Báseň pro Julii

14.

Kráčel si on po neobvykle klidné kolonádě, kde překvapivě nebyl ani človíček. Přemýšlel nad ní, nad Julií a nad tím podivným ránem, kdy se jeho ústa dotknula jejich. Na její následnou reakci ve formě vyplašení a útěku. Proboha, co když jsem byl první, který jí políbil? Napadlo ho. Doufám, že jsem jí tím nevystrašil. Co když však ano? Já blázen zamilovaný! Budu se jí muset za to omluvit! Strachoval se tohoto svého tvrzení Jakub a posadil se na lavičku nedaleko fontány. Najednou mu pomalu zapadající slunce nepříjemně zasvítilo do skel jeho kulatých brýlí, čímž silně mu zasáhly do očí. AU! Sundal on na chvíli své brýle a prsty protřel si oči. Škvírou oka spatřil na opačné straně příchod mladé dlouhovlasé dámy v tmavých šatech, velice podobnou hraběnkou v přestrojení. Julie?! Díval se dál rozmazaně na tu dívku. Nasadil si zpět brýle a uviděl. Byla to ona! Srdce mu málem z překvapení a z štěstí vyskočilo z hrudi. V hloubi duše doufal, že si ho všimne a on bude příležitost na ní promluvit. Nestalo se tak. Julie měla totiž hlavu skloněnou dole, protože taky si myslela na to ráno. Na ten moment, kdy se jeho ústa setkala s jeho. Myslela na to neustále celý zbytek toho dne, od návratu do Levetzova paláce až do přípravy společné večeře. Div si toho služebnictvo nevšimlo. Jediný, kdo jediný něco zpozoroval byla paní kněžna. Ta ptala se jí zbytečně, co se stalo, protože dívka jí nic neodpověděla. Ať už jako neteř tetě, nebo služebná své paní. Proč na to myslím? Co si to vůbec dovolil? Hm, krásné to bylo však. Říkala si vnitřním hlasem nechápavě, když i ona ho přece jen uviděla. Jakub! Ucítila Julie zvláštní slast a usmála se na něho. Pan učitel se postavil a přistoupil k ní.

,,Dobrý  večer." pozdravila ho. ,,Dobrý večer, Lili." odvětil jí se zasněným pohledem. ,,Co vy tady?" ,,Šla jsem se projít." odpověděla mu na jeho otázku neklidně. ,,Vy také?" ,,Ano." pronesl nervózně. ,,Omlouvám se vám, Julie." vypadlo z něho. ,,Za co?" ,,Omlouvám se vám, za ten polibek a taky za to tykání." Julie netušila, co tou omluvou myslí. Že se s ní chce taky rozloučit jako v rámci lásky, nebo si jí chce pouze udobřit? Co tím sleduješ? Zeptala se ho v duchu neklidná. ,,Za to se nemusíte omlouvat." vypadlo z ní. Jakub znervóznil, protože touto větou ona ať už vědomě či nevědomě prodloužila jejich hovor. ,,Nemusím? Vždyť jste proti tomu demonstrovala." ,,Kdyby jste neprojevil své city, nebyl byste to vy, že ne?" tázala se. On jen souhlasně pokýval hlavou, na ústech mu vysel stydlivý úsměv. ,,Jste čestný muž a mé bránění působilo hrozně dětinsky. Já k vám chovám stejné city, jako vy ke mne, Jakube." mluvila Julie klidným hlasem, ze kterého šlo slyšet porozumění a láska. Že bych měl naději? Pomyslel si Jakub, když jí slyšel k němu promlouvat. ,,Však my dva nemůžeme být spolu, za tím si dál stojím." pronesla smutně. Trápí mne to, stejně jako tebe, ale já to musím udělat. ,,Za tím si stůjte, já to musím tolerovat." odvětil na to on. Její úleva, když uslyšela trvala jen chvíli, dokud se jí opět zeptal: ,,Ale povězte mi, slečno Kolářová, proč nemůžeme být spolu?" ,,Protože..."  chtěla zase použít to, co vyslovila ráno. Pan učitel to ale nechtěl slyšet. ,,A nevymlouvejte se na krátkou známost." Tohle nemůžu mu říct!  Mám mu říct pravdu a riskovat konec jeho zájmu o mne? Co když mu to ale nebude vadit a příjme mne takovou, jaká jsem? Jako hraběnku, která ho má ráda? ,,Chcete to skutečně vědět?" zeptala se ho. ,,Samozřejmě, že chci!" odpověděl jí to, co měl na srdci. Doopravdy to toužíš znát? Skutečně? Dobře, povím ti to. Stejně už nemám co ztratit!

Hraběnka v přestrojení za komornou se nadechla a řekla na rovinu, bez zbytečného natahování: „Nejmenuji se Julie Kolářová. Mé pravé jméno jest Její Jasnost hraběnka Julie Hana Kristína Verondová z Kaštýlova v Bečvonicích, zkráceně Julie I." Cože? Nevěřil tomu Jakub. Já se zamiloval do hraběnky? Nečekal, že komorná, která se mu líbí a šlechtična, jež má přispět peníze do jejich spolku jsou jedna a ta samá osoba. Jediné, co měly společné bylo křestní jméno a přezdívku od kněžny, ale tohle by ho nenapadlo ani ve snu. On zmatený z pravdy před ní poklekl se slovy: „Urozená paní, já ještě jednou moc se omlouvám za to ranní tykání. Nevěděl jsem, že vy nejste komorná. Vaše teta, promiňte Její jasnost kněžna mi neříkala, že vy přijedete v převleku." „Vstaňte, pane učiteli!" poručila mu ona. „Někdo může kolonádou projít a pozná mne." strachovala se. On vstanul, při tom zažertoval: „Nebo si bude myslet, že vás žádám o ruku." a svému komentáři se zasmál. Jí to také připadalo humorné. To by se ti líbilo! Ale já bych tě odmítla. „Taky by mne ostatní měli za služku." pronesla. Jakub nad tím trochu zauvažoval. Nedalo mu to a musel se zeptat. „Zbytek služebnictva o tom vašem "tajemství" ví?" „Ne, neví. Ani, dvojčata ne." odpověděla mu klidná a vyrazila. Jakub kráčel po pravé straně společně s ní a dál se zajímal: „Co vás přimělo být v Marienbadu takzvaně maskovaná?" „Zjištění, jak se mají obyčejní lidé i trochu vlastní sobeckosti. Už dlouho jsem si  prožít alespoň pár dní jako obyčejný člověk, s běžnými starostmi i radostmi. Život šlechtičny, která byla na povinnosti připravována od dětství je prázdný a klamný." svěřila se mu. Hm, majitelka panství už tak mladá? Vzpomněl si na jejich první konverzaci a zajímal se i to. ,,V první den vašeho pobytu jste mi o sobě v třetí osobě řekla, že jste jako duch a málokoho k sobě pustíte." ,,Pochopitelně, když jsem tak vychována. V přepychu, v izolaci od ostatních dětí, ať už prostých, či mého stavu." postěžovala si na svůj život. ,,Koho by to neproměnilo na živého ducha?" podívala se na něho utrápeně.

 ,,Který z vašich rodičů vám dopřál více volnosti?" chtěl v jejím srdci probudit příjemné vzpomínky na dětství. Nevědomky k ní místo toho přivolal zvláštní dusno. ,,Který rodič? Volnost?" Hlavou se jí promítly krátké rozhovory o jejím otci, který vedla s mamá. Jediné, co se dozvěděla bylo vždy jen, že se jmenoval Karel Verond a že zemřel před jejím narozením. Nic víc, nic méně. Zmatená odvětila: ,,Tu jsem si potají dopřávala sama, protože otce nemám. Když maminka, nebo chůva byly mimo panství a ta druhá byla zaměstnána něčím jiným, utekla jsem za kočím a s tím jsem si hrála na lovce. Honili jsme se po lesích a jako jsme stříleli po liškách." proletěly šťastné chvíle jejího dětství jí před očima jako střípky křišťálové mísy, jež byla opuštěná na dřevěnou zemi. On byl rád, že na jejích rtech už visel úsměv. Z nervozity, kterou mu ona svým veselým pohledem způsobila z něho vypadla otázka: ,,Proč panství řídíte zrovna vy? Proč ne nějaký váš mužský příbuzný?" ,,Zpochybňujete ženy jako panovnice a majitelky panství?" zeptala se ho nevěřícně. To jsem pokazil! Pomyslel si a pokusil se ze své trapnosti vycouvat omluvou: ,,Promiňte, jen jsem chtěl vědět, proč mužské povinnosti zastáváte vy. Hraběnky většinou jsou dobré partie pro velkovévody a proto se chystají na ženské povinnosti." Julie naštěstí nebrala jeho dotaz jako urážku, klidným hlasem odpověděla: ,,Rod Verondů rodil vždy syny. Tatínek byl jedináček a nikdo nečekal, že se narodí děvče, tedy já. Mám pocit, že on byl jediný, kdo to cítil a proto před svou smrtí s dědečkem, tedy jeho otcem Pavlem Verondem uzavřeli dohodu, aby jeho potomek se stal majitelem panství, jakmile dovrší osmnácti let. Podotýkám, potomek, v té smlouvě není ujasněno, jakého pohlaví. Tím pádem jsem měla plné právo usednout do té pracovny a plnit si práci hraběte v mužském kontextu."