Báseň pro Julii

12.

Byl horký červencový podvečer, pátek, tři hodiny do návštěvy paní kněžny.  Jakub zrovna opisoval verše své básně na papír, který hodlá krásné slečně věnovat, když do pokoje vstoupila jeho matka. Paní Josefína zaklepala na otevřené dveře. „Ano?" „Kubíku!" vstoupila žena k němu. „Přejete si, máti?" přestal s psaním a podíval se na svou matku pan učitel. „Co děláš? Zase píšeš? Před návštěvou?" začala žena rozhovor. „Samozřejmě, maminko." odpověděl krátce. Vzal si zpátky svůj brk, který namočil do inkoustu a chtěl pokračovat v psaní. Já už to mám opsané celé! Zjistil, však všiml si, že omylem začal psát, až na druhém řádku papíru. Hm, ten volný řádek nevypadá dobře. Uznal a uvědomil si, že jeho matka už odchází. Zeptal se jí: „Kdybyste byla v mých letech, jak byste oslovila chlapce, který se vám líbí?" Maminka se v duši z toho zaradovala, protože už se strachovala, že si její syn nikoho nenajde. „Oslovila bych toho chlapce Drahý a jeho jménem. Proč se na to tážeš, Jakoubku?" „Jen tak." vymluvil se on a poděkoval. Když mamá odešla, napsal na první řádek oslovení Drahá Julie. Vstal od psacího stolu a přistoupil k zrcadlu. Představil si, že jeho odraz je právě slečna Lili, na kterou promlouvá. „Dobrý večer, slečno Kolářová. Dovolte mi předat vám tyto verše. Dobrý večer, nádherná Julie. Dobrý večer, krásná slečno Julie." Nepovídej si pro sebe, Jakube. Rozkázal si v duši a ze skříně si vybral šaty.

O hodinu později si Julie rozpouštěla své vlasy, které si předchozí večer zapletla do dvou copánků. Po jejím vzoru si to upletly i sestry Ferencovy, který rozpouštění vlasů však dělalo veliký problém. Pro radu tedy šly za hraběnkou v přestrojení za komornou. „Musíte to, děvčata rozpouštět pomalu, ať se vám vlasy do toho nezasekají." poradila dívkám Julie a raději jim to udělala sama. „To je krása!" byla nadšená s vlasů dvojčata sborově, když se uviděla v zrcadle. ,,Ale stejně nechápu, proč se parádíš zrovna pro obyčejného učitele, Julie." nechápala komorná Lina. ,,A proč ne?" odvětila krátce na to. Kdybys byla zamilovaná, Vilemíno, pochopila si mne. ,,Každopádně, Lili, děkuji ti za pomoc." poděkovala naší hrdince Lene a dala si na hlavu pracovní čelenku, která vytvořila s vlnami roztomilý dojem. Lina a Julie si též nasadily čelenku a na rozkaz Její knížecí výsosti šly do jídelny. Dívce se rozbušilo srdce, když ho uviděla sedět za stolem. Jeho srdce též štěstí skákalo. Můj Bože! Jak ona překrásná dnes večer jest! Její vlasy, oči, rty... Doufám, že budu mít možnost být s ní sám, abych jí předal svou báseň... Pomyslel si Jakub. Nádech, výdech, Lili. Buď klidná a když tě pozve ven, přijmi to, buď šarmantní, odpovídej mu na otázky. Pomyslela si ona.

Večeře začala v šest hodin večer, když kuchtíci přinesli talíře s jídlem. Komorné Lina, Lene a Lili se posadily za stůl vedle sebe. Naše hrdinka měla veliké štěstí, protože seděla naproti panu učiteli, z čehož on byl velice šťastný. Při jídle na sebe toužebně hleděli a hlavou se jim honily romantické představy o společné noční procházce v knížecích zahradách. Vezmu jí za ruku a provedu jí tím místem. Myslel na tohle Jakub. Budu k němu příjemná a doufám, že on bude ke mně taky. Myslela na tohle Julie.

Pan učitel z pohledů na ní vycouval, když na něho promluvila Její jasnost. „Pane učiteli, kolik přibližně potřebujete peněz do vašeho spolku?" zeptala se ho. „Nejlépe tisíc zlatých, Vaše jasnosti. Na první polovinu jsme se složili sami, ale je to ještě hodně málo na koupi pomůcek a zaplacení ubytování na školu v přírodě." „Škola v přírodě?" vložila se do rozhovoru o finanční pomoci Julie. „To je, když s dětmi vyučující odjede někam mimo školu a město na týden, dva, někdy i měsíc." odpověděl dívce na otázku mladý muž. Kněžna se na chvíli zamyslela. Odmlku v hovoru Jakub využil v dalším pokukování po krásné slečně, jež mu pohledy oplácela. Když byly její oči v těch jeho, myslela si ona, že se zblázní radostí. Tato chvíle, při které přeskočilo několik jiskřiček ale skončila slovy paní kněžny k mladému pánovi: „Pět set zlatých bohužel přispět nemohu, jistě chápete, že mám taky své náklady. Ale třeba takových dvě stě padesát bych vám mohla dát. Souhlasíte?" Zajisté, že souhlasím! Aspoň nejste lakomá jako strýc Jan. „Ovšem, že souhlasím. Čekal jsem, že nepřispějete tu částku, která je potřebná, ale rozhodně jste přispěla nejvíc z dárců." měl z toho velikou radost pan učitel. ,,Ale vím o někom, kdo by vám přispěl zbytek." dodala paní kněžna. Julie se zachvěla strachem, že jí teta prozradí. To by snad neudělala!  ,,Opravdu? Kdo to je?" nevěřil Jakub. ,,Moje neteř Julie, vlastně Její jasnost hraběnka Julie I." odvětila Štěpánka. Přitom nenápadně na svou neteř v přestrojení za obyčejnou služku mrkla, čímž jí řekla: ,,Neboj se, Lili. Nezradím tě." Oddychla si pak Julie a odpověděla panu učitelovi na otázku: ,,Skutečně by byla hraběnka Verondová ochotná přispět nějakou částku?" ,,Ano, má paní je velká vlastenka a velice ráda pomůže dobré věci." 

Po večeři se Julie s Jakubem vydali na procházku po zahradě. Při té přeskočily další jiskry, další plamínky ohně zamilovanosti, který v něm a v ní už pomalu, ale jistě hořel. Mezi jejich jiskřením probíhalo nebezpečně krásné ticho. Nebezpečné to bylo pro hraběnku, protože chtěla, aby on na ní promluvil a začal tak jejich konverzaci. Krásné to bylo pro oba dva, každý to však vnímal jinak. Proč mlčíš, Lili? Proč se jenom na mne díváš svými nádhernými oči? Nevíš, co mi říct? Ptal se jí v duchu učitel. Pročpak jsi ticho, Jakube? Dostala strach ze svého šílenství hraběnka. Řekni něco, prosím! Cokoliv pověz! Jinak se z toho ticha zblázním. Žádala ho v duši. Jak se jí ulevilo, když on konečně promluvil. „Ehm... Julie?" oslovil jí. „Jsem ráda, že jste promluvil, pane učiteli. Už jsem se bála, že dnešní večer bude ve znamení ticha a vzájemných pohledů." vypadlo z ní tato věta, za kterou se zastyděla. Proboha, co jsem to teď řekla?  ,,Já bych se pohledů k vám nebránil, ale taky rád slyším váš krásný hlas." odvětil on. ,,Řekněte mi, slečno Lili, něco o sobě." řekl v naději, že se o ní něco dozví. Táže se na mne! Zaradovala se naše hrdinka a odpověděla mu: ,,Jsem obyčejná dívka, která touží po štěstí a skutečné lásce. Po muži, který by mne miloval takovou, jaká jsem. Po muži, který by mi byl dobrým přítelem, skvělým manželem a vzorným otcem pro naše děti. A co vy?" Jakub zájmem polichocený odvětil: ,,Já též toužím po ženě, která by mne skutečně milovala a byla ochotná kvůli mne se vzdát svého vlastního štěstí a pokud by byla bohatá, vzdala by se svého majetku." Julie si při jeho slovech uvědomila, že on touží zrovna po ní. Pro lásku byla ochotná se vzdát titulů, života na zámku, stáhnout se do ústraní a žít poklidným životem. On sdílí to samé, co já! Však nemůžu si dělat předčasné naděje. Řekla si ona v duchu, když spolu při západu slunce kráčeli k bráně. On je otevřel a přestoupil přes prach. ,,Vy už odcházíte, Jakube?" ,,Ano, už musím odejít. Promiňte mi to, slečno." omluvil se jí. Teď máš jedinečnou šanci jí předat svou báseň, Jakube, tak to nepokaz!  Vytáhl z kapsy obálku, tu jí předal se slovy: ,,Velmi rád píši básně a tuhle jsem napsal pro vás." ,,Pro mne?" nevěřila mu ona a vzala si jí. ,,Ano, slečno Julie." ,,Děkuji vám, pane učiteli." pronesla nadšeně ona a zahleděla se zase na něho. On jí pohled oplatil, ale jen krátce, protože už se měl k odchodu. Nerad od tebe odcházím, krásko, ale musím už odejít. ,,Na shledanou, Lili." ,,Na shledanou, Jakube."

Když on odešel, Julie si sedla na lavičku v altánku v zahradě své tety, kde si učitelovo psaní otevřela a začala ho číst. 

Drahá Julie,
odpusťte mou troufalost,
vím, nesluší se, abych Vám to psal.
Však mé city mi dělají stále větší starost
a vážně nechci, aby mne navždy trápil žal.

Od toho momentu, kdy jste na mne pohlédla z kočáru
jsem věděl, že to není náhoda.
Mé srdce z toho je v požáru
který neuhasí prostá voda.

Prosím Vás o vyslyšení,
tím jenom ten žár uhasíte.
Buď mne probudíte z mého snění,
nebo pověsíte svou vlajku na můj stožár.

Já každým okamžikem,
když jsem od vás dlouho pryč
jsem drásan vyčítavým křikem,
z toho, že jsem Vám nedal svůj klíč.

Jak jsem Tebou zmámený-
Tvým půvabem a duší tvojí,
které jsem tady zbavený
a mám ho jen v přáních, ať se naše srdce spolu spojí.

Má půvabná Lili,
já zamilován do Tebe jsem!
Ačkoliv jen krátkou chvíli,
vím, že jsi mým snem.

Ty si ta žena, o které jsem vždycky snil,
upřímná, milá a krásná.
Kéž bych s Tebou ovlivnil,
ať nad námi proletí kometa jasná.

Hraběnku jeho báseň velice dojala. Dojala tak moc, že vylezla z altánku a vykřikla: ,,Též se mi líbíte!" Jakub stál před bránou Levetzova paláce, tím pádem uslyšel její hlas. Nečekal jsem, že mi po tom padneš do náruče. Miluji tě! Honilo se mu potěšeně hlavou. Otočil se na bránu a poslal jí vzdušný polibek na rozloučenou.