Battle Symphony

50| nemusíš to dělat

✧ Noah Bloom ✧

Poprvé, když Noah opustil bok Runeho postele na delší dobu, než bylo potřeba pro zajetí do jejich bytu a zpět, bylo, aby si oficiálně pževzal cenu za druhé místo, které vyhráli. Po celém tom fiasku večer nepokračoval, a tak se měl Noah teď, o dva týdny později, dostavit na městský úřad, kde mu v sále oficiálně cenu předali za přítomností poroty, médií a novin.

Musel vypadat, jako by týden nespal. Což byla taky pravda, poslední dva týdny naspal každý den maximálně čtyři hodiny.

Taky už by zase mohl začít chodit na zkoušky orchestru. Měl ale štěstí, že je zrovna žádné velké koncerty ani nahrávání nečekalo, a tak jeho absenci dirigent tak nějak toleroval. Ale pro Runeho našel náhradu. Dočasnou, tvrdil mu dirigent do telefonu, ale i tak to Noaha naštvalo.

"Hele, už tě chtějí vyměnit. Měl by ses rychle probudit a ukázat jim, kdo je ten nejlepší klavírista," zašeptal Runemu těsně předtím, než si měl jít pro cenu. Pak ho lehce políbil na čelo, rozloučil se s Aurorou a Runeho matkou a šel.

Předávání cen proběhlo vcelku rychle. Správně měl po celé té akci zůstat, dát nějaký ten rozhovor, ale on věděl, že by se ho ptali na Runeho, a tak se vypařil jako pára nad hrncem.

Jakmile se vrátil do nemocnice, vypadalo to tam jako po bouři. Nebo spíš v Runeho pokoji.

Když vešel, uviděl Runeho matku, jak někomu brečí do telefonu, nejspíš panu Johansenovi. Aurora seděla u Runeho postele, držela ho za ruku s hlavou sklopenou a brečela do matrace.

Noah se bleskově podíval na přístroje, na kterých byl Rune připojený. Všechno bylo jako normálně, tak co se dělo?

Jakmile za ním zacvakly dveře, Aurora zvedla pohled. Noah zamrzl, když uviděl její červení oči, vypadalo to, jako by brečela už tak hodinu v kuse.

Už chtěl něco říct, když paní Johansenová promluvila do telefonu. "Odpojí ho od přístrojů," zavzlykala. A Noah silně doufal, že se právě přeslechl.

"C-co se děje?" zakoktal.

Aurora se postavila a otřela si oči. Tiše došla k Noahovi, chytila ho za ruku a začala ho táhnout z pokoje ven. Zmateně za ní šel, dokud nedošli do slepé uličky, odkud vedly dveře jen do uklízecí místnosti.

"Všechno ti řeknu, ale nechci, aby to znovu máma slyšela," začala. Mluvila pomalu a její hlas se lámal nad tím, jak moc za poslední minuty brečela. "Víš, jak Runeho vyšetřovali pořád i přes to že je v kómatu?"

Noah přikývl.

"Dělali různé testy na jeho srdce. A z-zjistili, že-"

Aurora se znovu rozbrečela. Noah cítil, jak mu bije srdce jako o závod. Tohle nemohlo být nic dobrého, že?

"Je strašně malá pravděpodobnost, že se probudí. A jestli ano, tak jeho srdce to prostě neutáhne. Prý by tak do týdně přestalo fungovat znovu. Prostě musí na transplantaci a musí na ni teď. Jenže to nejde. Je v kómatu, na čekací listině je daleko a vhodný dárce prostě není. Takže mu dávají pět dní, kdyby se stal zázrak. Ale pak? Odpojí ho. A ty přístroje jsou to jediné, co ho v kómatu drží při životě."

Aurora to ze sebe vše vyklopila na jeden dech a na Noaha to spadlo jako lavina. Stál na místě jak bez života a s prázdnotou v očích koukal na Auroru.

"To není možné, ne?" Bylo to jediné, na co se zmohl.

Aurora pokrčila rameny. "Asi je. Řekl nám to přímo jeho doktor," odpověděla tiše a opět si utřela oči kapesníčkem.

Noah zacouval, dokud neucítil zeď za ním. Sjel po zádech do dřepu na zem. Schoval obličej do dlaní. A rozbrečel se.

Hlavou mu běhalo milion myšlenek. Vzpomínky na všechen jeho čas strávený s Runem se praly s myšlenkami, že je to všechno jeho chyba. Odpojí Runeho od přístrojů kvůli němu. Zemře kvůli němu.

Jediné, co slyšel, bylo jeho a Aurořino vzlykání. Trvalo dobrých pár minut, než se odvážil zase postavit na nohy. Přes všechny ty slzy viděl rozmazaně. "O-omlouvám se," zakoktal směrem k Auroře. "Strašně moc se omlouvám. Kdyby nebylo té soutěže-"

Aurora mu dala facku. Jen lehkou, ale i tak to ani zdaleka nečekal. "Kolikrát ti mám říkat, že to není tvoje chyba?" zvýšila na něj hlas. "Dělal jsi vše proto, abyste skončili, Rune chtěl pokračovat. A pochybuju, že ta soutěž je to jediné, co k tomuto vedlo."

Pak se podívala na svou ruku. Nejspíš si až v tu chvíli uvědomila, že ho udeřila. "Promiň," vysypala ze sebe. "Nevím, co dělám."

Noah to chápal. Přišlo mu, že v tomto stavu, ve kterém byl, by klidně mohl někoho zabít a ani by o tom nevěděl. Najednou se cítil neuvěřitelně vyčerpaný, hlavně emočně.

Měl neuvěřitelnou chuť něco rozbít. Protože mu přišlo, že se mu právě rozbil život. Kdyby byl právě doma, asi by už věci lítaly vzduchem. Doufal by, že jeho pocity, jeho smutek, odletí s každou věcí, kterou by hodil proti zdi. Roztříštily by se. A on by se necítil tak mizerně.

Ale takový život nebyl, že? Nemohl na vše zapomenout rozbitím pár talířů, musel si vším bolestivě projít.

Nejraději by z nemocnice utekl. Někdo by se divil, proč tak moc nesnáší nemocnice. Proč asi? Ztratil tady sestru, možná ztratí i přítele, pokud se do pěti dnů neprobudí a nenajde se dárce.

Noah nevěděl, co se sebou. Nikdy nikoho nemiloval tolik, kolik Runeho. Nikdy si s nikým tak nerozuměl. Rune byl jeho všechno - nejlepší kamarád, spolubydlící, přítel. Sakra, ještě pár dnů před soutěží vtipkovali o zásnubách. A teď měl takového člověka ztratit?

Nechtěl před Aurorou vypadat jako naprostá troska, přece jen byl Rune její bratr. Věděl, jaké to je ztratit sourozence, věděl, jak to bolí. On Runeho znal mnohem menší dobu než Aurora.

Došel k ní a objal ji. Nevěděl, jestli tak utěšuje sám sebe nebo ji. Nevěděl, kdo v tu chvíli více brečel. Nejspíše on, protože Auroře už slzy docházely.

Museli tam tak stát už několik minut. Nakonec ji Noah pustil a najednou se zdála být tak malá. Aurora vždy vyzařovala jako velký člověk. Byla svá a sebevědomá, a i když byla skoro o hlavu menší jak Noah, přišla mu prostě větší. Teď se mu zdálo, že by ji zlomilo naprosto cokoliv. A taky zlomilo.

Vydali se pomalými kroky zpátky na pokoj. Runeho matka tam už nebyla, Aurora mu vysvětlila, že měla v plánu jet za panem Johansenem, tak už asi jela. V pokoji byl jen Rune. Sám, nehybný jako poslední dva týdny.

Jakmile ho Noah uviděl, přišlo mu, že se dostavil nový příval slz. Mnohem větší. Viděl Runeho, měl ho před sebou, mohl se ho dotknout, ale při tom byl tak daleko. Jak tomu bude za týden?

Došel k jeho postai a posadil se. Propletl si s ním prsty a rty se přiblížil k jeho uchu. "Nebudu tě přemlouvat," zašeptal. "Samozřejmě že si nejvíce na světě přeji, aby ses vrátil. Ale jestli by ses trápil, nemusíš to dělat."

Pak ho políbil. Tedy jen na čelo, jelikož pořád jim překážela ta pitomá dýchací maska. Noah se snažil vzpomenout na poslední chvíli, kdy ho volně mohl držet v náruči a líbat, kde chtěl. Protože další šance už mu mizela před očima.

Opět si vedle něj lehl. Byla to už taková klasika, se kterou byla smířena jak Runeho rodina, tak i nemocniční personál. Objal ho. A přál si, aby ho už nikdy nemusel pustit.

✧

už jenom tři kapitoly do konce :((