Báseň pro Julii

23.

Večeře probíhala veselým duchem konverzace na různá témata. Na téma učitelského spolku a jejího pobytu v Marienbadu. O tom Julie řekla své chůvě: „Bylo tam překrásně, byl to živý sen o božském klidu, který jsem potřebovala jako sůl." Při vyslovení této věty se na svou lásku usmála, čímž mu pověděla: Jen díky tobě tam bylo krásně.

Večer on oblečený v pyžamu a ona v noční košili si povídali v jeho pokoji. Ví ona vůbec, že na obrazu je její otec? Zeptal se sám sebe. Zkusím se jí zeptat nějak nenápadně. Řekl si v duchu. „To jsi ty to krásné dítě?" „Proč myslíš?" zeptala se ho nechápavě. „Má tvoji tvář." Myslíš? Jistá podoba tam je, ale nevím, jestli to dítě jsem já. Pomyslela si. „Je to skutečně krásná holčička, Jakube." pronesla a pohladila ho po líčku. Tak ty ani nevíš, že to jsi ty. Honilo se mu hlavou. „Jako ty." nenechal se zmást jejím tvrzením a pokračoval v obhajování svého tvrzení. „Toť tvůj názor, lásko. Třeba jsem to já, třeba ne." zvedla rameny dívka. Já ani nevím, jak jsem vypadala jako malá, protože mých portrétů je namalováno málo. Přitiskla svá ústa na jeho. „Půjdeš už spát?" změnila téma společného hovoru hraběnka. Tak já se zajímám o obraz a ty se tážeš na spánek? Řekl si naštvaným vnitřním hlasem, navenek dál působil šťastně, ale i unaveně. „Ano, jsem poměrně unaven po té netradiční cestě." zívl si. „Opravdu?" nasadila svůdný tón a chytla ho za rameno. „Ano, moje milovaná Jasnosti." odvětil. Nerad, ale musím ukončit konverzaci. Aby udělal to, na co myslel lehnul si na postel a peřinou se přikryl od paty až k hlavě. Ona to stále brala za pouhé škádlení. Naklonila se k němu. „Tobě se chce vážně spát?" zeptala se ho. „Chce." odpověděl rázně. „Tak dobrou noc, Jakoubku." zašeptala mu do ucha. „Dobrou noc, Lili." nasadil sladký tón a políbil jí na rozloučenou. Dívka odešla z jeho pokoje a mladý kantor tak mohl nad tou věcí dále přemýšlet. Proč paní Emílie Jůlince řekla o jejím otci jen jeho jméno a to, že jí zabezpečnil ještě před jejím narozením? Nic víc? Je on vůbec zesnulý, nebo to mamá své dceři pouze říká, aby měla výmluvu, proč se o něm nemluví? Jakub si opět zívl a s pocitem nechápavosti usnul. Ten pocit ho doprovázel při usínání a ve snech.

Julie oproti němu měla klidné a krásné spaní. Zdál se jí krásný sen o jejich dlouhé procházce lesem. To je znamení, ať ho dneska vytáhnu ven a popovídáme si o svých dojmech z včerejška. Byla její první myšlenka, se kterou se probudila. Vstala, učesala se a za pomoci komorných se oblékla.

Vešla do jídelny, kde kromě služebníků, chůvy a matky na ní čekal i Jakub. „Dobré ráno přeji." pozdravila  lidi u stolu Julie. „Dobré jitro." pozdravili sluhové svou paní. „To je dost, že jdeš. Všichni už máme hlad a čekáme na tebe už dobrých patnáct minut." pronesla paní Emílie. Ach, mamá, vždyť víte, že pokud máte hlad, můžete jíst už dříve. Já si na tom jak ostatní šlechticové zas tak nepotrpím. Vykřikla ona si v duchu. „Nemuseli jste na mě čekat, mohli jste už začít jíst." odvětila a posadila se na židli, čímž zahájila snídani. „Jaké jste měl spaní, drahý Jakube?" zeptala se svého milého. „Děkuji za optání, celkem dobré. Máte moc dobré lože." odvětil jí. Lhal, ve skutečnosti se moc nevyspal. Každou chvíli ho ten tajemný obraz, který ho nenechal klidně spát probouzel. Vždyť je to jen Julie jako dítě a její otec. Tak proč mne to probouzí? Vždyť je portrét tatínka s dceruškou, ne obraz od Mistra Rajhadského oltáře Ukřižování mezi zločinci. Pomyslel si vždy, když se probudil, ale hned vzápětí usnul. Takhle to pokračovalo do sedmi ráno, než si konečně uznal: Když nemůžu spát, musím vstanout, najíst se a napít. Ať se zbytečně nedráždím svým přemýšlením.