Báseň pro Julii

25.

,,Jakube! Kubo! Vstávej! No tak vstávej! Vstávej, volno skončilo a ty jdeš dnes učit malé děti."přišla Julie učesaná a oblečená do svých typických modrých denních šatů do jeho pokoje a roztažením závěsů ho probudila.Je to tady. Tyto tři slova zněly v Jakubově hlavě, když byl ráno otevřel své oči a ze stolku si vzal své kulaté brýle, které si nasadil na svůj nos. Jak roztomile malé jsou jeho kukadla, když nevidím jeho oči v brýlích. Pomyslela si. Otevřeným oknem se zadíval do nádherné letní krajiny v prvním záříjovém dni. Jak já mám rád teplé září! Mám rád ty dny, které z horka vyruší jen příjemně drásající, někdy až ostrý větřík. I vidět a slyšet za okny ledové kapky deště před spaním, ale i během dne je pro mne neskutečnou slastí. Pomyslel si toto, když se díval z okna a vnímal, jak ho ona svými jemnými dlaněmi objímá zezadu a tím se dotýkala jeho pasu. On na ně položí ty své. ,,Spal si dnes dobře?" ptala se ho Julie. ,,Výborně." odpověděl jí zasněně. ,,A jak tobě?" zajímal se. ,,Překvapivě taky dobře." pronesla toužebně. Pronesla tak, protože se jí tu noc zdál sen. Jen ty a já... Myslela na to. Zdálo se mi o horké noci, která nás vyhnala ven, když už byla večerní obloze vládla tma. Jediné, co svítilo byly hvězdy. Ty hvězdy, které svítily na nahé těla dvou milenců plavající v jezeře. Měsíc, jenž hvězdám vládl se s nimi díval na jejich pohledy, dotyky a polibky. Na to, jak ona mu šeptá nemravnosti a on jí šeptá lichotky. A pak ty dva zamilované blázny popadla strašná zima. Oni pak vyplavaly na břeh, kde se to stalo. Já a ty jsme se pomilovali. Ach, ano, bylo to tak a bylo to neskutečně krásné. Kdybych to mohla dopustit, mohlo by se tak stávat každý večer. Dopustit to však nemohu, protože tradice je tradice. Pronesla si vnitřním hlase. ,,Obleč se, miláčku." řekla ona svojí lásce. ,,Budu na tebe čekat dole se snídaní." políbila ho na ústech. On přitom vzal její hlavu do svých dlaní, na kterou jí pak oplatil její políbení. ,,Do desíti minut budu v jídelně." odvětil jí. 

,,Dobré ráno." pozdravil on upravený služebnictvo a svou milou, kteří zrovna snídali. ,,Dobré jitro i vám, drahý Jakube. Jak se těšíte do školy?" zajímalo Emílii. ,,Jako malé dítě na příchod Mikuláše, madam. Těším se na krásný okamžik, ale místo anděla uvidím několik čertů." zažertoval. Jeho poznámce se hraběnka a její matka zasmály. Že by maminka ocenila, kdyby její budoucí zeť měl smysl pro humor? Řekla si o tomhle vnitřním hlasem Julie. ,,Bečvonické děti jsou docela hodné." přidala se do hovoru chůva Věrka. ,,Ano, ale nebudou jediné, které budu v té třídě učit. Ještě budu učit děti z okolních vsí." zdůvodnil svou humoristickou poznámku mladý kantor. Na talíř si položil krajíc chleba,  který si pomazal máslem a položil kolečko vepřové šunky. Julie si ukrojila kousek tvarohového koláče, kterému na Valašsku se říká Frgál. ,,Ochutnej, příteli." řekla směrem k němu ve formě tykání. ,,Myslím, že ti bude chutnat." ,,Rád ochutnám." zanechal navenek klidný výraz. Tím klidem maskoval své zaskočení nad tím, že mu potykala před její matkou a chůvou, ačkoliv měli mezi sebou ústní dohodu, že si před nimi budou vykat. Toho si všimla paní Emílie, která se své dcery zeptala: ,,Ty jsi mu dovolila tykání?" ,,Ano, maminko, dovolila jsem mu v rámci našeho přátelství mi tykat." zdůvodnila Julie. ,,Sama jste mi v dětství říkala, že přátelé si tykají." ,,Ano." pokývla souhlasně paní Emílie. ,,Jsem ráda, že pobyt u tety Stefi ti takto hezky prospěl a ty sis našla přítele." pronesla spokojeně hraběnka matka. 

Dívka po snídani doprovodila svého milovaného do zahrad. ,,Kdy se vrátíš?" tázala se ho ona. ,,Je to první den, takže nejspíše po krátce jedenácté hodině." odpověděl jí a pohladil jí po tváři. ,,Co budeš dělat?" ,,Vrhnu se na pracovní povinnosti, už několik týdnů jsem do pracovny ani nevkročila." Už práci potřebuji jako sůl. Pomalu zapomínám, jak moje pracovna vypadá. ,,Uvidíme se při obědě, miláčku." řekla ona na rozloučenou a políbila ho. ,,Na viděnou, má milovaná." odvětil jí on a oplatil jí ten polibek. Pak odešel.

Při loučení mladého učitele s krásnou šlechtičnou je oknem ve společenské místnosti, ze které lze dohlédnout na onu zahradu pozorovala paní Emílie. ,,Hm, těm to spolu sluší." řekla si pro sebe příjemně překvapená z toho, co viděla. Vzpomněla si při tom na rozhovor, který vedla se svým manželem Karlem na téma vhodná partie pro dceru. Osobně bych byl moc rád, kdyby si naše holčička sama svolila muže, se kterým by sdílela život a tituly. A byl bych nejraději, kdyby to byl někdo bez modré krve. Zněla jí v hlavě jeho slova pronesená v momentě, když uvažovali nad tím, za koho jí provdají. ,,Ani bych se nedivila, kdyby ho má holčička měla moc ráda." zašeptala si pro sebe Emílie. Poslední dvě slova uslyšela Věrka, která právě vstoupila do salónku. ,,Kdo koho má moc rád?" nechápala potěšený tón hlasu své paní chůva. ,,Podívej se." odvětila madam na to a ukázala na okno. Věrka přistoupila k oknu a se svou paní pozorovala Julii, jež se líbá s Jakubem. Na rozdíl od madam byla stará chůva z toho překvapena nepříjemně. ,,Co si to k ní dovoluje?! Učitel, co líbá hraběnku?!" kroutila nad tím hlavou. ,,Kdyby ses na to se mnou dívala déle, viděla bys, že to Julie ho líbá." odvětila k tomu paní Emílie dál zaujatá pohledem na štěstí své dcery. Jakmile se dívka vracela do sídla, ona se otočila na svou společnici a chůvu své dcery v jedné osobě. ,,Vy na to jen slepě přihlížíte?" byla ona z toho více znepokojena. ,,Vždyť on je kantor a ona šlechtična!" ,,No a co, že nemá modrou krev?" nechápala její neklid. ,,Alespoň mám jistotu, že nemusím pro naší Lili domlouvat svatbu s nějakým vzdáleným příbuzným." ,,Skoro všechny rody to tak dělají." ,,Mne se tato praktika nezamlouvá, jediné, k čemu to vede jsou jen zdravotní poruchy potomků." zdůvodnila madam Verondová.

Po trase, kterou znal už pátým dnem mířil k obecné škole. Na dvoře stáli pět mužů, čtyři učitelé a jeden řídící, kteří čekali na mladou posilu učitelského sboru. ,,Vidím nějakého blonďáka, jak jde sem, Václave." podíval se jeden z nich na pana Hladového. ,,Je to ten Novotný?" Pan řídící se podíval za rameno svého spolupracovníka a uviděl ho. ,,Ano, toť naše marienbadská posila." potvrdil mu muž. Jejich hovor o něm on uslyšel  a když byl u nich, zavolal na ně: ,,Už jsem tady, pánové." ,,Pane kolego, no konečně!" spráskl radostí své ruce pan Hladový a přistoupil k Jakubovi. ,,Vítejte v našem sboru." vítal ho. ,,Přátelé, seznamte se." poručil pan Hladový mužům. ,,Jakub Novotný." ,,Martin Šťastný." ,,Gustav Vilém." ,,Šimon Forejt." ,,Tomáš Dostál." ,,Václav Hladový, řídící. Ale my se už známe." Každý učitel má jednu třídu. Pochopil Jakub, proč těch učitelů na něho čeká tak málo. ,,Tak vítám vás po prázdninách zpátky ve škole, zejména vás, kolego Novotný. Doufám, že tu budete spokojený. Přeji nám všem krásný a úspěšný školní rok. Pokud by někdo z vás měl něco na srdci, sejdeme se v sobotu na společném obědě v hospodě U Nébla." Zatím jsme si nijak do oka nepadli, třeba se to v tu sobotu změní. ,,Pokud nemáte nějaké dotazy, račte každý jít do své třídy. Opakuji, Novotný první třída, Šťastný druhá, Dostál třetí, Vilém čtvrtá a Forejt páta." 

Vykroč pravou nohou, Jakube. Ať máš štěstí. Řekl si v duchu před zavřenými dveřmi, za kterými se ukrývaly tiché děti netušící o povinné školní docházce zatím nic. Některé se těší na nové dobrodružství, jiní by radši zůstali zachumlaní v peřině do vzbuzení svých rodičů k vykonání domácí práce. Ty pocity jsem též cítil v první den školy. Rozumím jim. Ale teď nebo nikdy! Pomyslel si on a otevřel dveře od té třídy. Vstoupil do ní. Rovnou krátkou cestičkou si mířil k tabuli. Při té chůzi si děti v lavicích na pozdrav postavili. Když se postavil před tabulí, hlavou se mu honilo: Je to tady! Teď to nepokaz! Už od prvního dne si buduj s nimi přátelství, ale pozor! Udržuj si autoritu. ,,Dobrý den, děti. Posaďte se, prosím." pozdravil Jakub své žáky, kteří se posadili. ,,Jmenuji se Jakub Novotný a jsem váš nový pan učitel. Budu s vámi překonávat překážky vašeho prvního roku ve škole. Doufám, že se vám ve škole bude líbit." představil se jim.