Báseň pro Julii

4.

Julie a teta Štěpánka vstoupily do menší hospůdky. Zasedly za stůl blízko okna, kde si začaly povídat. ,,Jak se ti daří, Lili?" tázala se kněžna. ,,Jako hraběnce, Štěpánko. Povinnosti sem, povinnosti tam, ples u pana Xavera, večeře u manželů Turmannových. Dva dny nic, dva dny hned několikanásobný nárůst starostí. Nuda, prázdnota, které parfém a šperky ještě podporují." postěžovala si mladá dívka ženě. Štěpánka položila svou dlaň na ruku své neteře. ,,Já vím, neteřinko. Být hraběnkou už od osmnáctých narozenin je náročné, když si navíc neměla někoho, kdo by tě naučil dobře řídit panství." ,,Měla, maminku." ,,Ano, ale panovaní je ryze mužská záležitost. Obdivuji tě, že si to vzala zodpovědně a pečlivě ses připravovala už odmalička." ,,Kvůli přípravám na svůj život jsem však ztratila dětství." odvětila smutně Julie. Stefi si povzdechla a jelikož nechtěla, aby byla její Lili smutná, změnila téma konverzace. ,,A co jinak v zámku? František Kolář stále dělá kočího?" ,,Ach, náš Ferda." usmála se dívka, protože vždy byla ráda, když byla s mužem, kterého brala jako vlastního bratra. ,,Ano, je stále kočím a doufám, že je v Kaštýlově spokojený. Koňům rozumí, teplé jídlo má, pěkné bydlo taky, platím ho narozdíl od mamá celkem slušně. Ona není zlá, jen neumí s penězmi zacházet rozumně. Za práci, když byla hraběnkou ještě moje matka dostával pouhých čtyřicet pět zlatých, které jsem mu já následně navýšila o sto." ,,To je dobře, že za dobrou práci si mu zvýšila plat, on si to zaslouží. A co zbytek služebnictva?" zajímala se paní. ,,Maruška na jaře příštího roku odejde do penze, slouží naší rodině už více jak šedesát let a sama byla pozvána svým synem do Mnichova. Jak se vrátím z Marienbadu, oslovím jiné kuchaře, kteří by byli ochotni nastoupit na její místo. Máme dvě nové komorné, sestry Gabriellu a Pauline Schneidrovy. Děvčata jsou to mladá, takže s nimi počítám až do jejich důchodu, nebo jejich těhotenství. Co se týče mé chůvy Věrky, ta sice se o mne už nestará, ale je dál společnicí a skvělou přítelkyní maminky." prozradila Julie, když ke stolu zrovna přistoupil mladý muž, číšník. ,,Co si dáte, dámy?" zeptal se jich. Kněžna si zažádala o džbánek vody a hrachovou polévku, její neteř, hraběnka poprosila také o vodu a hovězí vývar. ,,Máte čím zaplatit?" ptal se číšník. ,,Zajisté, mládenečku." pronesla Stefi a vytáhla svůj měšec. ,,Co jsme dlužné?" ,,Dvacet zlatých, madam." Kněžna jich vytáhla z váčku třicet pět, o patnáct zlatých více, než mladík požadoval. ,,Tady máte. Za zbytek si kupte nové boty, nebo pokud máte děti, kupte jim na tržnici něco sladkého." řekla mu, když mu v dlaních v rukavicích podávala ty peníze. Číšník se skromností v tváři si těch třicet pět zlatých vzal. ,,Děkuji vám, velectěná paní. Bůh ať vám žehná." poděkoval těmito slovy a odešel. Ani ne za minutu jim donesl džbánek s vodou a dvě skleničky.

Po čtvrt hodině, kterou teta s neteří strávily konverzací o životě poddaných na Valašsku jiný mladý hoch přinesl to jídlo, které si objednaly. Dámy poděkovaly a daly se do jídla. ,,Teto?" oslovila jí po obědu Julie. ,,Copak?" ,,Máš ty prosté šaty, o kterých jsem ti psala?" ,,Mám. Chceš si je obléct po jídle?" ,,Ráda bych, ale nevím kde. Plánovala jsem původně, že bysme někde zastavily." Kněžna lusknutím prstu zavolala samotného hostinského. ,,Přejete si, madam?" zeptal se jí starý muž. Stephanie von Levetzow mu ukázala znak jejího rodu, který měla jako brož na svém šatu. ,,Dobrý muži, má neteř se potřebuje převléknout do čistého šatu. Můžeš nám na chvíli půjčit pokoj tvého hostince?" požádala hostinského šlechtična. Hostinský zavolal na svou manželku, ať půjčí ženám klíče od jednoho pokoje. Zatímco Stefi šla do kočáru pro onen oděv, Julie v pokoji na ní krátkou chvíli čekala. Když teta přišla tam, pomohla jí svléknout se z jezdeckého obleku a vyzout se z dlouhých bot na podpatku. Dívka pak na sebe oblékla oblek komorné, který jí žena nachystala a obula se do hnědých střevíců. Převlečená, s rozpuštěnými vlasy odešla z pokoje. S tetou poděkovaly za jídlo a vyšly z podniku. Kobyla Andělka byla Štěpánčiným kočím Hansem zbavená sedla, kufru a připevněná k ostatním koním. Julie nasedla do kočáru, Stefi zavolala na Hanse, ať jede. Hans pobídl koně a kočár vyrazil z Brna směr na Marienbad.

Tu cestu si dívka krátila pozorováním okolí z okna. Jak se vesnice mění na města, vesničanka na měšťanku, pták na motýla... Z kočáru to bylo úplně jiné, než z koně. Zatímco z kočáru to bylo jako obdivování obrazu v galerii, z koně to byla část nejkrásnější cesty do jiného města. ,,Budeš mou komornou, Jůlinko. Doufám, že jsem tě nějak neurazila." přerušila jí v dívání se po okolí kněžna. Julie se otočila pohledem k tetě. ,,Neurazila si mne, teto Štěpánko. Budu ráda pro tebe těch čtrnáct dnů pracovat." pronesla radostným tónem hlasu. ,,Moc práce mít nebudeš, jen každé ráno mi ustlat postel a vyklepat peřiny, pak nachystat nádobí na oběd, věšení prádla, občasné zalít květin." oznámila žena své neteři, která odvětila: ,,Budu se snažit, abyste byla s mou prací spokojena, Vaše Jasnosti." Štěpánka se smíchem řekla na to: ,,To já budu jenom ráda, má krásná komorná. Za tvou snahu tě jistě čeká odměna."

Julie opět namířila svými oči do okna. ,,Pro mne odměna už jen to, že se mnou spolupracuješ." řekla spokojeně a vyklonila se z kočáru. Rozhlížela se po své destinaci. Viděla staré pány v společnosti svých dcer, mladé dívky v společnosti svých mládenců, děti se svými rodiči. Vítr jí foukal do vlasů, když viděla na lavičce stojící před kolonádou sedět blonďatého muže, který píše si do malého zápisníku něco píše. Jeho oči v kulatých brýlích se na ní v ten moment na ní podívaly. Postava vstala a uklonila se hlavou. Muž se mile na ní usmál, což naší hrdinku přivedlo do rozpaku a donutilo jí ze stydlivosti se schovat zpět do kočáru. ,,Copak je holčičko?" všimla si jejího nervozního vzdychání Štěpánka. Julie se nadechla a vypadlo z ní: ,,Ale nic, Stefi." ,,Okouzlená tím německým duchem, že?" vyzvídala teta. ,,Ano, jsem očarovaná." řekla na to ona fascinovaná tím blonďatým spisovatelem, který seděl před před kolonádou a psal. Zkusila štěstí dotazem: ,,To před kolonádou běžně sedávají blonďatí muži a něco si čmárají?" Teta se podivila nad její otázkou. ,,Jediný blonďák, který sedí před kolonádou píše je Jakub Novotný, učitel dětí Meindardových." odpověděla jí kněžna. Jakub Novotný... to jméno zní tak hezky obyčejně, zajímavě působil na mne, když sklonil přede mnou svou hlavu. Co si to však psal do toho deníku? Ani si neuvědomila při tom pomyšlení, že poslední větu vyslovila nahlas. ,,Co si to však psal do toho deníku?" Nečekala Štěpánčinu odpověď, o to víc byla za ní ráda. ,,Je to šikovný chlapec, který si své chvíle, když není zrovna před tabulí krátí skládáním básní." ,,Tak pan učitel a básník." pronesla zasněně Julie. Kočár zastavil. ,,Ano, ale popovídáme si o tom za chvílí, už jsme na místě." odvětila teta Stefi. ,,Jistě." Dívka vylezla z kočáru, aby si prohlédla své ubytování. ,,Nádhera." vypadlo z ní. Štěpánka jí přivítala: ,,Vítej v Marienbadu, má milá." a doprovodila svou neteř dovnitř. Sluhové mezitím jí přinesli tam její kufr a kočí Hans odsedlal koně a poslal je do stáje.