Báseň pro Julii

5.

V kuchyni už na Julii čekali další sluhové, kteří jí byli Štěpánkou představeni a kterým byla zas ona představena. ,,Komorná Lina, ta tě bude zaučovat, další komornou je tady Lene. Kuchař Radovan, jeho pomocníci Oldřich a Bedřich. Dále správce Viktor a Hans, který nás přivezl. A toto je vážení Julie, přezdívaná Lili, třetí komorná, která vám holky bude následující dva týdny pomáhat. Přijela za námi až z Bečvonic." ,,To je kde, v carském Rusku?" skočil do řeči své paní svým rádoby vtipným komentářem správce Viktor, tmavovlasý zarostlý třicátník, kterému arogance sršela z očí. Hraběnka se tím naštěstí nenechala zmást a klidně mu odpověděla: ,,Ne, na východní Moravě, v panství, které řídí neteř vaší paní." Komorné, jednovaječná blonďatá dvojčata podaly jí ruku a zopakovaly svá jména. ,,Ráda tě poznávám, Lili. Nevadí ti to tykání??" zeptala se Magdaléna Ferencová, přezdívaná Lene Julie. ,,Nevadí mi to, též tě ráda poznávám." Tykání jí nabídlo i její dvojče Vilemína, které neřekl nikdo jinak než Lina a kuchaři. Dívka to přijala. Jejich seznamování přerušila kněžna slovy: ,,Vidím, děvčata, že si budete skvěle rozumět. Promiňte, ale budu jí muset na chvíli odloudit od vaší společnosti, ráda bych jí ukázala její pokoj." ,,Ovšem, madam. My na ní počkáme v společenské místnosti." pronesla Lina. 

Julie se uklonila a následovala svou tetu, která jí doprovodila do prostorné místnosti, jejího pokoje. Na pravé straně byla veliká postel u které stála skříň, v níž bylo čtrnáct prostých šatů. ,,Ty šaty jsou pro mne?" zeptala se překvapeně Štěpánky. ,,Ano, jsou moje milá. Nechala jsem ti je ušít na míru." odpověděla jí teta. Dívka se dál rozhlížela po levé straně pokoje, kde uviděla svůj odraz v zrcadle. Zaujalo jí, jak vypadá v úboru komorné. Přistoupila k němu blíž a pozorovala se v něm. ,,Kdo by čekal, že šaty dokážou na vzhledu změnit mnohé." řekla okouzleně Julie. Přehodila si své kadeře na jednu stranu, které si pohladila. Štěpánka k ní přistoupila a přiložila si její vlasy ke těm svým. ,,Já ti ty tvoje objemné kadeře tak závidím!" Vzala si do ruky jeden pramen, ten porovnala se svými vlasy. ,,Jeden tento pramen jsou všechny moje vlasy, které na své hlavě mám!"okomentovala to. Julie nevěděla, co má na to říct, jen se tomu tiše zasmála a chvíli s tetou zůstala v tom zvláštním objetí, než se teta od ní jemně odtrhla. ,,Za chvilku přijď dolů, až se tady trochu porozhlídneš." řekla a odešla z místnosti Štěpánka.

Hraběnka oděná v pracovním úboru otevřela dveře od balkónu. Vstoupila na balkón a pomalu se rozhlížela po okolí. Z toho místa byl tak nádherný výhled na kolonádu. Na tu kolonádu, před kterou seděl ten blonďák s očima v brýlích a do malého sešitu si něco psal. Jaký zvláštní pocit cítila, když ho tam opět uviděla. Ano, on tam stále seděl a stále si tam něco čmáral.Nejspíš to byly verše básně. On tam ještě je! Pořád tam sedí a píše. Podívá se opět na mne? Honilo se jí hlavou. Když jí ta myšlenka dozněla, ten muž zavřel svůj zápisník a otočil se směrem na Levetzův palác, přímo na balkón a přímo na Julii. Kdo to je za krásku? Kde se tu ona vzala? A co dělá na balkóně paní kněžny?  Pomyslel si ten mladý muž, když uviděl dívku, kterou podle obleku usoudil za pěknou služku. Najednou zavřel svůj deník, podíval se na kapesní hodinky a šel rovně, směrem k sídlu kněžny Štěpánky. On jde k zámku! Můj Bože, chraň mne! Co mám dělat? No tak Lili, klid. Nádech, výdech. Julie pozorovala, jak ten pán jde k sídlu její tety. Každým krokem, kdy byl on blíž k domu, ona ustupovala. 

Začala se trochu bát a proto se raději schovala do svého pokoje. Tam jí chytilo nutkání nějak zpracovat své vlasy, aby nějak zaujaly okolí. Z kufru si vytáhla kartáč a dřevěný hřeben, který se rozcuchaným ženám do vlasů zamotává. Aby tomu naše hrdinka zabránila, nejdřív si je pořádně nakartáčovala. Pak je zapletla do objemného klasického copu, který natupírovala tím dřevěným hřebenem. Když to zrovna, dělala do pokoje nečekaně vstoupila Lene, jako na zavolanou. ,,Lili, paní má...co děláš?" zeptala se udiveně. Dívka se nenechala tím rozptýlit a pokračovala v tupírování svých kadeří. ,,Nevidíš? Češu se. Co má paní?" zeptala se jí nechápavě. ,,Návštěvu." odpověděla Lene. Julie ve slově návštěva něco podivně krásného, ale chtěla dokončit své česaní a poprosila Magdalénu o pomoc s dokončením účesu. ,,Nejdříve vezmi cop do ruky, potom ho motej ve směru hodinových ručiček, dokud nevznikne drdol." Lene vzala ten cop do dlaně a učinila, o co byla požádána. Když cop byl v drdolu, Julie jí podala spony. ,,Těmito sponami drdol připevni." Komorná si je tedy vzala a hraběnku, jež se ukrývá v cizím městě v obleku služky poslechla. Účes dívka dokončila uvolněním malých, které rámovaly obličej. Po kontroly v zrcadle, zda něco ona, či Magdaléna neudělala špatně se na ní spokojeně podívala. ,,Výborně, nikde to netrčí a není to vůbec křivé." Lene se vděčně usmála a společně dívky vyšly z pokoje.

 ,,Vypadáš přesně jako naše císařovna Alžběta, ta je též velmi krásná." zalichotila jí komorná cestou do společenské místnosti, jež vedla po jednopatrovém schodišti. ,,Děkuji za polichocení." vážila si pochvaly ona. Smutně však sklonila hlavu, když si vzpomněla na své cesty po Vídni a slyšela, co si lidé o ní povídají.  ,,Však její život není úplně tak krasný, jako ona sama. Pochopitelně, provdána v šestnácti, před třemi roky jí umřela dceruška Žofie a ona si svou bolest kompenzuje neustálým cvičením, mlsání fialkových bonbónů a kouřením doutníků, z čehož má zkažený chrup." Lene nechtěla, aby byla smutná a proto se odvětila: ,,Na její ústní hygienu prý musí dohlížet samotná arcivévodkyně Žofie Frederika, její teta a zároveň tchýně." ,,Ano, musí dohlížet na to. Matka Jeho Veličenstva taky byla velice půvabná žena a neměla to v životě lehké. Několik potratů před narozením císaře, pak ještě ztráta dcery Marie Aničky. Nechci nic takového zažít." připomněla Julie smutné okamžiky ze života arcivévodkyně. Děvčata došla do společenské místnosti, kde krom tety Štěpánky a správce seděl i ten onen blonďatý muž. Ten samý muž, který před chvílí šel blíž k naší hrdince byl návštěvou kněžny. To je on! On je ta návštěva. Hlavně buď klidná, Julie, nádech, výdech. Nevzpomínej na smutek, mysli vesele. Poručila si v duši. Teta přestala s mužem mluvit a podívala se na ní se slovy mířené na muže: ,,Toto je Julie, pane učiteli, komorná mojí neteře stejného jména, která nemohla kvůli závazkům v Bečvonicích přijet." Pan učitel s milým úsměvem jí podal jí ruku a představil se: ,,Jakub Novotný, rád vás poznávám, slečno." Hraběnka mu úsměv oplatila a též mu podala ruku. Uchvácena jeho krásnou dlaní, kterou ona držela se též představila, ale s jiným příjmením, aby se neprozradila. „Julie Kolářová, potěšení na mé straně, pane." jemně pokývá hlavou. Jakub Novotný, už jsem si tím jménem jistá. Jak se k němu to jméno sluší! Pomyslela si ona.
Už znám její jméno, té krásné slečny z kočáru,
mé srdce hoří jak při požáru. Honil se mu v hlavě další verše pro báseň kterou začal psát před kolonádou, když před ním projel kočár, ze kterého jí uviděl.