Báseň pro Julii

3.

Za následující týden se Julie vydala na cestu do Mariánských Lázní. Byla pátá hodina ráno, když vylezla z postele a roztáhla si závěsy. Hleděla do okna.
Ach, mé překrásné panství. Budeš mi v Marienbadu velice chybět. Po tvých lesích a loukách se mi bude moc stýskati. I křišťálově čistá Bečva, která tebou, má vsi rodná protéká, i můj zámek- už teď ve mne dřímá veliký stesk. Ale jestli si od tebe na chvíli neodpočinu, zblázním se z toho nekonečného koloběhu cestování, plesů, osamělosti a nudy. Pomyslela si mladá hraběnka a přistoupila k figuríně, na které byl dámský jezdecký oblek. Za pomoci komorných Gábinky a Pavlínky se do něho oblékla, učesala si vlasy do polovičního copu a po schodech šla do jídelny se najíst. František jí mezitím osedlal Andělku, kuchařka Marie jí do ranečku balila buchty a jablka. Její matka jí do kufru zabalila troje šaty, jak si její dcera přála. Připadalo jí to zvláštní, hraběnka dva týdny v cizím městě a má s sebou jen čtvery kusy oblečení, ty troje šaty a jezdecký oblek, který má na sobě. Jelikož však věděla, že Julie je dospělá, situaci nekomentovala a předala dceřin kufr Ferdovi. Ten ho připevnil na koně za dívčiné sedlo a společně s matkou své paní, její chůvou a komorných čekali na ní. Julie mezitím dojídala svou snídani ve formě namazaného chlebu a sklenici vody.  ,,Nezapomeňte na ten ranec, paní hraběnko." řekla jí Mařenka, která před ní zavazovala uzel z látky, ve které bylo šest kusů tvarohové buchty a čtyři jablka. Dívka vstala od stolu, uklidila si talíř do kuchyně a vzala si to zabalené jídlo pro sebe a Andělku s lahví vody. ,,Děkuji ti, Maruško za svačinu." pronesla Julie a poručila staré ženě: ,,Jdi za ostatními, já si ještě vyberu nějaké peníze a přijdu se s vámi rozloučit." Marie se uklonila a odchodem z místnosti splnila hraběnčin rozkaz. 

Dívka si vybrala z pokladnice padesát zlatých. Částka, která vystačí na oběd o dvou chodech, o čemž si chudší lidé můžou nechat jen zdát. Částka, která je pro aristokratku jejího stavu bezvýznamná jak pro její srdce lhostejnost.  Musím mít dostatek peněz, kdyby náhodou jídlo od kuchařky mé Andělce bylo málo, nebo by se stalo něco nečekaného. Zároveň mne ale nesmí můj měšec prozradit, abych byla skutečně jen obyčejná komorná kněžny Štěpánky., řekla si ona v duchu, když si plnila svou kapsu.  Překročila práh svého domu, zavřela za sebou dveře. Zrovna slunce vylézalo na modré nebe, když se mladá paní blížila ke svému služebnictvu, aby se s nimi rozloučila. Komorným a kuchařce řekla: ,,Opatrujte se, dámy a poslouchejte mou mamá jako mne." Chůvu objala se slovy: ,,Dávej si pozor na své zdraví, Věruško a za dva týdny nashledanou." ,,Ty se opatruj, děťátko naše. Co nejdříve nám napiš." odvětila Věra a pustila se jí. Na řadu s loučením přišel Ferda. ,,Starej se dobře o ostatní koně a hlavně hlídej Orlanda, ať se z Andělčiné nepřítomnosti nezblázní." ,,Učiním a ty dávej pozor, aby se Andělka nezamilovala do jiného hřebce. Měj se hezky a přivez mi prosím z tama oplatky." ,,Přivezu." Julie si s Ferdou přátelsky poplácala a přistoupila k matce, se kterou se též objala. ,,Šťastnou cestu, dítě mé. V pořádku dojeď." políbila jí paní Emílie na čelo. ,,Nebojte se o mne, máti. Hned, jak přijedu do Marienbadu, napíši vzkaz." odvětila ona. František pomohl dívce na kobylu, Julie Andělku pobídla a s voláním svých služek: ,,Na shledanou! Brzy se vraťte!" vyrazila.

Dlouhá cesta byla doprovázená proměnou příjemného rána na horké a dusné dopoledne. Jiné lidi, kteří by před sebou měli stejně dlouhou cestu, jako naše hrdinka by ten lidově nazývaný pařák přiváděl do únavy, nervozity a špatné nálady. Julii však přinášelo to horko úsměv na jejích plných rtech, které byly od slunce suché. Během té dlouhé jízdy vůbec nepocítila ani únavu, ani nudu, protože vnímala okolí. Bohaté měšťany mluvící mezi sebou německy, vesničané hovořící na sebe česky, zpěv ptáků, šumění okolních řek i prosté otevření lahve vína. Okolo deváté dopoledne zastavila v lese, kde stála studánka. Z té se ona i Andělka napila a u té studánky se společně najedly. Julie kapesním nožem rozkrojila pro sebe a svou kobylu jablko na dvě půlky, stejně se zachovala i s kouskem tvarohového pečiva. Zpočátku nebylo bílé kobyle zrovna do jídla, protože si myslela na svou lásku, hnědáka Orlanda a proto se jen smutně dívala do krajiny. Její paní ihned pochopila, o co jde. Promluvila na to zvíře: ,,Stýská se ti po Orlandovi, já to cítím. Mne také se stýská po ostatních koních a po matce s chůvou. Však nebuď z toho smutná, dva týdny utečou jako voda a opět si budete spolu běhat." Andělka po vyslechnutí jejích slov začala jíst z její ruky. ,,No vidíš. Buď šťastná z toho, že máš chlapce, v tvém případě hřebce, který tě má rád proto, jaká jsi." pohladila jí ona po hlavě. ,,Mne by nechtěl žádný muž bez peněz a titulu a pokud ano, neoženil by se za mne za lásky. Kéž bych potkala někoho, kdo by mne měl rád pro mou povahu, ne pro původ." 

Po odpočinku pokračovaly dál v cestě následující tři hodiny, než se dostaly do Brna. Na náměstí uviděla hraběnka zastavený kočár zdobený zlatem, ve kterém seděla elegantní bruneta středního věku, kterou byla právě samotná Juliina teta Štěpánka. Její Jasnost kněžna Stephanie von Levetzow už očekávala svou neteř. Julie zapřená v dámském sedle přistoupila blíž k vozu, aby se přesvědčila o své pravdě. ,,Teto?"promluvila dívka na krásnou paní, která na ní pohlédla milým pohledem a s oslovením: ,,Lili, neteři moje milá!" vylezla z kočáru. Dívka slezla z Andělky a s tetou se objaly. ,,Už jsem se tě nemohla dočkati. Ráda tě vidím, miláčku!" ,,Já se na tebe taky moc těšila, Štěpánko!" odvětila hraběnka kněžně, která navrhla: ,,Pojďme se najíst do nejbližší restaurace, jistě máš hlad. Zvu tě!" Julie pozvání ráda přijala, protože si se Stefi musela popovídat. Neviděly se spolu už dlouho!