Báseň pro Julii

2.

Ráno druhého dne Julie vstala, si umyla tvář, vyčistila si zuby, vlasy si sčesala do drdolu a oblékla se do svých oblíbených modrých šatů. Po schodech kráčela dolů do jídelny, kde na stole čekala veliká snídaně pro ní, její matku a její chůvu.                               ,,Vy nám dneska nějak záříte, paní hraběnko." všimla si jejího šťastného úsměvu Pavlínka, která  zrovna nalévala své paní čaj. Její sestra mezitím podávala její chůvě talíř s jídlem.
 ,,Mám výbornou zprávu,proto se usmívám, Pauline. Má teta Štěpánka mne pozvala do Mariánek." odvětila jí mladá hraběnka s velikou radostí v hlase.                                                                       
,,Po snídani napíšu jí dopis, abych ji informovala, ať na mne 10.července čeká v Brně."                 
,,Jak v Brně?'' nechápala její slova matka. ,,Vždyť teta Stefi může dojet kočárem až sem."
,,Může, ale já si to nepřeji. Do Brna pojedu na Andělce, z Brna pak odjedu společně s tetou." řekla jí na to její dcera a spokojeně se napila. To, co Julie právě pronesla přivedlo její chůvu do rozpaku. ,,Ty chceš odjet do cizího města beze mne a maminky?" zeptala se Věrka Julie.
,,Věruško, je mi osmnáct let. Jsem už dospělá." odvětila hraběnka.       ,,Můžu si odjet, jak chci."                      ,,Dobře, můžeš do Lázní bez našeho dozoru,"dovolila jí matka, ,,...přece jenom, já ve tvém věku jsem také přijímala pozvání sama. Ale nelíbí se mi, že chceš část cesty jet na koni." dodala. Julie se zasmála se slovy: ,,Už nejsem dítě, matinko. Dokázala jsem na Andělce odjet do Bystré, zvládnu i do Brna." Věrka a Emílie zvedly ramena, což znamenalo pro dívku souhlas s jejím plánem.

V pokoji napsala dívka odpověď na tetino pozvání, ve které se vyjádřila, že pozvání ráda přijímá,že přijede sama a žádá jí, ať na ní ten den, kdy má přijet počká na ní v tom městě. Krom toho ještě jí poprosila o menší jí nazvanou laskavost.

Chci být v Marienbadu takzvaně inkognito, neboli na zapřenou, pod jinou identitou.

Proto Tě žádám o pochopení a spolupráci. Neříkej prosím nikomu, že jsem Tvá neteř, dcera Tvé sestry a hlavně hraběnka Julie Verondová. Jsem ochotná být Tvou komornou, knihovnicí nebo i kuchařkou v Tvé kuchyni.

Vím, tážeš se, proč chci být v Mariánkách "ukrytá". Víš, už od malička toužím být obyčejná. Běhat po loukách, pomáhat v domácnosti, přátelit se se svými vrstevníky a také se doopravdy zamilovat do obyčejného chlapce, klidně i chudého, který by nebyl mého stavu.

Pokud víš, že hrabátka, knížátka a další šlechticové v mém věku jsou většinou ulízaní panáci, což mi nepřijde zrovna dvakrát přitažlivé, chápeš mne. Rozhodně netoužím se za někoho takového provdat a nosit jeho příjmení. Ještě k tomu, kdyby bylo německé. Upřímně, proti Rakušanům a Němcům nic nemám, jako dramatiky, spisovatele nebo vědce je svým způsobem celkem uznávám, ale žít pod jednou střechou a sdílet jedno lože bych s nimi nedokázala, pokud by měli modrou krev stejně jak já.

O mužích si víc povíme až budu v Marienbadu. Jinak se měj, milá Štěpánko krásně a čekej mě v Brně 10. července v pravé poledne.

Loučí se s Tebou Tvá neteř a schovanka Julie Hana Kristína

Ps: Pokud najdeš nějaké obyčejné šaty, využijeme toho. Jedny šaty vezmi s sebou, někde zastavíme a já si je obleču. Abych byla jiný člověk, musím změnit i to, jak jsem odívaná.

,,Dopsala si psaní pro Stephanie?" ptala se chůva Věra Julie. Hraběnka odpověděla rozkazem: ,,Ano, najdi prosím Františka, vrátí se do rána.'' Žena jí poslechla a s pečlivě zabaleným dopisem v ruce nejrychleji, jak na svůj věk dokázala běžela přes půlku zámku do stáje, kde už na černém koni čekal kočí František, mladý černovlasý kluk střední postavy a menšího vzrůstu, dokonce nižší o pár centimetrů než samotná Julie, do které byl zamilován. Ona ho však brala jen jako dobrého přítele a skvělého učitele jízdy  na koni. Navenek působil Ferda, jak ho hraběnka často oslovovala dojmem krásného muže s drsnými způsoby, ale byl to velmi hodný člověk, kterému se líbila jeho o deset let mladší paní, se kterou se znal už dětství.                         ,,Františku, tady máš ten dopis pro kněžnu Štěpánku, jeď opatrně,ať Lorda netrápíš." podávala mu psaní Věrka. Uviděla, že vedle černého hřebce Lorda, který byl už starší ročník stojí i Juliina mladá kobyla, která nosí jméno Andělka.  Co pro ní bylo ještě větší překvapení bylo to, že byla osedlaná.  Chůva se šafáře zeptala: ,,Paní hraběnka ví, že si osedlal i její kobylu?" František odpověděl: ,,Ano, ví o tom. Možná vy, ani paní Emílie o tom nevíte, ale do Bystré mne Jůlinka, pardon, Její jasnost doprovodí a pojede nazpět."  ,,Máš pravdu, s madam Verondovou o tom nevíme." odvětila stará žena s údivem. ,,Každopádně je plnoletá a..." V tu chvíli do stáje přišla právě hraběnka Julie a skočila své chůvě do řeči: ,,...a sama už ví, že nepotřebuje dozor tebe a matky. Měj se zatím hezky, chůvičko, mne čekejte na oběd a Ferdu na zítřejší snídani." rozloučila se s ní její paní, která elegantně nasedla na svou Andělku a spolu se svým kočím vyrazili.

,,Ferdo? Můžeš pro mne něco udělat?" promluvila na něho ona.               ,,Cokoliv, má překrásná paní."               ,,Počkej si, až si teta dočte můj dopis a pak řekni, že si byl mnou pověřen, abys krom předání zprávy předal i odpověď." František se škodolibě usmál a odvětil:  ,,Provedu." Následně pobídl Lorda a jel směrem Marienbad. Julie se otočila, její kobyla jí odvezla domů.

Večer chodila dívka nervozně po pokoji, protože jediné, co v tu chvíli chtěla vědět byla reakce její tety. Když konečně uslyšela jeho příchod k dveřím od oné místnosti, otevřela mu svůj pokoj a vyzvídala, co teta říkala.   ,,Počká tě na místě a potřebné věci má." pronesl spokojeně Ferda. ,,Hodný kluk, děkuji ti a dobrou noc." pochválila ho a rozloučila se s ním. Když odešel, zhasla a šla spát s natěšením na lázeňské dobrodružství, které započine za následující týden.