kvůli tomu přemýšlení jsem nevyšel dneska ven. Uvědomil si. Musím to napravit, třeba mne procházka po kolonádě rozptýlí. Uznal a odešel z domu.