Báseň pro Julii

6.

Chvíli dlouhou se jeho modré oči v kulatých brýlích dívaly do těch jejich, které hleděly zas do těch jeho. V jejím srdci se svíral zvláštní pocit. Bylo to jako třepot modrého motýla, jenž zrovna seděl na kopretině. Hlavou se Julii honilo: Ty jeho oči hledí do mých. Bože můj, jak jsou krásné! Hlavně zachovat chladnou hlavu a nedělat si velké naděje o společném životě. Jakub po momentě však uhnul pohledem a s očima dole posadil. Hraběnka oči zamířila na společnost. ,,Čím můžeme posloužit, pánové a dámo?" tázala se Lene. ,,Pro mne a Viktora čaj, chcete něco vy, pane Novotný?" zeptala se kněžna učitele. Jakub neodpověděl, byl okouzlen z Julie. Ta překonala svou plachost a zopakovala mu Štěpánčinu otázku: ,,Pane učiteli, dáte si též čaj?" ,,Prosím?" opět se podíval. ,,Čaj, zda si nedáte s paní kněžnou a panem správcem." ,,Ne, děkuji vám, slečno Julie. Poprosím o sklenici čisté vody." požádal si on. ,,Dobře." odvětila ona, uklonila se a s Lene odešly do kuchyně udělat panstvu pohoštění.

Voda na čaj šípkový dovařila. Tou vodou Julie zalila sušené šípky v dvou hrnečcích. Jeden na čaj pro Štěpánku, druhý na čaj pro Viktora. Když byly teplé nápoje vyluhované, odebrala lžící z tama plody šípkové růže. ,,Sladí správce?" zeptala se ona Magdalény. ,,Tři lžičky medu a jedna kostka cukru, nepoplést, moc si na tom zakládá." odpověděla komorná a podala jí med a cukřenku. Osladila šípkový čaj pro správce. ,,Paní von Levetzow nesladí vůbec." dodala Lene. Na linku položila tác se sušenkami, s miskou s ovocem a sklenicí s vodou. Tam hraběnka pomalu pokládala ty čaje. Tác vzala do ruk a přinesla ho do společenské místnosti, kde probíhala konverzace mezi Stefi a Viktorem na téma finanční podpora okolních škol. ,,Prosím." položila tác na stůl a málem by odešla, kdyby jí teta nenakázala, aby se posadila na její místo. ,,Paní kněžno, to je ale vaše místo, to nemohu." zdráhala se. ,,Ale co bys nemohla, já musím s Viktorem vyřešit jistou záležitost." odvětila kněžna své neteři. ,,Můžete si mezitím tady s panem učitelem povídat." Já tu budu s ní sám? Hlavně nepanikař, Jakube. Až odejdou, zeptej se jí na hraběnku Verondovou, třeba se rozpovídá a já budu jen poslouchat. Pomyslel si on, když uslyšel ta slova. Z tácu odebrala Štěpánka misku a sklenici vody. Položila věci na stůl. ,,Lene?" zavolala na komornou paní. ,,Ano, paní kněžno?" ,,Přines nám prosím ten čaj do pracovny, pak se můžeš přidat ke konverzaci." poručila jí žena. Lene vzala tác a následovala svou paní při cestě do pracovny.

Julie se posadila na židli kněžny, jež stála naproti panu učitelovi. Nevěděla, co má povědět. Zeptat se ho na něco, mám či nemám? Ptala se sama sebe v duchu. Jejich mlčení trvalo sice pár vteřin, pro ní však to bylo dlouhé jako několik let. Led trapného ticha naštěstí prolomil Jakub. ,,Slečno Julie, mohu se vás na něco zeptat?" ,,Můžete." zareagovala ona rychle. ,,Jaká je paní hraběnka?" Tak vy se ptáte na mne? Já jsem utekla do Marienbadu, aby mi nikdo nepřipomínal můj titul a vy mi to připomenete touto otázkou? Dobrá, chcete odpověď, máte jí mít, Jakube. „Paní hraběnka řídí panství teprve krátce, ale byla na vládu připravovaná už odmalička. Od tří do sedmnácti let jí bylo poskytováno řádné vzdělání." „Takže je to velice vzdělaná žena." „Ano, zajímá se o umění a ovládá šest jazyků. Velmi ráda ve svém volném čase jezdí na koni, takže je i docela sportovně nadaná." pochválila se v třetí osobě. Vadilo jí však, že se zeptal na ní jako na hraběnku, ne jako komornou. „Proč vás zajímá zrovna paní hraběnka?" „Nemohl jsem se na ní zeptat, když jsem místo vás očekával ji?" To zvláštní chvění se v ní ozvalo zase, v její hlavě jí zaznělo: On a chtít se se mnou seznámit? Proč? Doufám, že není ochoten za titul hraběte von Verond prodat svou duši. Se strachem, že její obavy jsou pravdivé se zeptala: ,,Proč jste očekával její příjezd?" Učitel odpověděl: ,,Chtěl jsem se jí zeptat, jestli náhodou nepotřebuje nějaká okolní vesnická škola učitele." Jakou úlevu cítila Julie, když se zeptal jen kvůli práci. ,,Já nevím, paní hraběnka je jako duch. Jediného sluhu, kterého k sobě pustila blíž k její duši je kočí. Pokud ale budete chtít, můžu se jí na to zeptat, až se vrátím. Odpověď bych vám zaslala v dopise." nabídla mu. ,,Děkuji, budu nad vaší nabídkou přemýšlet. Ale rozhodně s tím teď nepospíchejte, je léto, prázdniny." pronesl on potěšený nejen z toho, že mu cizí kráska, která na něho vykoukla z kočáru nabízí pomoc, ale i z toho, že by byla ochotna mu vůbec napsat dopis. Sice tykající se práce, avšak i tak byl polichocen. Julie najednou ucítila potřebu si postěžovat si někomu jinému, než své drahé tetě. ,,Prázdniny, to slovo paní hraběnka vůbec nezná." V Jakubovi tato věta vyslovená se smutným povzdechem probudila zvědavost a zájem o ní. ,,Ále, to vaše paní vůbec si přes léto ani na jeden den neodpočine?" Julii se líbí, že on na ní jako na majitelku panství se ptá tak obyčejně, jako na prostého člověka. Kéž by se na ní takhle tázali i její poddaní a jiní aristokraté. Smutná byla ze vzpomínek na minulé léto strávené neustálým služebním cestám do Vídně, pak do Mnichova, pak zase do Vídně a z tama do Berlína, večírkům strávené v povrchní společnosti a učení se důležité na zkoušky. ,,Jediným dostupným odpočinkem pro ní byly jen cesty kočárem do jiných měst, kde buď měla jednání, nebo se tam musela zúčastnit několika významných událostí." odpověděla mu.

,,A co vy? Proč jste vůbec kantorem?" změnila téma ona otázkou na něho. Jeho odpověď byla oproti té její pronášená veselejším tónem hlasu, protože on si mohl na rozdíl od ní svoji práci vybrat. ,,Od malička jsem se o všechno zajímal. Tatínka jsem se ptal, jak věci fungují, mamince jsem často pomáhal vařit a uklízet, abych si funkci některých věcí zkusil sám. A protože táta sám je učitel, mě ta práce velice zaujala a tak mne rodiče v šestnácti poslali do Prahy študovat." ,,Teď je vám kolik?" ,,Je mi dvacet tři, mám tři roky po škole a moje první práce byla učit sourozence Otilii a Gustava Meindardovy." ,,Byla? Letos je učit už nebudete?" nechápala Julie. ,,Před prázdninami mi skončila pracovní lhůta, protože jsem je připravoval na přijímací zkoušky vysokou školu. Zatímco Otilie se dostala na filozofii, Gustav šel na lékaře. Hned po škole a už první velký úspěch! Ještě teď mám z jejich přijetí na univerzitu radost." Jeho rty se usmály, to na ní velice zapůsobilo. ,,Já bych taky z toho měla radost, kdybych byla na vašem místě." zalichotila. V ten moment se zase a dokonce více zahleděli jeden do očí toho druhého. Jak je nádherná, když se na mne usmívá, až mne to přivádí to šílenství. Však hloupý jsem, že jsem se ptal na paní hraběnku a ne na ní. Když mu to vnitřním hlase doznělo, podíval se na kapesní hodinky, které ukazovaly sedm večer. ,,Odpusťte mi, slečno Julie, ale už musím jít." omluvil se a vstal od stolu. ,,Uvidíme se ještě někdy?" řekli spolu stejně. Jakmile si to uvědomili, dali se do tichého smíchu. ,,Přijdete zítra, Jakube?" zeptala se Julie ostýchavě. ,,Asi ne, ale možná se uvidíme ráno na trhu. Na shledanou, drahá Lili." ,,Na shledanou, velice mne těšilo." ,,Mne těší ještě teď."